„Je opět na čase myslet radikálně. Čas prostých řešení je pryč,“ říká filozof Slavoj Žižek

29. červen 2017

Rád používá vtipy i zdánlivě banální paralely. Rád pohoršuje, paroduje, přehání. Svými proklamacemi dokáže vyvolat úlevný smích, ale když jsou promyšleny do důsledku, vzbuzují spíše mrazení. Mluví o moci ideologie, politické rád hledá i v té nejnižší popkultuře. Jako třetí a poslední archivní materiál jsme do série Otevřené hlavy vybrali rozhovor se slovinským filozofem Slavojem Žižekem z roku 2011. Známý intelektuál v jednu chvíli nemilosrdně kritizuje vzpomínání na zlatou komunistickou minulost a oslavuje popkulturu jako prostor pro kritické přemýšlení. „Nadchází čas, abychom místo jeho měnění svět opět interpretovali,“ tvrdí myslitel, v jehož práci se Kung Fu Panda potkává s Hegelem a Marxem.

Začněme jedním klišé: bývá dobrým zvykem označovat vás jako nejnebezpečnějšího filozofa Západu. Nevypovídá to ale víc o Západu jako takovém než o vás?
Ano, naprosto. On to původně byl vlastně hloupý útok, který mě obviňoval z antisemitismu, komunismu, fašismu, ze všeho dohromady. To, co mě možná dělá nikoli nebezpečným, nýbrž problematickým, je následující: i velká média jsou v současnosti velmi kritická. V novinách se pravidelně dočtete, jak tahle společnost podvádí, tamta se k zaměstnancům chová jako k otrokům, jiná zase zamořuje životní prostředí, banka hazarduje s cizími penězi… Ale to je pořád více méně moralistní kritika. Myslím, že bychom se neměli bát udělat krok dál a začít se tázat po povaze globálního liberálně demokratického kapitalismu jako takového – se vší spravedlností, jež mu náleží.

Neříkám, že všechno bylo špatně. Jsem první, kdo přizná, že v posledních 50 až 60 letech byl život na Západě dost možná nejsvobodnější a nejbezpečnější v dějinách lidstva. Ale to končí. Blíží se krize. Opět je čas na radikální myšlení. Ale abych byl úplně jasný i v tomto ohledu – radikální myšlení, nejen jednání. Znáte 11. tezi Marxe o Feuerbachovi: Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Je nejspíš na čase obrátit ji vzhůru nohama. Možná jsme ve 20. století zkoušeli měnit svět až moc. Nadchází čas, abychom jej opět interpretovali. Začali myslet.

Slavoj Žižek (*1949) je filozof a kulturní teoretik. Na univerzitě v Lublani vystudoval filozofii a v Paříži psychoanalýzu. Filozofické zkoumání ideologické zakotvenosti jedince ve společnosti a podstaty našeho vytváření reality propojuje s popkulturou. Je ředitelem humanitního institutu Birkbeck na University of London, přednáší po celém světě a v roce 2012 ho časopis Foreign Policy zařadil do seznamu 100 nejvlivnějších globálních myslitelů.

Současná Evropa si zakládá na toleranci a pluralitě. Ale je zjevné, že něco je špatně. Výsledkem je často pravý opak – radikalizace, intolerance, něco, co vy sám nazýváte drsně novou formou apartheidu… Kde se bere ten rozpor?
To je, myslím, právě ta ideologická tragédie moderního globálního kapitalismu. V roce 1990 byla poražena stará levice. A tragédií je, řečeno jednoduše, že všechna její kritická energie včetně energie současných protestů byla zneužita pravicovými populisty a extrémisty. To je příklad toho, jak lidé nespokojení se systémem, kteří by měli být na naší straně (teď mluvím jako stoupenec levice), jsou oslovováni pouze diskurzem pravicového populismu. Měli bychom si tu připomenout ideu Waltera Benjamina, že za každým fašismem je nezdařená revoluce. Předpokládám tedy naivně, že jedinou možností Evropy je nástup levice a rovnostářské osvobozující vize. Ta jediná ji může zachránit. Pokud se to nestane, stane se buď nevýznamnou technokratickou jednotkou globálního kapitalismu, nebo uzavřenou částí světa, v níž dominují populisté, takže už to ani nebude Evropa. Jen nový barbarismus.

