Vítěz Vinyly Dizzcock: Chtěl jsem, aby neviditelní hrdinové vystoupili z anonymity
Píše se rok 2072. Vy jste se jako hacker snažil nabourat do systému obří korporace a dostat se tak k datům řídícím vesmírnou stanici Citadelu. Chytí vás. Slíbí vám ale, že stáhnou všechna obvinění, pokud společnosti pomůžete přemoct umělou inteligenci Shodan, která ovládá lidskou kolonii v kosmu. Tak se dá shrnout příběh staré videohry System Shock. Touto myšlenkou dystopie se nechal inspirovat pražský producent Ondřej Bělíček, jinak taky člen postraveových Lightning Glove a hudební publicista, na své loňské debutové nahrávce AL vydané pod jménem Dizzcock.
Tehdy ho ještě znal spíš úzký okruh hudebních nerdů. Nikdo z nich netušil, že si s dalším albem odnese ocenění za desku roku udávané porotou hudebních cen Vinyla a nechá tak za sebou renomovaná jména jako Květy nebo Please the Trees.
Stejně jako se chtěla Shodan, ve hře vyobrazená s ženskou tváří prošpikovanou kabely, dostat do oběhu počítačové sítě na planetě lidí, přesouvá se i uvědomělý beatmaker Dizzcock s nahrávkou Elegy of Unsung Heroes na zemský povrch. Prochází se po ghettech a sociálně vyloučených čtvrtích, odkud vzešel rap nebo britský grime, a vytahuje na světlo neviditelné hrdinky a hrdiny. Společnost zde není zotročená umělou inteligencí osvobozenou od lidí, ale svazuje ji nastavení „systému“ poháněného touhou po neustálém růstu a předpokladem, že silnější vyhrává. Zbraní mu je jenom groovebox propojený s počítačem a nejaktuálnější vlivy z taneční klubové scény, experimentální elektroniky nebo bass music.
Na Facebooku jsi psal, že Vinyla je jediná hudební cena, která tě neštve. Co ti vadí na těch ostatních?
Já bych spíš řekl, co mě na Vinyle baví. Za cenou stojí hudební kritici, jejichž názoru si vážím a respektuju je. Líbí se mi na tom taky to, i když je to takové sebemrskačské, že za cenu nedostane vítěz žádné peníze. Mě to tak k ničemu nezavazuje. Na těch dalších cenách mě štve sponzoring. Když tu cenu vyhraješ, spojuje tě to automaticky s něčím, co ty nechceš. To se Vinyly netýká.
Jako jediné z nominovaných alb nevyšlo na fyzickém nosiči. Plánuješ to napravit, nebo jsi nahrávku záměrně zveřejnil jenom na síti? Je to svého druhu manifest?
To rozhodnutí má víc rovin. Odpovím ti na první otázku, na fyzickém nosiči album nevyjde. Leda, že by se našel někdo natolik štědrý, kdo by to chtěl udělat na vinylu. Na Red for Colour Blind vydáváme z finančních důvodů jenom na kazetách. Magnetofonová páska by zvuk zdeformovala. V případě mé předchozí desky AL to byl záměr, ale u Elegy jsem chtěl, aby byl zvuk čistý a ostrý. Digitální release mi právě proto přišel naprosto smysluplný. Ta další rovina, kterou jsi naznačil, představuje to, že se družím ke skupině mladých umělců, producentů a rapperů vydávajících hudbu výhradně digitálně – což je ten nejjednodušší způsob, jak své věci dostat k lidem.
Když jsi desku vydal jen tak na internetu pod hlavičkou labelu Red for Colour Blind, napadlo tě, že si nakonec vyslouží tolik pozornosti?
Nenapadlo mě, že vyhraje nějakou cenu. Šlo mi o to, aby album bylo dobré a aby myšlenka stojící za albem oslovila lidi. Chtěl jsem zviditelnit anonymní hrdiny alespoň v době, kdy si tu desku pouštíte.
Gentrifikace, tedy plošné zvyšování nájmů, které vytlačuje chudší obyvatele na úkor developerských projektů – tohle téma se ukazuje už jen při pohledu na cover alba od ilustrátora Jana Šrámka. Ten tě doprovází při živých vystoupeních jako VJ Kolouch. Jak jste se našli?
Album bylo hotové už předtím, než do projektu vstoupil Kolouch. Pro mě bylo důležité, aby toto konkrétní album mělo svoji specifickou vizuální stránku. Shodou okolností mě zrovna v době, kdy jsem desku dokončoval, Kolouch sám oslovil s tím, že ho baví moje hudba a chtěl by k nahrávce udělat nějaký vizuál. Já Kolouchovu tvorbu znal, přišlo mi to jako ideální řešení. Vyplatilo se to. Udělal jsem to při své řeči na Vinyle, ale musím mu ještě poděkovat za práci, kterou odvedl – stálo ho to spoustu hodin volného času, který pomalu ani nemá. Jinak ta gentrifikace je spíš Kolouchovo téma – tento prvek do alba otiskl on. Já se zabýval jednotlivými tématy revoluční společenské změny, jako feminismus nebo antirasismus. Má to být kontinuální proces, chci ho rozvést na dalších nahrávkách. Teď pracuju na EP pro brněnský label Bükko, který mě oslovil s nabídkou vydat kazetu.
Tím se dostáváme k další otázce. Na nahrávce jsou slyšet samply různých projevů, odkud jsi je vystříhal?
Je to z velmi zajímavého snímku Born in Flames z roku 1983. Je to film pojatý jako fiktivní dokument o společnosti po druhé světové válce odehrávající se v Americe, kde vyhrála volby sociální demokracie. Jde o feministický a sociálně kritický snímek – řeší se tu třídní nerovnost a útlak žen. Hlavní sdělení spočívá v tom, že by se ženy měly spolčovat, angažovat a prostřednictvím politiky přímé akce měnit společnost.
Toto se dá označit jako téma tvé aktuální nahrávky, ta předchozí AL vycházela z dystopické videohry System Shock – jakým způsobem se to projevilo na albu – kromě vypůjčených zvuků?
V tu dobu mě zajímala dystopie a System Shock je pro mě jakousi značkou dystopické vize budoucnosti. Chtěl jsem ji přenést na album. Vysamploval jsem jenom hlas Shodan, což je umělá inteligence stvořená člověkem, která si postupně podmaňuje posádku vesmírné lodě. Snaží se vytvořit si realitu na základně vlastních předpokladů, už neovlivněných člověkem – je to svébytná entita.
Nejvíc se v hudbě Dizzcocka ozývá britský grime, i jeho aktuální instrumentální podoba vycházející od producentů jako Rabit nebo Visionist, kteří rovněž vytváří jakési dystopické soundtracky současnosti. Jak moc se necháváš ovlivňovat tím, co se v hudbě děje právě teď?
Jako hudební publicista, fanoušek a hudebník se zajímám o to, co se děje v hudbě. Jsem nadšený z toho vývoje. To, co jsi zmiňoval, je moje krevní skupina – Rabit, Visionist, ale taky label Codes. Ten je pro mě v současnosti nejdůležitější značkou, vydávají pod ní dva největší inovátoři taneční hudby – Filter Dread a Acre, kteří před rokem vystoupili i v pražském klubu Neone. To jsou ty dekonstrukce taneční klubové hudby, co mě baví. Zadruhé to je skvělý debut chilsko-anglického producenta Kamixla. Přijde mi, že taneční hudba dnes plní přesně tu roli, kterou má – vychází z žánrových škatulek, ale zároveň do sebe nasává specifické prvky ze svého okolí. Producenti je přináší z prostředí, odkud pochází. Hudbu tak posouvají někam jinam.
Dovedeš si představit, že bys nasával kulturní prvky z prostředí, kde jsi vyrůstal ty?
Myslím si, že ne. Vůbec netuším, co bych tady měl nasát, ale nebylo by to moc pěkný. Ono se to vlastně promítá do obou mých alb, ta potřeba přetvořit společnost. Podepisuje se to na mé hudbě.
Beaty postavené na rozkouskovaných hlasových samplech a BPM o 160 úderech za minutu, to je chicagský juke. Zdá se, že jsi se svou první nahrávkou AL i s tou aktuální průkopník tohoto žánru u nás – nikdo ho tady před tebou nedělal.
Pionýr jukeu u nás? To si nepřipadám. Juke tam vědomě sázím, protože je to můj oblíbený žánr. Nedá se to považovat za čistě jukeové/footworkové tracky. Jedná se jen o určitý prvek, který tam proběhne a pak zase zmizí. Nevím, kdo u nás dělá juke. Vím o Polácích, Rumunech, ale o Češích ne…
Je tu taky pyrenejský, japonský juke a tak dále, ale u nás jsi tím průkopníkem zjevně ty.
No, možná máš pravdu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
