Spisovatel Ivan Klíma: Vaculík byl Valach, tam byla jeho domovina

Kdy jste se s Ludvíkem Vaculíkem poprvé setkal?
Když jsem pracoval v Květech. A on byl korektorem Rudého práva. Já tam pracoval krátce a myslím, že ani Ludvík v té korektorně nebyl moc dlouho. Ale tenkrát mi někdo pověděl, že tam pracuje nějaký mladý autor, který taky píše. Já mimo to, že jsem pracoval v Květech, jsem byl taky v redakční radě Května, což bylo periodikum pro mladé, začínající autory, vydával to Svaz spisovatelů. Tak jsem se s Ludvíkem setkal a získal od něj povídku Kinosál, která pak vyšla právě v Květnu. Možná to byla jedna z jeho prvních otištěných próz. Pak jsme jezdili na výlety a já Ludvíka s Madlou zval na návštěvy – většinou k nám, protože oni bydleli v té Veletržní a měli celkem malý byt. My měli trochu větší.

Jaký byl na lidi kolem sebe?
To je těžké. Byl velmi osobitý, někdy nepromluvil, jindy bavil lidi, někdy se sebral, zalezl nahoru, vlezl do postele a spal, zatímco my jsme se tady bavili a rokovali. Nevím, jestli to byla náladovost nebo osobitost. On si prostě dělal zrovna to, co se mu chtělo.

|foto: Radio Wave

Čím byl pro čtenáře tak zajímavý?
Tak byl to Valach a měl takový ten venkovský pohled na to naše velkoměstské hemžení – na intelektuálská hemžení taky. V tomhle byla jeho osobitost. Byl to zvláštní pohled na věci zvenčí. Nebyl to klasický intelektuál.

Co jste říkal na jeho Poslední slovo v Lidových novinách v posledních letech? Mně se zdálo, jako by začal být tak trochu vykořeněný z téhle doby.
Já jsem je v poslední době ani moc nečetl, protože se mi míň líbila. Když jsem četl Lidovky, tak jsem Poslední slova radši nečetl. Ale podívejte se, když je vám pětaosmdesát a žijete v Dobřichovicích a staráte se o zahrádku, tak to už není ten Vaculík, který seděl v redakci, tam chodili lidi a vylívali nám srdce…

Zajímá vás, jestli měl Klíma Vaculíkovi za zlé, jak se vyjadřoval v Českém snáři, kde propojoval realitu a fikci? S kým se scházel, s kým si rád povídal? Pusťte si celý rozhovor.