Ulrich Seidl: Chci pod povrch pokrytectví krásy

Začínal jste jako dokumentarista a až potom jste začal natáčet hrané filmy. Můžete říct proč? Tak moje dokumentární filmy byly zároveň hrané. Byla to směs obou. Začínal jsem s kinofilmy, chtěl jsem dělat svojí metodou svobodné snímky s malým rozpočtem. S každým filmem jsem pak ty dokumentární prvky dotahoval do dokonalosti. Pro mě už v tu chvíli bylo jasné, že jednou budu dělat hrané věci.

A kdy jste si toho všimnul? Od začátku jsem sledoval oba směry. V dokumentu člověk hledá opravdovost, kdežto v hraných filmech můžete vyprávět příběhy tak, jak je považujete za správné. A pro mě byl dokument trochu svazující ve smyslu, že jim prostě nemůžete říct všechno a vždycky záleží na konkrétních lidech, které natáčíte. Proto pro mě postavit herce a vymyslet si příběh znamená daleko víc svobody.

Vaše filmy jsou sice hrané, ale při vší vysoké stylizaci působí jako realistické dokumenty. Kde je pro vás hranice mezi fikcí a realitou? Hranice je podle mě tam, kde už herci nehrají sami sebe. Já pracuji s neherci i profesionálními herci dohromady a v momentě, kdy neherci převezmou nějakou roli, tak už je to pro mě hraný film. Ale samozřejmě každý herec i neherec přináší do role své schopnosti, vlohy a osobní vlastnosti. A je pro mě velmi důležité ukázat každého herce z přirozené blízkosti, aby ho každý divák pochopil a mohli si říct: „Tohoto člověka na plátně znám.“ A já chci ukázat, že to co vyprávím, co ukazuji, je náš svět a my jako diváci jsme u toho. Chci, aby divák s hercem zahájil dialog a řekl si, že to co vidí, není zábava, která s ním nesouvisí, ale je to pro něj svět, ve kterém žije.

Psí dny |foto: Ulrich Seidl Filmproduktion

Mistrně nastavujete zrcadlo společnosti ale nemoralizujete při tom, jaký vlastně máte názor na společnost nebo lidi ve vašich filmech?Žijeme samozřejmě v nespravedlivém světě. Bohatí jsou stále více bohatší a bohatší a chudí jsou chudší a chudší. Tak to je v běžném pracovním procesu v našich zemích i globálně. Ty nůžky se čím dál tím víc otevírají a tenhle tzv. volně nechaný kapitalismus nespěje k ničemu dobrému a stále více lidí na to doplácí. Mizí individualita a stále více se z nás stávají kontrolovaní lidé, kteří musí fungovat. Celé to začíná být odosobněné a stále více se blížíme masovému člověku.

Z jakých poměrů vlastně pocházíte? Vyrůstal jsem v přísně katolické rodině a navštěvoval jsem křesťanské školy. Tenhle svět mě dost sužoval. Rebeloval jsem proti autoritám, jako byla škola, rodiče nebo kostel a proti jejich skrytému pokrytectví. A proto svými filmy hledám pravdu a chci jít pod povrch toho krásného pokrytectví. A často je to kruté, jak říká mnoho diváků. Ale je to kruté jenom proto, protože lidé se nechtějí koukat na pravdu o sobě.

S rodiči jste měl v dětství konflikty. Svobodu jste měl u babičky, myslíte, že vás to nějak ovlivnilo ve vaší tvorbě? Člověk je tím, čím se narodil. Nemůžu své kořeny popřít a to bych ani nechtěl. Snažil jsem se z toho něco udělat. Vycizeloval jsem si díky tomu své vidění světa a naučil jsem se tak vystupovat proti autoritám, jakou byl například můj otec.

Z filmu Ráj: Láska |foto: MFF KV

A jak to bylo s vaší jezuitskou minulostí? V naší rodině byla tradice, že děti jdou do jezuitského internátu. Byl tam můj děda i otec. Byl jsem tam jenom dva roky, protože jsem to nejspíš jako 11leté dítě nemohl emocionálně vydržet, ale velmi dobře si na to vzpomínám. Bylo to tam jako ve vězení, musel jste den strávit v naprosto militaristickém pořádku. Byla tam velmi přísná pravidla, děti a mladiství nebyli vychováváni individuálně, ale podle jakýchsi principů, což je samozřejmě vždycky špatně. A vychovávat dospívající, kteří si vytváří osobnost, podle nějakého schématu, je hrozné.

