Režisér Tomáš Kratochvíl o filmu Češi proti Čechům: Rasismus je jako bující nádor v hlavě

27. leden 2016

Snímek Češi proti Čechům je jakousi filmovou reportáží ze severočeských Předlic v Ústí nad Labem, které mají pověst jednoho z nejhorších romských ghett. Autor filmu Tomáš Kratochvíl se chtěl na vlastní kůži přesvědčit, zda je život v Předlicích tak strašný, jak udává většina českých médií. Výsledek nakonec zřejmě překvapil i jeho samého.

Film Češi proti Čechům se odehrává v roce 2013, kdy u nás gradovaly sociální nepokoje v nejrůznějších městech. Ty jsi natáčel konkrétně v Předlicích v Ústí nad Labem. Teď jsme znovu na místě činu, změnilo se něco od té doby?
Všichni vidíme, že se změnil projev neonacismu. Od tématu anticiganismu jsme se přesunuli k jakémusi antiuprchlictví nebo antiislamismu. V samotných Předlicích se od té doby opravilo hodně domů. Když tam přijedete, tak spousta ulic už nevypadá jako ghetto, místní si dali záležet na původní štukové výzdobě. Předlice vypadají lépe a lépe. Na situaci Romů se toho ale moc nezměnilo, je stejně špatná a spíš se pořád zhoršuje.

Proč sis tehdy vybral zrovna ústecké Předlice?
Měl jsem několik lokalit, ale o Předlicích mi znalci řekli, abych na to zapomněl, že na to nemám. Že prý je to tam moc drsné. Právě proto jsem se rozhodl tam jít. Problém byl, že Romové nemají rádi novináře, což se jim nemůžeme divit. Ze začátku jsem neměl úspěch, když jsem prosil lidi, aby mě ubytovali s tím, že u nich budu natáčet film. Povedlo se to ve chvíli, kdy jsem potkal Jardu Gažiho a jeho rodinu. Jejich dům je trochu bokem Předlic a Gažiovi nejsou typičtí obyvatelé této čtvrti. Můj prvotní záměr, tedy vhled do této lokality, se úplně nepovedl. Tím, že byl rok 2013 a všude v okolí se odehrávaly protesty proti Romům, tak se film nasměroval trochu jinak.

Kdybych tě měl zaškatulkovat, zařadil bych tě mezi tzv. filmaře-aktivisty. Kdy ses rozhodl, že svými filmy chceš něco změnit? Co bylo tím impulzem?
Proti tomu bych se trochu vymezil. Nepřipadám si jako filmař-aktivista, já jsem prostě filmař. Vyberu si nějaké téma, které mi přijde palčivé a zajímavé, a tomu se věnuju do hloubky. Určitě ale nejsem aktivista, beru za to peníze, a když se s tím tématem vypořádám, vrhnu se na jiné. Ich forma filmu je daná mým stylem a dobou. Dnes se takto filmy dělají. Je fér ukazovat tvůrce a odhalovat metodu, se kterou k tomu přistupuje. Co se týče impulzu, tak mně už z dřívějška přišel obrovský rozdíl mezi tím, co se o Romech říká a co vidíte, když se s nimi bavíte. A právě díky tomu rozdílu jsem se rozhodl natočit film Češi proti Čechům.

Snímek Češi proti Čechům je jakýmsi rozšířením filmu Gadžo, který běžel v roce 2014 v ČT v rámci dokucyklu Český žurnál. Proč ses rozhodl jít s filmem do kin?
Protože se natočilo mnohem víc materiálu a zajímavé věci se děly i po odvysílání Gadža, z něhož je ve snímku Češi proti Čechům použito zhruba 20 procent. Jsou tam nové postavy, nová témata. Sleduju tam nácky z Duchcova, kteří se přes pořádání pouličních bouří dostali až do komunální politiky. Sleduju aktivisty, kteří se snažili jim v tom bránit.

03557489.jpeg

Tvůj film končí optimisticky. Hlavní aktéři Jarda s Margitou ti přijeli jako jedni z prvních popřát k narození syna. Další velmi optimistickou scénou je tvoje oslava 30. narozenin, kde sblížení Romů a bílých působí téměř idealisticky. Dokážeš si takto představit budoucnost české společnosti?
Je to určitě můj sen. Vycházím z vlastní zkušenosti. Lidé mi většinou říkají o nějakém místě, že je hrozné, ať tam nechodím, že tam jsou strašní lidé. Já tam ale vždycky najdu někoho fajn, nikdy se mi nic nestane. Zjišťuju, že všude jde lidi skamarádit, najít společnou řeč. Když se pak zaměřím na reálpolitiku, média a s****y, kterým každý věří, to je tak velký rozdíl. Ta opravdová realita mi ale přijde blíž mému pohledu.

Jak odstranit ze společnosti předsudky a xenofobii?
Lidé se asi musí víc potkávat. Například bývalý horník a romský aktivista Jožka Miker mi říkal, kolikrát byl na demonstraci blokovat nácky a jak mezi nimi potkal své bývalé kolegy z šachty, se kterými dřel a navzájem si drhli záda v koupelně. Byli jako bratři, a najednou ho na demonstraci posílali do plynu a křičeli Čechy Čechům. To je pro mě záhada. Jako by ti lidé měli v mozku nějaký nádor, který zářením začne bujit.

Když se zaměříme na oficiální orgány České republiky. Proč se rasismus nikdy nestal důležitým tématem v jednání nejvyšších státních činitelů? Zdá se, jako by vládní politiky tato problematika moc nezajímala.
Je to tím, jak na sebe historicky koukáme. My Češi máme vybudovaný mýtus slovanských holubičích povah, které neustále někdo okupuje, obsazuje, zrazuje, posílá do lágrů a dělá jim nehezké věci, a my jsme vždy ti, kdo trpí. Nedokážeme si přiznat, že za první republiky a za protektorátu tady bylo hrozně moc antisemitů a anticiganistů. Měli jsme vlastní koncentráky, ve kterých čeští četníci mrzačili a zabíjeli Romy a poté je posílali do Osvětimi. Na tohle nejsme schopní se podívat s otevřenýma očima a zanést to do našich učebnic. Tím pádem se s tím neumíme vyrovnat a žijeme v bludu, že tu žádný rasismus není. Každý, kdo na to pak upozorní, je vlastizrádce, sluníčkář nebo xenofil zaplacený Bruselem. Myslím, že to je velká lež, ze které se musíme probudit, abychom se pohnuli dál.

03557488.jpeg

Jaké jsou tvé další plány s filmem Češi proti Čechům?
Určitě plánujeme klubové projekce s diskusí, protože tenhle film se k tomu víc než hodí. Rádi bychom ho dostali do škol a časem ho bude vysílat náš koproducent Česká televize.

Na začátku jsi mluvil o tom, že zkoumáš určité téma do hloubky a pak jdeš dál. Na co se teď zaměřuješ?
Aktuálně stříhám film o uprchlících, kdy jsme jeli na jih Turecka na hranice s Islámským státem. Tam jsme se snažili najít nějakou rodinu uprchlíků a přidat se k nim. Povedlo se nám to až v Izmiru na pobřeží Turecka. Na skrytou kameru jsme natáčeli, jak to funguje s pašeráky, jak to vypadá na „uprchlickém“ člunu a jak celkově vypadá ta cesta. Naše postavy jsme sledovali v Německu.

autor: Martin Melichar
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka