O smrti rapu a sexuálním životě otroků z pohledu kulturního historika Derraise Cartera

Asistující profesor Portlandské univerzity v oboru afroamerických studií se zabývá nejen populární hudbou, psal také o Baracku Obamovi a je členem kolektivu Queering Slavery Working Group, který nahlíží afroamerickou historii, a především otroctví, skrze současné queer teorie.

Systémový rasismus v USA stále přetrvává, a i když mezi celebritami přibývá Afroameričanů, rasové profilování, nejen ze strany široké veřejnosti, ale také policie, je stále na denním pořádku.
Komika a moderátora Billa Mahera musel nedávno proškolit rapper Ice Cube v tom, že slovo „negr“ by už bílým lidem nemělo patřit, a zpěvačka Katy Perry snad už pochopila, jaký problém představuje kulturní apropriace. Seznámení se s kontextem afroamerické historie i současnými problémy marginalizované menšiny se hodí nejen fanouškům Kanyeho Westa a Beyoncé, je to příležitost, jak se dozvědět něco o nás samotných a o tom, jak funguje naše společnost.

Jaká byla vaše cesta k oboru afroamerických studií?

Čím jsem starší, víc se ohlížím a hledám momenty, které mě formovaly, a kriticky se zamýšlím nad tím, jak jsem se dostal k disciplíně afroamerických studií. Moje matka mě přivedla ke čtení a nabídla mi mnoho knih o Afroameričanech. Spoustu let jsem si neuvědomoval, jak velký vliv to na mě mělo. Se svým otcem jsem sedával ve sklepě, kde měl svou velkou kolekci desek, sbírá desky už určitě čtyřicet let, a povídali jsme si o afroamerické historii a politice. Objevil jsem tolik příběhů, o kterých jsem se chtěl dozvědět víc a předat je dál. Když jsem pak šel na vysokou školu, bylo jasné, že právě to chci dělat. Chci lidi učit nejen o přínosu Afroameričanů, ale také o populární hudbě a vůbec chci použít hudbu k tomu, abych ilustroval náš vztah k historii, genderu, afroamerickému feminismu i sexualitě. Když přijedu domů k rodičům dnes, vždycky si s tátou chodíme sednout do sklepa, on vyndá z police desku a začne vyprávět její příběh, svůj osobní příběh i kontext z afroamerické historie a politiky. A já se tyhle příběhy snažím transformovat tak, abych přivedl jiné lidi k afroamerické hudbě a afroamerické kultuře v celé její šíři.

Hudba hrála velkou roli v boji za práva a svobody Afroameričanů. Jak se na její politickou roli díváte vy? Může mít i dnes takovou sílu?

Nina Simone říkala, že zpívá písně, protože neumí střílet. Takže se mi vybavuje hlavně její touha vzdorovat. Je fascinující, jak všechnu tuhle energii dokázala proměnit v tak krásnou, ale zároveň na poslech složitou a na tu dobu těžkou hudbu. Je to zároveň hudba, která neuvěřitelně posiluje a dodává odvahu. Často se vracím k jedné z knih, podle kterých učím své kurzy – Hymna, sociální hnutí a zvuk solidarity v africké diaspoře od Shany L. Redmond. Je to kniha o tom, jak Afroameričané používali hudbu, především hymny, k formování své politické imaginace a jejího přesahu za hranice pouliční kultury. Ať už jste v Portlandu, nebo v Berlíně na nějaké protestní akci, většinou tam bude hrát hudba, a to většinou černošská – ať už z 60., nebo 70. let, ale také z období zlaté éry hip hopu. Hudbu tedy vnímám jako posilující element, dodávající impuls a hnací sílu, když je třeba jít do ulic. Formuje davy ke sborovému zpěvu, vezměte si například zpívání písně Hell You Talmbout od Janelle Monae. Nebo když minulý rok na festivalu Afropunk zahrál DJ Alright od Kendricka Lamara, tak to bylo naprosto trefné. Ten moment, kdy se všichni cítili jako komunita, byl naprosto transformační. Hudba s námi stále politicky rezonuje a utužuje vědomí naší politické identity, budeme k ní tíhnout o to víc, protože je prodloužením našich hlasů.

V současné době se těší popularitě, nejen na hiphopové scéně, mnoho hudebníků, kteří jsou označováni za uvědomělé, politické, nebo dokonce za aktivistické. Zmínil jste Kendricka Lamara, vidíte na dnešní scéně nějaké takové silné, výrazné osobnosti, které dokáží mluvit k celé generaci?

To je trochu zapeklitá otázka. Snažím se zůstat otevřený všem možnostem, protože různí umělci dokáží obohatit různé lidi různým způsobem. Každý může mít jiný politický zájem a je důležité snažit se porozumět tomu, jak a s kým rezonuje tvorba Kendricka Lamara a jak třeba tvorba Janelle Monae. Někoho zase více oslovuje Rihanna, Nicki Minaj nebo Beyoncé. Mě hlavně zajímá, jak náš vztah k určitému umělci obohacuje naše politické přemýšlení a jak může formovat naše zájmy. Se svými studenty třeba probírám, proč je Kendrick jako politický, uvědomělý umělec přijímán úplně jinak než právě Beyoncé. Řekl bych, že je to právě kvůli jeho černošství a maskulinitě. Je skvělé, že mluví otevřeně, je asertivní a politický a dělá to pro naši kulturu, Beyoncé dělá v podstatě to samé, a přitom je přijímána trochu jinak. A mě zajímají ty tenze, které tu mohou vznikat. Je třeba si připomenout, že v historii byla práce dělena nerovnoměrně podle genderu. Afroamerické ženy a queer komunita byly v přední linii, pokud šlo o záchranu životů a práci pro muže a chlapce, a přesto byly jejich hlasy marginalizované. Vizibilita je tedy důležitá, ale někteří se musí snažit daleko víc, aby se jim dostalo stejné pozornosti. Pro mě je to důkaz toho, jak omezenou politickou imaginaci stále v některých případech máme.

Beyoncé je jedna z afroamerických hudebních celebrit, podobně jako třeba Kanye West. Podařilo se jí dostat mnohem dál než většině afroamerických hudebníků a hudebnic před ní. Jaký má tvorba a úspěch těchto afroamerických celebrit vliv na komunitu?

Jsem rád, že Kanye a Beyoncé jsou tak slavní a že to v mnoha ohledech dokázali. To, že se dostali tak daleko, dává Afroameričanům možnost upravit si vlastní představy o úspěchu. Oba by si mohli vydělat spoustu peněz a pak dělat to samé dokola a vydělávat si krásně a bezpečně dál. Ale Beyoncé najednou do svého narativu přidává, že je afroamerická žena z Jihu. Za svou kariéru udělala maximum, dávala prostor dalším talentovaným ženám, začala chodit s Afroameričanem, jejich vztah byl úspěšný, šťastně se vzali a měli děti po svatbě. Přesto když zveřejnila klip Formation, někteří kritici tvrdili, že je příliš sexy. Přes všechno, co udělala, ještě nedosáhla svobody, která by jí umožnila dělat si a říkat, co chce. Formation byl pro mě tedy velmi důležitý moment. Někteří lidé totiž o jejím černošství do té doby ani nemluvili. A její prohlášení o černošství musíme brát vážně, protože je velmi exponovaná a uslyší ho strašně moc lidí. Nedokážu úplně říct, jak je v předávání tohoto tématu úspěšná, ale jisté je, že nám stále dává možnosti, abychom změnili svůj pohled na gender a rasu.

A u Kanyeho se mi líbí, jak pracuje s tím, že ho někteří považují za šíleného, už to má ve svých rukou. A taky pracuje s tou naší nostalgií po starém Kanyem Westovi, o tom mluví na The Life of Pablo. Nejenže rozumí sám sobě, ale rozumí dobře tomu, jak si ho publikum vykládá. To se mi líbí. Třeba performer Keyon Gaskin považuje Kanyeho také za performera. Na jednu stranu spoustu lidí štve a zároveň je skvělým umělcem, rapuje, produkuje a má spoustu znalostí o afroamerické historii. Nemusíme s ním vždycky souhlasit, ale jsme mu stále vystaveni, a když něco udělá, tolik lidí má na to potřebu reagovat.

Za historii hip hopu byla tato subkultura už několikrát prohlášena za mrtvou. Rap měli zabít ghostwriteři, sukně, autotune, Lil Yachty... Jak vnímáte fenomén „opravdového rapu“ a jeho případnou smrt nebo úpadek?

Vnímám to jako past. Často je to jen nostalgie, na které lidé lpí. Pravděpodobně si to spojují s dobou, kdy vyrůstali, nebo s momentem, kdy se s tou hudbou poprvé setkali nebo kdy si je ta hudba našla a ovlivnila jejich smýšlení o nich samotných a jejich výklad světa. Potom když nastane nějaký velký posun v hudebním průmyslu nebo přijde umělec, který v nich nevyvolává tyto zásadní momenty, pak mají tendenci říkat, že to není ono, že to není autentické a opravdové. Bylo by ale přeci daleko zajímavější, kdybychom přijali ta různá hlediska a různé pohledy na naši kulturu od různých tvůrců. Často přemýšlím nad tím, že třeba coververze může pro některé posluchače znamenat něco neautentického, protože ten umělec není autorem, ale přesto se dá coververze udělat radikálně odlišně od originálu. U ghostwriterů je třeba vzít v úvahu, jaký význam měli při formování konkrétních hlasů v hip hopu. Je třeba rozšiřovat si pole toho, co se nám líbí, a uvědomovat si, čeho se tak pevně držíme.

Nechápu, proč bychom měli zatracovat přínos umělce jen proto, že používá autotune. Dávno předtím se používal vokodér. Třeba Roger Troutman (Zapp) syntetizoval černošské hlasy a jeho hudba je naprosto skvělá. Teddy Riley v žánru new jack swing používal podobnou technologii efektování hlasu a zpěváka, jako je Keith Sweat, si bez toho ani nedokážeme představit. Na jedné straně je tu představa, že hip hop je proud upřímných textů a dokumentování zkušenosti Afroameričanů, což je pravda, ale jejich přednes může mít různé dimenze. V dokumentu Byrona Hurta Beyond Beats and Rhymes říká Busta Rhymes: „Možná nejsem z ghetta, ale sakra vás o tom dokážu přesvědčit.“ Různí umělci objevovali ve svém přednesu rozličné dimenze a rozšiřovali hranice toho, co znamená opravdový rap nebo opravdové černošství. A my jako posluchači se tomu musíme snažit porozumět.

Co může být za tou snahou konzervovat nebo ochránit „opravdový rap“. Může to být strach z komercionalizace nebo fakt, že hiphopová kultura ještě nebyla v celé své šíři doceněna?

Ta obava může být také motivována strachem z obsazování černošského prostoru bělochy. V kontextu Spojených států se tato apropriace černošské kultury bělochy objevuje často. Děje se v podstatě to samé, co jiným subkulturám a menšinovým kulturám, když jsou komercionalizované. A když potom Miley Cyrus nebo Katy Perry chtějí utéci ze svého narativu hodné bělošky, stačí pak k sobě přidat trochu rapu a pár černošských těl a máte tu příšernost, co předvedla Katy Perry nedávno v Saturday Night Live. My Afroameričané jsme si toho samozřejmě vědomí a všímáme si toho, protože když se takhle někdo vztahuje k černošské kultuře, je to jen taková turistika, kdykoliv z toho zase vystoupí a nepociťují žádné břemeno nebo ty problémy, které skuteční Afroameričané mají. Užije si ty výhody a získá nové posluchače – Afroameričany, ale když jsou s tím hotoví, přesunou se zas ke své primární fanouškovské základně, tedy té bílé. Takže kritika hudebního průmyslu je často motivována obavou z těchto praktik. Někteří vnímají komercionalizaci jako otevření kultury takovým bílým umělcům, kteří zároveň nikdy nebudou s Afroameričany solidární.

S rapem je stále spojeno mnoho předsudků. Já jsem například nedávno dostala otázku, zda existuje rap, který by byl vhodný pro děti, což znamená, že rap je stále vnímaný jako vulgární a násilný. A přitom v běžném popu se objevuje mnoho škodlivých stereotypů a sexismu.

Takové komenty jsou samozřejmě frustrující a znepokojující hlavně proto, že použít rap jako obětního beránka je to nejjednodušší. Je to příliš snadné, říct: „Všechny ty vulgarity pochází jen od těch rapperů.“ Docela by mě zajímalo, jestli ta žena, která se na to ptala, se taky tak kriticky dívá na školní rozvrh své dcery. Pravděpodobně se ve škole učí věci, které jsou v základu rasistické a sexistické či kolonialistické. Většina zdrojů používaných ve školství například vůbec neprezentuje ženy. Myslím si, že černošství, které za rapem je, usnadňuje lidem to spojení rapu s nějakou deviací nebo patologií. Můžou si pak říkat: „Ti rappeři prostě nejsou jako moje hodné děti, mé děti nepotřebují takovou agresi.“ Posluchači se ale propojují s hudbou skrze svou žitou zkušenost, takže je velmi pravděpodobné, že to, co někteří rappeři říkají, bude rezonovat s její dcerou a možná i s tou ženou samotnou. Stejně mám podezření, že pokud má takové představy, bude se muset ještě srovnat s některými aspekty černošství a přijmout, že všichni nejsou jen agresivní a vulgární. Pokud má takové představy o rapu, asi ho moc nezná a asi toho o Afroameričanech moc neví.

Tím se dostáváme ke stereotypům spojeným s černošskou maskulinitou. Afroameričané jsou stereotypně vnímaní a posuzovaní jako více násilní, lidé si s nimi asociují sexuální násilí, bojí se jich, i když třeba nemají žádnou předchozí zkušenost. Často jsou jim přisuzovány vlastnosti jako lenost a větší náchylnost ke kriminalitě. Přitom v době otroctví to byli právě otrokáři, kteří bez rozmyslu zabíjeli a brutálně znásilňovali černošské ženy.

Se svými studenty probírám esej Heidi Lewis, zabývající se sexuální politikou Lil Waynea, jenž ve své hudbě propaguje cunnilingus, a přitom vyrůstal v kultuře, která ženám sexuální potěšení spíše nedopřává nebo se na něj nezaměřuje, pokud to nějakým způsobem neposiluje představu mužů o sexualitě. Lewis v té eseji vysvětluje, jak nám právě přístup Lil Waynea může pomoci porozumět černošské maskulinitě. V naší kultuře totiž víme přesně, jak nakládat s černošskou maskulinitou, abychom posílili představu o bělošské neposkvrněnosti. Černí muži byli dlouho synonymem pro kriminálníka. A to nálepkování černochů jako deviantů a kriminálníků bylo pravděpodobně mnohem efektivnější než kampaně Coca-Coly.

A černé ženy jsou zase považovány v naší společnosti za snadněji sexuálně dostupné a povolné. Ten stereotyp Jezebel (obraz promiskuitní černé ženy) se objevuje stále. Přesto když se trochu zaposloucháme a otevřeme se více hlasům, které v rapu jsou, zjistíme, že tu jsou i umělci, kteří jsou nonkonformní, co se genderu týče, jako třeba Young Thug, který o sobě tvrdí, že nemá gender. Jsou tu umělci a umělkyně, kteří jsou queer nebo se označují za androgyny. Dělá to například Janelle Monae, když nosí pánské obleky jako poctu Jamesi Brownovi a také se to projevuje v její choreografii.

Nebo třeba Santigold a její spolupráce s výtvarnicí Wangechi Mutu, nazvaná End of Eating Everything. Je tu mnoho příkladů afroamerických umělců, kteří nám pomáhají najít nové způsoby přemýšlení o genderu, naší kulturní politice a reflektují, jak někdy spoléháme na ty hrozné stereotypy spojené s lidmi tmavé pleti, abychom si upevnili představu o sobě samých.

Jaký je váš názor na teorii Joy De Gruye, která tvrdí, že trauma způsobené otroctím je dědičné?

Profesorka, která s touto teorií přišla, bydlela v Portlandu, ale nikdy jsme se nepotkali. Mnoho studentů se mě na její knihu a tuto teorii ptalo. Já tomu věřím. I když stále ještě přemýšlím, co všechno z toho může vyplývat a jak se nám s tímto vědomím bude žít. Sám sebe i svých studentů se ptám, co taková věc udělá s imaginací bílé, většinové společnosti. Pokud vědci potvrdili, že trauma se skutečně dědí v DNA, říkám si, co to vlastně bude znamenat pro pachatele násilných činů, kteří věří, že násilí na Afroameričanech je normální. Jsou tu přeci jen instituce, jejichž zájmem je umlčování hlasů lidí tmavé pleti a popírání existence takového traumatu, čímž pak normalizují následné násilné činy.

Myslíte si, že nějaká oficiální forma vypořádání se USA s otroctvím a nějaké odškodnění potomků otroků by dnes pomohly?

Myslím si, že o nějaké vypořádání by měly USA usilovat. Stále se diskutuje hlavně o tom, že by se Afroameričanům měl dát balík peněz, ale to se samozřejmě nikomu nechce. Ale je tu dost akademiků jako Barbara Ransby nebo Marsha Chattering, kteří nás nutí uvažovat novým způsobem o tom, co vlastně takové vypořádání znamená. Je třeba uvažovat nejen o nějakém finančním vyrovnání, ale také o reformě školství, zákonů a o snaze zbavit se systémového rasismu. Pro takové vypořádání bych určitě byl. Bez nápravy systému to nepůjde. Představa „my vám tu, milí Afroameričani, teď shodíme nějakou jednorázovou pomoc a vy si za to můžete vyléčit svá těla, která jsme tak dlouho mlátili“ je nerealistická.

Ráda bych se dostala také ke queer kultuře a queer teoriím. V nedávné době jsem s rapperem Zebra Katzem mluvila o tom, jak vnímá nálepku „queer rap“. Říkal, že jeho sexuální orientace není žánr a že tuto nálepku tedy vidí nerad. Jak ji vnímáte vy? Je to vážně škodlivé zjednodušení?

Když se podíváme na širší kontext, je třeba poznamenat, že vždy když mluvím o černošství, znamená to zároveň už i queer. Černošství je už samo o sobě v USA mimo normu. Takže potom nálepka queer rap je zde hlavně pro bílé publikum, jehož představa o afroamerických umělcích je omezena hlavně na heterosexuály. A ještě je třeba poznamenat, že pokud znáte dostatek afroamerické hudby, musíte vidět, jak queer ta hudba často už dávno je. Můžeme se klidně bavit o bluesových hudebnicích z 20. let, jež zpívaly o nefunkčních vztazích, intimitě plné násilí či o svých milenkách. Takže je to už více než sto let. Souhlasil bych tudíž se Zebra Katzem, že sexuální orientace není žánr a nic to nepřináší.

Jste členem kolektivu Queering Slavery Working Group, jaká je jeho náplň a filosofie?

Jsme kolektiv akademiků, aktivistů a umělců. Přišly s tím historičky Jessica Marie Johnson a Vanessa Holden. Vytvořily digitální projekt týkající se motivu queer otroctví. Použily Tumblr k tomu, aby nabídly nový pohled na vztah mezi historií otroctví, historií černošské sexuality a queer teorií. Změnou pohledu na zotročené lidi můžeme změnit i narativy, které používáme sami pro sebe. Například Jessica a Vanessa našly v archivech fotku otrokáře, který olizuje tvář klečícího černocha, otroka, jenž má být předveden na aukci. A této urážce se sexuálním podtextem se v tomto případě říká prozkoumání nebo vyšetření otroka otrokářem. My se na takové historické dokumenty snažíme dívat jiným způsobem, takovým, který je už dnes přijatelnější. To nám pomáhá lépe pochopit, co se v těch chvílích skutečně dělo.

V historii se objevovaly genderově nonkomformní osobnosti, ale protože nepředstavovaly typický obraz otroka, nedostaly se do učebnic a jiných historických materiálů. Dnes se třeba zkoumá také sexuální život doby otroctví. Jessica Marie Johnson a Triva Linsey mluví v jedné ze svých prací o komediálním skeči Sex Tape of Harriett Tubman, který je o tom, že Harriett (slavná aktivistka a abolicionistka) schová v komoře černošského muže s kamerou, aby natočil video, kterým bude moci vydírat otrokáře, jenž za ní přijde a bude jí obtěžovat, a ona s ním pak díky tomu bude moci vyjednávat o propuštění na svobodu. Tenhle skeč byl na YouTube snad jen jeden den, než byl stažen, a bylo kolem toho spousta povyku. A Jessica a Triva říkají, že rozumí, proč to lidi pobouřilo, ale to pobouření zároveň chtějí prozkoumat, aby pochopily, proč je pro nás tak těžké představit si Harriett Tubman jako objekt touhy. Víme, že byla dvakrát vdaná a její druhý manžel byl o dvanáct let mladší než ona, to už nějakým způsobem posouvá naši představu o ní jako o ženě. Když budeme historickým osobnostem upírat jejich sexualitu a intimitu, budeme tak zároveň sami sobě zavírat dveře k těmto tématům v přítomnosti. Pokud sám věřím, že jako bojovník za svobodu mohu otevřeně mluvit o sexualitě, ovlivní to i mé zájmy. Podívejte se na sexuální obtěžování a znásilnění. Někteří si mohou myslet, že debata na toto téma se vede až v případě, kdy tu máme oběť znásilnění, ale to nepovede k žádné změně. Queering Slavery Working Group chce tedy ukázat nové způsoby uvažování o afroamerických historických postavách a zároveň posilovat uvědomění, že náš způsob přemýšlení o minulosti formuje nás samotné a naše současné politické zájmy.

V současné době se objevuje hodně příkladů vytváření nových mýtů umělci i historiky. Vybavujete si nějakou další takovou významnou tvůrčí práci s cílem revidovat historii?

Věřím, že historie je psána obyčejnou tužkou a velmi lehce, takže i my můžeme opravovat a gumovat, revidovat, remixovat a používat fantazii. Na tumblru Queering Slavery Working Group vyvěšujeme citace akademiků nebo obrázky z historie a připisujeme k nim různé hashtagy, většinou ze slovníku queer teorií. Přemýšlíme tedy nad tím, jak nám současný jazyk pomáhá v uvažování o historii. V úvahách o sobě samých skrze historii nám může pomoci také poezie nebo vizuální umění. Poslední dobou se hodně zabývám afroamerickou poezií a nedávno vyšla kniha s názvem Spill. Scenes of Black Feminist Fugitivity od Alexis Pauline Gumbs, je to poezie, ale zároveň způsob feministické literární kritiky. Pro mě osobně je to něco jako stínová historie černé femininity. Spojuje to kulturní kritiku a poezii, protože to čtenáře uvrhne do světa afroamerických žen, o kterých se mluví jen jako o „nich“, zároveň je to nepřímá konverzace s feministickou teoretičkou Hortense Spillers, protože Gumbs své básně staví na citátech této teoretičky. Považuji tu knihu za velmi sofistikovanou, protože jsem se při čtení doslova ocitl v těch světech. Gumbs svou tvorbou dává nové možnosti vytváření historie. Podobnou věc dělá M. NourbeSe Philip v své knize Zong! Napojuje se na duchy zemřelých Afričanů, shozených z lodi Zong, aby kapitán lodi získal peníze z pojišťovacího podvodu. V těch dobách bylo zavražděno mnoho lidí a neexistují žádné zdroje, ve kterých bychom mohli dohledat jejich hlasy. Díky experimentování se spiritistickou seancí a poezií nám Philip jejich svědectví nabízí ve formě textu. Takové experimenty nám umožní přístup k věcem, který nám historické záznamy a dokumenty umožnit nemohou. Je to skvělý způsob pojetí černé imaginace, který bychom měli brát velmi vážně.

Napsal jste práci o Baracku Obamovi, do kterého mnoho Afroameričanů vkládalo velké naděje. Bohužel systémový rasismus stále přetrvává. Myslíte si, že se dá systém změnit zevnitř nebo spíše zvenku prostřednictvím komunitních hnutí, jako je Black Lives Matter? A může být násilí v případě protestů proti útlaku opodstatněné?

Black Lives Matter a jeho odnože po celém světě nám umožňují pochopit, v čem současná politika selhává, a zároveň díky nim si můžeme uvědomit ten velký potenciál komunitního hnutí. Připomíná nám to, že máme moc změnit mnoho věcí na lokální a komunitní úrovni, hodně se toho děje například v Chicagu kolem témat justice, vyrovnání se s otroctvím i policejní brutalitou nebo způsobů sebeobrany. Když někdo kritizuje Black Lives Matter za nátlakový nebo násilný protest, snažím se dopátrat příkladů z historie, kdy se utlačované skupině podařilo získat moc v rámci systému bez násilného odporu. Často právě ti, kteří používají násilí proti Afroameričanům, říkají, že pokud chtějí být Afroameričané bráni vážně a mít vliv, nemají přistupovat k násilí.

V případě komunitních hnutí je násilí používáno hlavně jako sebeobrana. Některým lidem vadí uzavření dálnice protestujícími aktivisty hnutí Black Lives Matter, a přitom jim nevadí, když se páchá násilí na nevinných Afroameričanech, že byl třeba zabit afroamerický teenager a nikdo za to nebyl souzen. BLM představuje také jakýsi protokol k tomu, jak jednat, jak reagovat, jak být aktivnější a nacházet více bezpečného prostoru pro Afroameričany. Je důležité, že si díky různým iniciativám jako Say Her Name uvědomujeme, že afroamerické dívky a ženy jsou také terčem násilí. U BLM jsou lidé často podráždění právě proto, že je černoši nutí uvědomovat si jejich vztah k systému a moci. Lidé se nechtějí cítit špatně kvůli tomu, že mají více možností a nějaká privilegia. Nechtějí, aby jim to někdo připomínal.