Psát jsem se naučil na internetu, říká editor hudebního časopisu The Wire
„Dáváme vědět o hudbě, o které se jinde nedočtete,“ říká Derek Walmsley, editor britského magazínu The Wire v pohodlí křesla londýnské redakce. Tvrzení se může zdát odvážné, ale není vůbec daleko od pravdy, když si časopis skutečně prolistujete. Nezávislý časopis o experimentální hudbě The Wire, který slaví 400. vydání, v každém případě odvádí záslužnou práci.
V ulicích britské čtvrti Hackney jsou vidět pozůstatky napínavé bitvy, kterou nesledovala jenom Velká Británie, ale i zbytek Evropy. Za okny domů visí nápisy „Vote Labour“ a z titulky deníku Guardian mává předseda strany Jeremy Corbyn, který během noci sebral své hlavní oponentce, premiérce Therese May, parlamentní většinu. „Jsem trochu unavený, do noci jsem sledoval zprávy,“ přiznává nenápadný třicátník s brýlemi, zatímco otevírá novinářské návštěvě dveře do redakce hudebního časopisu The Wire, která sídlí v jedné odlehlé uličce zmiňované městské části.
Uvnitř tiše sedí u svých stolů několik redaktorů, celý prostor obklopují rozsáhlé knihovny a vzadu najdeme místnost s objemným archivem fotografií. Podle editora Dereka Walmsleyho jsou výsledky voleb příznivou zprávou i pro magazín těžící z dobrých vztahů s kontinentální Evropou. Corbyn znamená alespoň malou naději, že smyčka brexitu by nemusela být tak těsná. Labouristický lídr si získal velkou část nezávislé hudební scény a mladých lidí, nejenom protože slibuje větší podporu pro kulturu. „Za posledních několik let se Londýn změnil, spekulace s majetkem a podřízenost trhu pohřbily několik důležitých klubů. Je tu tolik prostoru, jak může vláda pomoct, ekonomické hodnoty by neměly být na prvním místě,“ říká Walmsley. „Politici by měli myslet i na kulturní a sociální aspekty.“
Není divu, že redakce fandila labouristům. The Wire funguje od roku 2002 jako nezávislý časopis, právě tehdy ho část redakce odkoupila od dřívějšího vydavatele. Za více než třicetiletou kariéru si vybudoval reputaci jistého intelektuálního a vkusového majáku ve vodách nejenom experimentální hudby, ale i popu. Klasická média jako papírový časopis to nemají v současné době jednoduché, nové čtenáře se snaží The Wire přilákat také dalšími, početnými aktivitami – redaktoři provozují rádiový pořad nebo pořádají různé koncerty a přednášky po celé Evropě. Časopis v červnu oslavil významné výročí 400. čísla The Wire a ve vydání najdeme několik bilančních textů o proměnách hudby za posledních několik dekád. Editor Derek Walmsley v úvodníku předesílá, že hudbu musíme prožívat, a ne jenom interpretovat podle teorií. Ty začnou podle jeho slov být po nějaké době předvídatelné a nudné. Ostatně bez okamžiku překvapení by nemohl fungovat ani časopis The Wire, který čtenáře a posluchače zve na „dobrodružství hudbou a zvukem“, jak nosí v podtitulu.
Mohl bys na začátek popsat časopis The Wire, jak mu rozumíš ty?
Dáváme vědět o hudbě, o které by se jinak naši čtenáři těžko dozvěděli. Jsme nezávislý hudební magazín, máme konexe na lidi v undergroundových kruzích a díky tomu se dostaneme k tvorbě, která jinak leží kompletně mimo radar větších časopisů a masových médií. Nikdo jiný vám o nich neřekne a dost možná z nich bude za dva roky velká věc.
Dlouho jsem měl The Wire zaškatulkovaný jako časopis zabývající se experimentální hudbou, jazzem, zvukovým uměním. Minulý rok se na obálce objevil brixtonský rapper a producent Gaika, populární rapové duo Run the Jewels nebo jste měli velký článek o atlantském trapovém kolektivu Awful Records – to je spíše agenda trendových hudebních serverů. Snažíte se oslovit nové čtenáře?
Lidé se často drží představy, že pokrýváme hlavně avantgardní a experimentální hudbu. Co to ale znamená? Snažíme se nepřemýšlet o hudbě v rámci žánrů. Termíny jako experimentální nebo avantgardní podle nás popisují, jak hudba vzniká. Zajímá nás, jestli hudebníci pracují neobvyklým, osobitým způsobem. Punková kapela může být také experimentální a neotřelá. Za léta fungování The Wire se na obálce vystřídali The Stooges nebo Melvins. Také jsme vždycky udržovali dobrý vztah s popem – hudbou oslovující masy, scény nebo hýbající s jednotlivci na parketu. Taková hudba byla vždycky diskurzem, ve kterém se The Wire pohyboval. Jsme novináři, ale stejnou měrou hudební nerdi – zajímá nás hudba, pokud je v ní nějaké vzrušení.
Co tebe vedlo k psaní o hudbě?
Protože jsem byl přesvědčený, že nemůžu dělat nic jiného. Cítil jsem, že to musím dělat sám kvůli sobě, abych si urovnal myšlenky ve své vlastní hlavě. Píšu o hudbě od roku 1997, ze začátku do šuplíku a pak jsem začal blogovat a přispívat na internetová fóra. Postupně jsem se učil novinářským pravidlům a inspirovalo mě psaní britských novinářů jako Peter Shapiro nebo Simon Reynolds. Dělal jsem to z nadšení a až později se objevila nabídka psát pro The Wire. Nikdy to pro mě nebyla tolik práce jako spíš fascinace.
