Štěpán Kopřiva: Brak je pro mě takové podvědomí společnosti

11. březen 2015

Rychlopalba je nová detektivní kniha zajetého autora brakové literatury Štěpána Kopřivy, který podobně jako další představitelé žánru (např. Juraj Červenák, Jiří Procházka, Klára Smolíková) přechází k detektivce. S autorem, který je známý svými knihami Asfalt, Holomráz, Aktivní kovy a je také spoluzakladatelem vydavatelství CREW, jsme mluvili o braku a dalších specifikách oddechové literatury.

Jakými tématy se braková, zábavná literatura – teď mám na mysli fantastiku – zabývá?
Zabývá se především tématy, která lidi nějakým způsobem dráždí a vzrušují a rezonují se stavem společnosti. Vezměme si třeba Padesát odstínů šedi, i přesto, že jsem to nečetl, mám představu, že je to téma, které se ve společnosti odráží. A nemluvím teď o kvalitě té knihy, ta je v podstatě podružná, jde o to, že to téma pracuje s tím, jak společnost vnímá sexualitu a nějaká tabu v ní. A to samé je, když se podíváte na historii braku. Je známé, že Godzilla vznikla jako reakce na atomový úder na Hirošimu a Nagasaki.

Ale i třeba většina takzvaných universal-monsters-hororů (mluví o filmech – pozn. red.), jako Frankenstein, Vlkodlak atd., vznikla na základě toho, že se po první světové válce začali do normálního života vracet vojáci, kteří byli poškozeni – neměli půlku tváře atd. Před první válkou nebyla lékařská věda na takové úrovni, aby tyhle lidi byla schopná zachránit, ale po válce to bylo jiné a tihle lidé se vraceli do civilního života. Lidé ty poškozené vojáky začali potkávat na ulicích a to určité znepokojení a reakce veřejnosti se zobrazily v této velké vlně monsters-hororů. Brak se tedy nesnaží formulovat, co je ve společnosti špatně, jenom to nějakým způsobem zobrazuje. Vysoká literatura je jakoby vědomí společnosti a brak je takové podvědomí.

Většinou píšete v ich-formě a vaše postavy mají dost malé, někdy spíš žádné sociální cítění. Je to nějaký rys literatury, kterou píšete, nebo je to čistě vaše rozhodnutí, že to tak bude zajímavější?
Něco z obojího. Mluvíme teď převážně o akčním žánru, ale napsal jsem i nějaké fantasy. Ty postavy musí být schopné docela radikálních věcí. Věcí, které by člověk se svědomím, morálkou nebo soudností těžko realizoval. A druhý důvod bude asi moje menší sociální cítění, které rozhodně mám. Takže je to částečně žánrové rozhodnutí a částečně to vyvěrá z mého podvědomí. Ale myslím si, že existují autoři, třeba Jirka Kulhánek, u nichž ty hlavní postavy jsou daleko empatičtější a vstřícnější tomu čtenáři než ty moje.

03334953.jpeg

Co je to v poslední době za fenomén, že představitelé fantastiky jako vy nebo Juraj Červenák přecházíte nebo spíš utíkáte k detektivce?
My jsme s Jurajem stejná generace, patří sem ještě Jirka Procházka a Klára Smolíková, kteří se také zabývají fantastikou a také vydají detektivku, takže se ta naše skupina ještě rozšíří. Ta detektivka se jmenuje Mrtvá šelma – je velice dobrá, měl jsem možnost ji číst v rukopise. A já si myslím, že to naše přecházení k jinému žánru je dané tím, že naše vzory a literární ovlivnění spadají do 80. let a to tady té fantastiky moc nevycházelo. Člověk, který četl žánrovou literaturu, četl detektivky. Těch detektivek tady bylo mnohem víc než fantastiky, takže jsme jí byli ovlivněni. A nyní, když jsme se v té fantastice takříkajíc vyblbli, jsme se rozhodli k dalšímu imprintu, který se do nás obtiskl. Takže bych řekl, že to byla jen otázka času, než se tohle stane.

Pokud vás zajímá, proč mají čtenáři braku rádi tak zvláštní postavy, jaké měl Štěpán Kopřiva největší problémy při změně žánru, co je na jeho nové knize Rychlopalba neonoirovského, jak vybočuje z proudu české detektivky nebo jestli má ambice psát vyšší literaturu, pusťte si celý rozhovor.

Čtěte také

autor: Lukáš Prchal
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.