Zjevné vady kapitalismu u nás bývají omlouvány reliktem totality. Jakoby za ně mohl nějaký přízrak přežívající z komunismu, trvalá morální vada. Co říkáte na tento argument?
Ještě zajímavější je fakt, že tohle patřilo hlavně k raným 90. létům. Pak se tato forma anti-komunismu prosazovala relativně málo. Nebo spíš ne tak často. Ale teď se to zase vynořuje. U nás, u vás, v Maďarsku a tak dále. Hodně mi to připomíná samotný komunismus. Pamatujete? Když komunisté byli u moci a něco nefungovalo, svádělo se to na pozůstatky kapitalismu a buržoazie mezi námi. Je to stará, jednoduchá strategie fašismu nebo těch, kteří jsou dnes proti komunismu. Aby se zachránila čistota systému, potřebujete vnějškového obětního beránka. To může skončit jen velmi špatně. Kognitivní funkce takové operace je striktně negativní. Prostě potřebujeme zlé komunisty. Znáte to. Ve Slovinsku šlo téměř o paranoiu. Čím méně je vidíte, tím jsou mocnější, říkalo se. Nevidíte je, protože jsou všude. Kdyby to byla pravda, fajn, pojďme je lustrovat. Nemám s tím potíže. Ale potíž mám s tím, že to nebyla pravda.

Je v tom ale skryto další smutné poselství. Podívejte se na Čínu. Jde svým způsobem o pomstu poraženého komunismu. Ono to totiž vypadá, že nejlepší současní manažeři kapitalismu jsou komunisti. A to je tragédie. Když jsem tam nedávno byl, četl jsem krásný komentář. Před 30, 40 lety si Teng Siao-pching uvědomoval, že jen kapitalismus může spasit Čínu. V zuřící krizi se Západ chová tak, jakoby jen Čína mohla spasit kapitalismus. Velmi ironická situace a dost zlověstné znamení, které naznačuje, že kapitalismus stále méně a méně potřebuje demokracii k dosažení své ideální podoby. Možná, a tohle je můj bytostný pesimismus, se blížíme nové fázi kapitalismu, který funguje mnohem lépe v depolitizované, lehce autoritářské společnosti. Podívejte se, co se před pár dny stalo v Řecku a Itálii. Kdekdo oslavuje naprosto neutrální technokratickou vládu expertů jako řešení.

Patříte mezi kritiky parlamentní demokracie a naše vlastní zkušenost vám dává za pravdu. Proč je výsledkem tohoto modelu pasivita a neochota účastnit se správy věcí veřejných?
Nejsem samozřejmě odpůrcem demokracie jako abstraktní ideje. Otázka je, a zde se vrátím k jedné z předchozích zmínek, co znamená ten druh záhadných protestů bez programu a cíle, jakých jsme byli svědky ve velkých britských městech. Polský sociolog Zygmunt Bauman to vystihl přesně. Šlo svým způsobem o frustrovaný konzumerismus. Jediný program byl: jsme příliš chudí, přesto jsme stále oslovováni dominující ideologií jako konzumenti. Nemáme peníze, tak se staneme zdivočelými konzumenty. Takže se jedná o velmi zvláštní aktualizaci vládnoucí ideologie konzumerismu jako takové. Ale opakuji: tragédií je, že schází pozitivní program. Je to horší než náboženský fundamentalismus. Nemám ho rád, ale má alespoň základní vizi.

Tím se dostávám zpět k vaší otázce. Současné institucionalizované demokratické zřízení není schopné nadále podchytit jistý druh veřejného hněvu a nespokojenosti. A kořeny jsou jasné. Protože ekonomika je dnes globální, trhy, pohyby kapitálu atd. jsou stále více mimo demokratickou kontrolu. Je to otázka života a smrti. Pokud nebudeme schopni znovu objevit způsob, jak demokraticky kontrolovat ekonomiku a trhy, pak se budeme pomalu blížit jakési plíživé, pozvolné občanské válce. A je tristní sledovat, jak se v Paříži, Londýně, v některých amerických státech pomalu blíží stavu skryté občanské války. Lidé tam neustále očekávají iracionální erupci násilí, uzavírají se za zdi komunit. Mám prostě obavy… A nemám žádné snadné odpovědi.

Proto když se označuji za komunistu, nemyslím žádné: haha, pojďme se vrátit zpět do časů Lenina. Komunismus není řešení, je to jméno problému. Jde o problémy obecně sdílených statků: ekologie, přirozené podstaty člověka, intelektuálního vlastnictví, problém sdíleného vědění, biogenetiky atd. Ty jsou přítomné stále. Komunistické problémy. Ale zklamu vás. Řešení neznám. Dokonce jsem v tomto ohledu blíže upřímným konzervativcům, nikoli reakcionářům, které obdivuji víc a víc. Upřímní konzervativci pojmenují patovou situaci a prohlásí, že není snadná cesta z ní. Tak to je, tady se nacházíme.

Slavoj Žižek

Jsem velmi upřímný. Rád se přirovnávám ke kouzelníkovi, který vám celou dobu ukazuje klobouk, ale králíka z něj nikdy nevytáhne. Čas prostých řešení je pryč. To je první lekce, kterou musíme vstřebat. Pryč je 20. století, kdy jsme měli všechny ty jednoduché vize: komunismus, fašismus, liberalismus.

Mnoho lidí ale stále bere komunismus jako fetiš. Všechna ta dnešní ostalgie…
Jsem zásadně a bez smilování proti tomu! Jasně, můžeme hrát onu známou pythonovskou hru „co dobrého nám přinesl kromě…“, ale v zásadě se jednalo o naprosté a totální selhání. Víte, kde tohle selhání můžete vidět nejjasněji? Pozdní 70. a 80. léta jsou klíčovým obdobím, Husákův režim v Československu, vláda Brežněva. Když se podíváte na oficiální texty, můžete pozorovat, jak se ze způsobu, kterým režim zkoušel kontrolovat společnost, úplně vytratila utopičnost. Skutečné poselství už neznělo „vybudujeme novou společnost, zvítězíme“, ale mnohem usedleji. Jasně, na západě se mají lépe, ale je to dynamická společnost plná stresu. Tady sice vládne komunismus, ale zaručuje vám bezpečný život bez obav, soukromý prostor malých potěšení. Když jsem byl malý, byl ve Slovinsku veleúspěšný český seriál Nemocnice na kraji města. To je čistý husákismus jako ideologie. Přesně svou apolitičností. Poselství je: nedělej si starosti, užij si svůj malý soukromý život. To byl čistý úpadek komunismu, kdy už ani režim nevěřil sám v sebe. Tak to vidím. Bez lítosti. Bez nostalgie. Když mě potkávají staří komunisté a říkají: „No jo, teď objevuješ komunismus. Co bys dělal, kdybys byl u moci?“ provokativně odpovídám: „Kdybych se dostal k moci, zorganizoval bych nejdřív stalinský tribunál a všechny vás dal postřílet.“ Koukají na mě udiveně. Opakuji, žádná lítost.

Zmínil jste…
Promiňte, že vás přerušuju. V bývalé Jugoslávii je to totiž mnohem horší. Přežívá tam totiž mýtus relativní autonomie, autentického socialismu. Spousta levicově orientovaných lidí, kteří neuznávají váš Sověty ovlivněný režim, pořád přemýšlí, zda v tom jugoslávském modelu nebyla nějaká větší autenticita a otevřenost. Ne, nebyla. V nepočetných ohledech to bylo lepší. Mohli jsme volně cestovat na západ atd., ale v zásadě to byl ten samý systém.

Zmínil jste Nemocnici na kraji města jako médium ideologie. Často ale poukazujete na ideologii i v současných blockbusterech.
Ano! Proto miluju filmy. Samozřejmě i artově laděné vážné filmy. Ale právě ty nejvíc komerční filmy jsou nejlepším způsobem, jak zjistit, co se kolem nás děje. V nich dostáváte vládnoucí ideologické trendy jako čistě vydestilovanou lihovinu. Nejen, jak říkají ve Skotsku, pure malt, ale single malt. Tu nejčistší whisky. A to i v těch nejnevinnějších, jako jsou Kung Fu Panda, Temný rytíř a další.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Nedávno měl premiéru film Andrewa Niccola Vyměřený čas (In Time), který poměrně drsnou hyperbolou kritizuje liberální kapitalismus a vykořisťování. Může se v současnosti i doména popkultury stát prostorem účinné revolty?
Ona jí vždy byla. Nikdy nepodceňuju dobrou popkulturu. Neříkám, že všechno je stejné. Pořád mám rád tzv. vysoké umění. Ale dobrou popkulturu není radno podceňovat. K filmu Vyměřený čas: ta idea, že čas se stane penězi, má jeden problém. Určitě si pamatujete ty krásné scény – kafe stojí deset minut života, hotel dva dny života. Krásný nápad! Ale řeknu vám něco strašného. Jediný problém, který s ní mám, že ji film úplně nevytěžil. Měl to udělat lépe. Například v Truman Show odvedl Niccol mnohem lepší práci (jako scenárista filmu, pozn.autora). I ve svém prvním úspěšném filmu Gattaca. A to je smutné a hodně tragické. Máte skvostný základní nápad, ale pak ho využijete až moc lacině. Ano, je to zajímavý film, který společně s dalšími současnými filmy ukazuje, že nemá cenu upadat do pseudo-levého zamítání Hollywoodu. Pardon, Hollywood není přece jen jeden! Vznikají tam skvělé filmy, i umělecky. Z nedávné historie uvedu svoje favority: Prostřihy Roberta Altmana, Sladké zítřky Atoma Egoyana, Ledová bouře Anga Lee. To jsou prostě skvostné filmy! Nikdy jsem nebral to laciné levičácké motto: „Ubráníme se Hollywoodu, vyvineme si svou vlastní samostatnou a autentickou národní kinematografii.“ Když se o to pokusíte, obvykle dostanete kopii toho nejhoršího, co v hollywoodských filmech je.

I tahle izolovaná scéna se totiž snadno stává průmyslem…
Ano, souhlasím. Byl jsem třeba na festivalu v Sundance. Poslyšte, ono tam není všechno ze zlata. Taky jsou tam extrémně nabubřelé a špatné filmy. Můžeme cokoli namítat proti USA, ale jedno jim nechat musíme. Hollywood je otevřený, to jistě jako Češi uznáte. Podívejte se na režiséry, které jsem zmínil. Atom Egoyan je arménský filmař, který žije v Kanadě. Ang Lee Taiwanec, který žije ve Státech. Ale i vaši vlastní filmaři. Miloš Forman, i když si myslím, že jeho české snímky byly mnohem lepší. Třeba takový Miroslav Ondříček, jeden z nejlepších kameramanů. Ať už říkáte proti Hollywoodu cokoli, je otevřený. A to je skvělé. Hollywood vždy uměl vstřebávat talenty. Když se k moci dostal Hitler, spousta skvělých německých filmařů se přesunula do Hollywoodu.

Zvláště dnes, kdy se pomalu blížíme do multicentrického univerza nejen v USA, je načase opustit levicovou tezi, že kdekoli se ve světě děje něco špatného, je za tím Amerika. Ano, jako levicově smýšlející člověk tvrdím: musíme kritizovat válku v Iráku, neokolonialismus, ale co Čína? Co ta dělá v Myanmaru, Barmě, v Zimbabwe? Šíří ten nejbrutálnější ekonomický neokolonialismus. Podporuje utlačovatelské režimy. Měli bychom svou analýzu provádět kriticky a mířit na všechno.

Proč je jednou z nejčastějších ideologických fantazií ve filmech dneška konec světa, katastrofa, invaze?
To je komplexní otázka. Nemám na ni dobrou odpověď. Ale jednu odpověď ano. Jen jednu a asi ne tu hlavní. Napověděl mi ji starý americký marxista Frederic Jameson. A zní: nesoustřeďte se na katastrofu. Soustřeďte se na to, co se děje s lidskou společností. Aby odpověděli na kosmickou či jinou hrozbu, lidé se organizují do solidární jednoty. Jako bychom si mohli představit novou, solidárnější společnost jen za předpokladu katastrofy. Skutečným požitkem je vidět lidi zapomínat na své sobecké, egoistické pohnutky a jednající jako kolektiv. Takže, jak už jsem někde řekl, katastrofické filmy mohou být jedním z prostorů pro komunistický sen v Hollywoodu. I takové srágory jako kupříkladu Den nezávislosti. Jsou tam všichni pohromadě. Černoši, židé, Arabové… Je to krásný utopický sen, nebo ne?

Radio Wave je platformou pro mladé. Právě mezi nimi bují nespokojenost. Ale i jisté pochyby, kam ji usměrnit. Kde dnes hledat alternativy?
Nejsou žádné zkratky. Dneska je velmi módní opakovat stupidní přísloví: nemyslete, nemluvte, dělejte něco. Já bych opáčil: nedělejte něco jen tak. Mluvte. Myslete. Nepodceňujte intelektuální práci. Nejde o to jen něco dělat, ale vědět proč to dělám. Ani nevíme, v jakém druhu společnosti žijeme. Nemluvím tu o nějaké dokonalé teorii, ale o tom, co někteří mí přátelé nazývají kognitivním mapováním. Mít alespoň nějakou koherentní reprezentaci toho, kde se nacházíme. Má další zpráva mladým lidem by byla následující. Bohužel, můj vkus v pop music je beznadějné reakcionářství z let 60. Vše podstatné, co se stalo, stalo se podle mého mezi lety 1965 a 1975. Pak už to jen upadalo. Ale stejně s chutí poslouchám něco z pozdější hudby. Teď nedám možná úplně aktuální příklad. Asi jsou známí i u vás – Němci Rammstein. Tvrdím, že jsou absolutně podvratní. Je úplně pomýlené vykládat je jako neofašisty nebo něco takového. Už proto, že jsou dost levicově zaměření. Znám je osobně. Dělají jen to, že imitují fašistické rituály tak důsledně, že odhalují jejich nesmyslnost zevnitř. Jsem jejich obrovský fanda. Poradil bych mladým lidem: neposlouchejte sociology, kteří vám říkají – aha, Rammstein, totalitní nebezpečí. Ne! Máte právo si plně užít Rammstein!

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka