Refew: Věřím, že na týhle planetě nejsem jen proto, abych zaplatil složenky

Hiphopová kultura je ze své podstaty nízkoprahová, rapovalo a tancovalo se na ulici. Nikdo nepotřeboval drahé vybavení k tomu, aby se vyjádřil. A situace je stejná i teď, jak říká mladý libeňský rapper Refew: „Ať je kdokoliv odkudkoliv, není to o konkrétním místě, ale o tom, co ten člověk chce dělat, a za tím si musí jít.“ On sám prý teď žije svůj sen. Patří ke kolektivu Bigg Boss, který mu také vydal aktuální, první oficiální LP Na kredit. Refew ve svých textech otevřeně mluví o své minulosti i romském původu a neoperuje pouze s prázdnými frázemi. Rapovému stereotypu české scény se vymyká i svou technikou, zpěvem a neagresivní tvrdostí, se kterou své texty prezentuje naživo.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu!

A přijďte ve čtvrtek 8. 10. na Nákladové nádraží Žižkov, kde bude zatápět žižkovský nízkoprahový klub Beztíže a vystoupí tam nejen Refew, ale také BeatSoly a Riko, který v Beztíži vede rapový workshop. S DJem Bicou si budete moci vyzkoušet gramce a s Toy Box sítotisk na trika.

Za poměrně krátkou dobu jsi vydal mixtape Z místa a desku Na kredit. Z čeho vychází ty názvy?
Konkrétně u mixtape Z místa, to neznamená, že by to pocházelo z nějakýho místa, ale v Libni se používala hláška, když člověk chtěl udělat něco na rychlo, hned, tak řekl „z místa to mám“. A název Na kredit je myšlenej tak, že když někdo něco dostane na kredit, tedy na dluh, snaží se otočit buďto energii, prachy nebo drogy a snaží se vydělat tomu člověku, kterej do něj investoval. U mě konkrétně to bylo myšlený tak, že kluci z Bigg Bossu do mě investovali a já se snažím jim to vracet a jsem loajální i vůči tomu, co dělám, snažím se to dělat poctivě, kvalitně, abych se za to nemusel stydět. Taky jsem prodával, takže na kredit jsem někdy dostal.

Je ještě něco z libeňského slangu, co se teď hodně používá?
Třeba teď připravuju mixtape Ofiko. Možná ještě vznikne nějakej merch, kterej se bude jmenovat Dyk von.

Pohybuješ se teď mezi velkými egy, vysoko na scéně, mezi těmi nejpopulárnějšími. Jaké to bylo, když jsi do toho vstoupil?
Já jsem před tím dělal vlastně rap pro pět lidí. A pak jsem najednou přešel na velký stage a najednou taky studio time a celkově vydávání tracků, všechno to bylo jiný. Zároveň nejsem člověk, kterej by seděl někde v koutě a bál se, takže jsem to přijal s otevřenou náručí a těšil jsem se na to. Odmalička jsem si přál něco takového zažít, každej den je pro mě vlastně splněný sen. Jsem za všechno rád a přijde mi, že mi to jde. Čímž nechci chválit sebe jako rappera, ale dělám to rád a myslím si, že se pohybuju dobře v tom rapovém světě. Ten přechod byl samozřejmě i trochu šok. Trochu jsem si na tom ulítnul. Ne, že bych byl nějak namyšlenej, ale fakt mi bylo dobře, teď si na to zvykám a přichází rapový starosti.

Co to to obnáší takové “rapové starosti”?
Všechno se sčítá. Člověk se snaží bejt zodpovědnější, soudnej. Když udělám nějakej „epic fail“, tak to už nevymažu. Zároveň i ty dobrý věci se sčítaj. Myslím, že když se to budu snažit dělat svědomitě, nebude to mít nějaký extra stinný stránky.

Refew|foto: Big Boss

Předpokládám, že s tím přechodem na Bigg Boss se navalili fanoušci. Nedávno jsem mluvila s jedním producentem, který si mi postěžoval, že má pocit, že ti fanoušci se ani tak nezajímají o tu hudbu jako o to se s ním vyfotit.
Přesně. Teď dělám track s Restem z Ty Nikdy labelu a pracovní název je Fans. Je to o fanoušcích z tý druhý stránky. O těch nevděčnejch smradech, který dělaj problémy, stopadesátkrát se chtěj vyfotit a dávat panáky. Já zastávám heslo „žij a nech žít“, i když jsem vděčnej za každýho fanouška a fotku dám za každejch okolností nebo i pokecám. Jsem ale zároveň člověk, jsem Erik, kterej má rád svůj klid. Takže když si fanoušek neváží mýho času a toho, co mu říkám, tak přichází ten Libeňák, kterej umí být hodně rodičovsky přísnej. V tom tracku s Restem vysvětlujem, že nejsme ničí majetek. V momentě, kdy někdo něco přehání a nerespektuje toho druhýho jako osobu, jako člověka, nemůže se dočkat respektu ode mě. Přistupuju k tomu prostě lidově. V momentě, kdy se někdo snaží zneužít toho, že mám povinnost k fanouškům, tak mu ukazuju svoji povinnost vůči sobě jako
člověku…

V jednom tracku mluvíš o hadí síle „Kundalini“. Co tvoje duchovní cesta? Vyznáváš nějakou víru nebo náboženství?
Jsem pokřtěnej a věřím, že na týhle planetě nejsem jen proto, abych zaplatil složenky, udělal děti, koupil barák a umřel. Věřím určitě v něco vyššího, vyšší sílu, ale nemám konkrétní náboženství. Samozřejmě, když jsem naštvanej, nadávám na konkrétního boha, ale věřím určitě v nějakou karmu, co člověk dá, to se mu vrátí.

Máš nějaký vztah k nízkoprahovým, volnočasovým klubům. Chodil jsi na nějaká taková místa?
Ani moc ne, my jsme byli parta, která se sešla na nějakým schovaným místě, spíš smetišti. Někdo tam hulil, někdo chlastal. Bohužel některý začali brát i tvrdý drogy. Spíš jsem lítal s lidma venku. Kdybych nerapoval, ani bych nechodil do klubů, nemám rád klubovou atmosféru, spíš nemám rád lidi v klubech. Přijde mi, že se tam moc mlátí ega. Ale dřív jsem chodil třeba do Salesiánskýho střediska v Kobylisích, tam jsem hrál ping-pong nebo basket. Dlouhou dobu jsem hrál street ball. Ale z tamtý party to byli spíš lidi, který chlastali, hulili, ničili si parky a já jsem toho nebyl moc zastánce.

Měl bys nějaké doporučení nebo nasměrování pro lidi v takové situaci?
Určitě. Ať je kdokoliv odkudkoliv, není to o konkrétním místě, ale o tom, co ten člověk chce dělat. Někoho baví basket, ať najde koš a koupí si míč za 300 korun, koho baví fotbal, ať si jde zakopat, koho hudba, ať si stáhne beaty a začne psát texty. Když člověk nechce, tak to prostě nejde. Znám případy lidí, který měli pro něco předpoklady, a přitom se na to vykašlali. Zatímco já třeba neměl předpoklady pro nic a dělám toho relativně dost. Spíš je to o tom, aby ten člověk chtěl a šel si za tím.