Trust: Jsem těžký nostalgik

Někteří recenzenti nezaznamenali u tvé novinky dostatečný stylový posun od debutu. Jak ty sám vnímáš rozdíly mezi svou ponurou prvotinou TRST a aktuální, podle mě o dost hravější nahrávkou Joyland?
Myslím, že jsi to trefil – novinka je zkrátka o poznání hravější, rozvernější. Chtěl jsem ze sebe dostat věci, které zůstaly na první pokus (třebas i záměrně) skryté. Jsem velký fanoušek raveu a taneční hudby obecně, a když jsem byl mladší, poslouchal jsem i obskurní trance a podobné záležitosti. To všechno se do zvuku desky tentokrát bohatě promítlo. U první desky (která vznikla ještě ve spolupráci s Mayou Postepski z kapely Austra – pozn. aut.) jsem si dal maximálně záležet na tom, aby vyznění bylo náladové, ponuré, „bažinaté“ – tentokrát jsem ovšem směřoval k trochu jiným cílům.

Je pravda, že většina materiálu vznikala na turné?
Ne tak docela: na turné (kde jsem strávil bezmála poslední dva roky) vždycky podlehnu atmosféře a ještě víc mě to nutí pracovat na nových skladbách, nicméně drtivá většina tracků dostala svou konkrétní podobu, až když turné skončilo a já byl zpátky doma, v klidu svého studia. Na druhou stranu musím říct, že věci dostaly spád už během mých prázdninových cest po Argentině, to bylo nesmírně inspirativní období. Navíc jsem v té době četl dvě výrazné autorky, jejichž slova na mě měla v tomto období velký vliv: Anne Carson a Flannery O´Connor. Obě mi byly doporučeny mými přáteli a fanoušky a já si díky tomu znovu uvědomil, jak skvělé lidi kolem sebe mám.

TRUST|foto: oficiální Facebook Trust

Když mluvíme o inspiracích, nová deska je nepřeslechnutelně ovlivněna estetikou 80. let a zvukovým designem archaických videoher…
Na videohrách jsem vyrostl, hudba z nich mě vždycky bavila, tenhle aspekt se nutně musel v mé tvorbě dřív nebo později odrazit. V předinternetové éře to pro mě byl ideální únik. Zajímá mě ale i myšlenka dobrovolných omezení, představa, že vycházím ze skladatelských limitů typických pro tehdejší éru, mám pro osmdesátky obecně velkou slabost. Jsem v jádru těžký nostalgik.

Líbí se mi, jak na desce Joyland dokážeš balancovat na hraně kýče, ale nikdy do něj neupadnout. Kromě zmíněných vlivů tanečních žánrů v některých harmoniích slyším třeba britské Erasure… Nevadí ti podobné „cheesy“ asociace?
Ani v nejmenším, ačkoli Erasure zas tak dobře neznám. Samozřejmě vím, že Vince Clark je zodpovědný za zvuk raných Depeche Mode nebo projekt Yazoo, líbí se mi jeho analogový sound. Erasure, pokud si jejich hudbu dobře vybavuji, vždycky akcentovali melodičnost a vypjaté emoce, což jsou věci, na které kladu při skládání a zpěvu velký důraz i já.

Občas býváš právem popisován jako „vokální akrobat“, v rámci jediného refrénu přecházíš ze zásvětních hloubek do fistule či falzetu. Jakou funkci tvůj hlas vlastně plní?
Pracuji se svým hlasem, jako by to byl další nástroj, ten nejoblíbenější, nejohebnější, plný kontrastů. Je to jediný instrument, který opravdu dobře ovládám, i když akademicky školený hlas nemám. Existuje pár muzikantů, kteří takhle se svým vokálem pracují a vytvářejí skrze něj jakousi fiktivní postavu nebo identitu – mám na mysli třeba Kate Bush nebo Fever Ray, jejichž tvorbu velice respektuji.

Trust|foto: oficiální Facebook Trust

V Kanadě se v posledních letech vyrojila spousta výborných kapel i elektronických projektů, cítíš se být součástí nějaké tamní scény?
Jsem v tomhle kontextu velmi pyšný na to, odkud pocházím - především elektronické hudbě se tu hodně daří, ale jelikož dost cestuji, jsem vlastně od pomyslné domácí scény poměrně izolovaný. Jsem trošku solitér, ale myslím, že podobné pocity tu má vzhledem ke svým povinnostem a nabitému kalendáři skoro každý.

Tvoje hudba má ve většině případů bezmála epické proporce – ve zvuku i vyvolávaných emocích. Jaké místo v ní mají texty?
Skládání hudby je pro mě hodně emocionální proces, je to celé poháněné mými pocity a intuicí. Chci, aby má hudba byla vnitřně bohatá, temná i euforická, výrazně melodická i náladotvorná. Co se textů týče, nejlepší je, když nápady přijdou v průběhu stavby tracků, protože zpětně je to pro mě o dost těžší. Přiznávám, že psaní textů a jejich včlenění do struktury písně je pro mě na celém procesu to nejnáročnější a zabere to suverénně nejvíc času.

Žijeme v době renesance formátu hudebního videa, jak ty – coby hudebník i fotograf – pohlížíš na tenhle fenomén?
Živě si vybavuji doby MTV, kdy člověk hltal skoro všecko, co tam běželo. Dneska jsme přesyceni vizuálními podněty a není lehké se v tom zorientovat. Na druhou stranu, když se objeví výjimečné hudební video, je to událost – ta možnost reinterpretace písně skrze klip mi pořád přijde hodně vzrušující. Na klipu k singlu Rescue, Mister jsem tudíž spolupracoval s videoartistkou Sabrinou Ratté.

Ta tuším natočila i skvělý černobílý klip ke skladbě 2020 od kanadské kapely Suuns…
Ano, to je ona, je úžasná. Líbily se mi všechny její dosavadní klipy i díla, která s formátem hudebního videa nesouvisejí. Má unikátní vizuální styl, ráda manipuluje s obrazem a využívá stroboskopické efekty. Jsem vážně rád, že jsem s ní mohl dělat. Nicméně mé aktuální video k singlu Capitol, které se tentokrát ohlíží za érou videokazet, už má na svědomí někdo jiný – režisér Will Joines.

A co tvé vlastní focení, máš na tuhle disciplínu ještě vůbec čas?
Teď už je to po mě spíš koníček, ale vzhledem k mému kočovnému stylu života si ho pořád užívám. Jsem každou chvíli na cestách, mezi odlišnými lidmi, v různém, často poměrně exotickém prostředí – to je přeci fotografův sen.