Údajně vás ve vašem životě hodně obohatilo cestování po Ukrajině. Co jste se tam naučil? Takhle jsem to určitě nikdy neformuloval, ale řekl jsem, že jsem člověk, který má blíže k východním zemím. Cítím se blíže k jejich mentalitě, protože tam je větší solidarita. Lidé tam věci více prožívají, udělají si čas na to slavit nebo truchlit, když někdo umře. Život tam je lidštější a to je mi blízké. A na Ukrajině, kde jsem natáčel film, to bylo přesně takhle. Na jednu stranu je v tom rakouská historie v době monarchie a na druhou stranu je tam ta ošklivost. Ukrajina má mnoho ošklivého. Seznámil jsem se tam s mnoha lidmi, kteří žili v otřesných životních podmínkách, třeba v zimě si nemohli zatopit a to pro mě byla obrovská zkušenost. A stále častěji navíc zjišťuji, že se lépe jedná s lidmi, kteří nic nemají.

Proč nedáváte při natáčení hercům scénář a jak vaše scénáře k filmům vypadají? Na place scénář není. Mám ho v hlavě a nechci aby herci dostávali scénář, aby se na svoji roli mohli připravit. Nechci, aby si herci něco vymysleli, naučili se dialog a přišli připraveni na natáčení tak, jak je to normální. Já chci s jasným úmyslem improvizovat a chci to dělat se svobodou a bez předsudků. V dlouhém období příprav herců mi jde o to navodit atmosféru důvěry, důkladně jim vysvětlit, co to bude za film, co chci vyprávět a jakou roli v něm budou hrát oni. Když mají všechny tyhle informace, mohou jít volně do scény a to mi připadá napínavé, protože se z toho podaří dostat víc, než kdyby se to dělalo čistě podle napsaného scénáře.

Vaši herci nejsou zrovna prototypy hezkých lidí. Navíc je dost často ukazujete třeba nahé v dost trapných situacích. Jak je dokážete přesvědčit, aby se před kamerou odhalili?I zde jde o pravdu. Pravda je ta, že nazí vypadáme všichni jinak, než je nám to ukazováno v médiích. Už pojem krása je špatný, protože leží možná jinde, než je nám prezentováno. Kdo jsou hezcí lidé? Kdo to určuje? Jak to vypadá? Máme tu obrázek toho, že ženy musí vypadat takhle, měly by být hubené. Pokud nejsou hubené, neodpovídají normě krásy. To ale přeci neznamená, že nejsou krásné. Celé je to také vymezeno kulturně a časově. Ženy vypadaly před 30 lety v našich očích jinak, než vypadají dnes. Tehdy byl obraz krásy jiný. Ženy byly statnější a víc vážily. Ale kdo to předepisuje? A právě já ukazuji věci tak, jak jsou, ale určitě ne tak, že jsou ošklivé. Není to ošklivost, ale jiná stránka toho, jak obvykle vnímáme. Žijeme ve zkrášlené skutečnosti, která je falešná. Je na divákovi, aby to sám posoudil. Když řekne divák, že je hnusné to, co vidí, je to jeho problém. Moji lidé ve filmu nejsou oškliví. Jsou takoví, jací jsou a hodnocení je na divákovi.

Podle vás je modlení intimnější než sex. Jak to myslíte? Myslím, že když se druhým lidem otevřeme, tak modlení k Bohu je to nejintimnější, co existuje. Ukazovat tělo a sexualitu je něco jiného, než se odehrává ve mně. A modlení k Bohu, když říkám pravdu, je mé nejniternější já. To jsem já v mojí duši.

Ráj: Víra |foto: Ulrich Seidl Filmproduktion

Váš příští film se bude jmenovat Ve sklepě, co od tohoto projektu můžeme čekat a jaký je vztah Rakušanů ke sklepům? Právě to jsem se snažil v tom filmu tematizovat. Bude to čistě mužský film, protože sklepy jsou většinou doménou mužů. Lidé chodí do sklepů realizovat svoje koníčky. Mají tam dílnu nebo třeba fitness. Muži se ve sklepech jenom tak potkávají a popíjejí. Ale samozřejmě také víme, že sklep je také nepohodlné místo. Místo strachu, temnoty a násilí.

Inspiroval jste se případem Fritzl?Ne, ne. Už v době, kdy jsem měl roztočené Psí dny, jsem zjistil, že lidé mají v rodinných domcích velmi bohatě vybavené sklepy a tráví v nich spoustu volného času. A hlavní myšlenka pro mě byla, že horní části domu, jako obývák apod. jsou skoro nedotčené. Samozřejmě je to ale tak, že se sklepem máme spojený zločin a tak se budeme na ten film určitě i dívat. Ale tohle není hlavní téma filmu.