Topol nemůže být bez politiky, Šindelka zkoumá internet. V čem se liší dvě literární generace?

Topolova Sestra je román, který dnes platí jako originální svědectví o chaotické euforii 90. let. „Je to pro mě hrozně důležitá kniha. Všichni kolem mě ji četli. Definovala můj pocit z Prahy,“ myslí si o Sestře o dvě generace mladší Marek Šindelka. Sám je autor povídkové sbírky Mapa Anny, kterou mnozí považují za sondu do světa lidí těkajících mezi sociálními sítěmi a hledajících pevnou půdu v prostředí trpícím informační inflací. „Mapa Anny je věc, která je psaná o člověku a není tam okolí, čímž myslím třeba politiku. Já politiku nenávidím, ale jsem tak utvořený, že nemůžu být bez ní,“ podotýká Jáchym Topol, „pamatuju si, jak jsem hrozně záviděl nějakým holandským autorům, kteří se chlubili psaním románů z venkova. Já když píšu román z českého venkova, tak tam budou buď náckové, nebo komunisti.“

„Necítím se tak jistý v kramflecích, abych analyzoval současnou situaci. To, o čem můžu psát upřímně, je život bez mantinelů,“ odpovídá Topolovi Marek Šindelka, který si myslí, že je zbytečné řešit generační změny, protože se změnil celý svět. „Nějakým způsobem se změnila materie, kterou literatura zpracovává. To je čistý fakt. Je tu úplně jiný druh komunikace mezi lidmi, neodráží se to jen v mojí knize, kde jsem se o to pokoušel, ale i v poezii. Přibývá lidí, kteří začleňují organicky do svého psaní tyhle nové vrstvy reality.“

Čtěte také

Jáchym Topol nabízí skeptičtější pohled na současnost. „Vždycky jsem si pateticky říkal, Marku, vy jste generace svobody. Dneska ráno jsem ale otevřel mail, kamarád mi psal, že ruská autorka Ljudmila Ulickaja nemůže vydat knihu, protože je nepřítelkyně lidu. Další kamarád Vladimír Sorokin má ochranku, aby ho třeba někdo nepřizabil. A já se strašně bojím, že se politicky vracíme tam, kde já jsem byl v pětadvaceti. Možná to jsou generační sebeobranné mechanismy, ale bojím se toho.“

Krom politiky stihli Marek Šindelka a Jáchym Topol probrat, jak se za poslední dvě dekády změnila role spisovatele. Je víceméně jasné, že se autor posunul k okraji společnosti. „Spisovatel nebo básník začne být opět důležitý ve chvíli, když mluví za svůj jazyk. Takže takovou situaci vlastně nechceme,“ podotknul s úsměvem Topol. Dva výjimeční autoři se několikrát zastavili i u Matěje Hořavy, autora útlé knížky Pálenka, která letos získala cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Co ještě naše hosty baví číst, nebo co sami píší? Poslechněte si rozhovor!