Je to práce snů?
V roce 2007 jsem začínal jako editor recenzní rubriky. To je osoba, co se musí prohrabat všemi cédéčky, stahuje všechnu hudbu z přidělených download kódů a poslechne si ji. Musíte trávit hodně času se sluchátky na hlavě. To byla nejlepší práce na světě, mít to úžasné privilegium setkávat se a zažívat v těsném kontaktu hudbu z celého světa jako jeden z prvních. Má současná pozice je trochu jiný typ „dream jobu“, obnáší i nějakou rutinu.
Studoval jsi novinařinu? Jakou máš, řekněme, řemeslnou průpravu?
V časopisu The Wire máme mix novinářů a ne-novinářů amatérů, spousta z nich tu pracuje léta. Mají zkušenosti s lokálními novinami a zpravodajstvím, velice důkladnou řemeslnou průpravu, jak říkáš. Další mají jenom jedinečný cit pro práci s jazykem. Já sám jsem žádné zkušenosti jako klasický novinář nikdy neměl, přišel jsem z prostředí internetových blogů, ale vždycky jsem byl velice zanícený čtenář a konzument hudebního psaní. Naučil jsem se toho nejvíc z diskuzí na internetových fórech, kde se pohybují opravdoví nerdi. Snažíš se s nimi diskutovat, strukturovat své argumenty a vyjádřit se, to tě vycvičí. Sedíš před počítačem, prázdnou obrazovkou a přemýšlíš, jak se vyjádřit co nejostřeji a nejjasněji.
Co musí člověk udělat, když pro vás chce začít psát?
Vždycky nás zajímají noví redaktoři, nové perspektivy. Denně dostávám dvě až tři zprávy od zájemců pocházejících z rozdílných zemí a kultur. Ne všichni se ale ve svých textech dostanou blízko myšlence a způsobu, jak se v The Wire snažíme přemýšlet o hudbě. Zaměstnali jsme také hodně publicistů jenom na základě toho, že nám napsali dopis, ve kterém The Wire kritizovali – tak jsme ostatně nedávno přijali nového redaktora. Pokud mají lidé co říct, jsou u nás vítaní.
Tak ses v podstatě dostal do časopisu i ty, že?
S jedním ze starších redaktorů The Wire jsem si začal dopisovat právě na jednom internetovém fóru. Bylo to na stránkách fotbalového magazínu When Saturday Comes, který dával velký prostor psaní o hudbě. Oba dva jsme tam přispívali a v té jedné konkrétní diskuzi zrovna řešili, co se zajímavého stalo v hudbě v roce 2004. Tak jsem dostal nabídku napsat pro The Wire první text.
Jak se podle tebe změnila pozice tištěného magazínu o hudbě s nástupem digitálních médií?
To je těžká a důležitá otázka a naši vydavatelé by ti jistě dali víc strategických postřehů. Můžu nabídnout pár svých. Tištěné fanziny i e-ziny, blogy a internetová fóra byly podle mého neuvěřitelně prospěšné pro hudební publicistiku. Díky nim už to nebyla uzavřená kabina pro pár vyvolených a prostřednictvím těchto platforem sis mohl sám vypilovat osobitý styl. Pokud ti tedy nevadilo, že píšeš alespoň ze začátku úplně zadarmo. V cestě nestály žádné bariéry, ať už šlo o tvůj společenský status, nebo místo, kde žiješ, jak tomu bývalo dříve. Protože redakce časopisů byly většinou jenom ve velkých městech, dnes už to díky internetové komunikaci není takový problém. Obohatilo to psaní o hudbě o spoustu rozdílných hlasů a perspektiv. Celý obor to neuvěřitelně osvěžilo.
To vede i k mé další otázce o proměně hudební publicistiky. Myslíš, že je v dnešní době, kdy si každý může během pár kliků poslechnout danou desku na internetu, ještě potřeba psát o tom, co při poslechu dané nahrávky slyšíme?
Popisování hudby a zvuků mám možná víc rád než kdy předtím. Hudební publicistika je celá o intimním setkání s danou nahrávkou. Nechci, aby lidé popisovali jenom hudbu samotnou, ale především své zážitky – tenze, které zažívají, a dynamiku, kterou cítí někde ve vzduchu. Když takhle píšete a mluvíte o hudbě, recenze ožívají vlastním životem a nutí vás to si danou desku poslechnout.
Britští hudební publicisté jako Mark Fisher nebo Simon Reynolds přinesli do psaní o hudbě spoustu kritické teorie a kulturního kontextu, dávali důraz na to, jak se v hudbě odráží současné společenské nastavení. Napadá mě, že nejvýraznější hlasy v hudební publicistice pocházejí stále z Británie, jak tomu bylo vždycky – souhlasil bys s tímto tvrzením?
Podíváme-li se dvacet, třicet let zpátky, hudební publicistika byla opravdu soustředěná především na anglo-americké prostředí. Najednou se mnohem víc zajímáme o hudbu ze Severní Ameriky a Afriky a jiných zemí. Je jedno, jestli jde o rock, nebo elektroniku, jestli je daná hudba z Evropy, nebo odjinud. Celý ten narativ se změnil a divil bych se, kdyby se to samé nestalo se psaním o hudbě.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
