Ženy scény: MDŽ na elektronické hudební scéně
Nejen na elektronické hudební scéně stále působí podstatně méně žen než mužů. Není to ale pohlaví, které nás nějakým záhadným způsobem předurčuje jen k některým zálibám a rolím, jsou to stereotypy, na základě kterých lidé vychovávají a učí děti. Ty ovlivňují naše vidění světa, tedy i vnímání sebe sama a svých možností.
Chlapci jsou od narození vedeni spíše k technickým dovednostem, musí to být budoucí hrdinové, kteří všechno zvládnou sami. Dívky jsou naopak tradičně vedeny k starostlivosti a jemnosti, a navíc většina dívčích hrdinek jsou bezmocné krasavice čekající na muže zachránce. Není se tedy čemu divit, když si mnoho žen netroufá vzít, nejen technické, věci do vlastních rukou. I z praxe na hudební scéně vyplývá, že klíčové je pro ženy posílení sebevědomí, dostatek ženských vzorů na pozicích producentek, DJek nebo zvukových inženýrek a také možnost učit se v jakési „bezpečné zóně“, kde se pro ženy otevírá širší spektrum možností a kde se nesetkají se stereotypními narážkami na své schopnosti a potenciál.
Vzdělávání žen v oblasti elektronické hudby je v současné době aktivitou, která vychází od „feministicky uvědomělých“ žen a nejrůznějších ženských hudebních spolků. Do budoucna bude doufám naprosto běžné, že se v učebnách, studiích i na pódiích festivalů bude potkávat podobné množství žen i mužů v roli samostatných producentů a ženy nebudou nuceny čekat na povolení ke vstupu, potvrzení nebo záchranu ze strany producentů a manažerů, kterými jsou dnes stále z nepoměrně velké části muži. Předtím je ale třeba překonat některé stereotypní představy a o tématu nejen diskutovat.
Mezi spolky a projekty, které se snaží posílit ženy na hudební scéně, patří například female:pressure rakouské hudebnice Electric Indigo, Female Frequency kanadské hudebnice Dani Mari, Women’s Audio Mission, Discwoman, Her Beats nebo Powrplnt a Intheloop. S přibývajícím zájmem o toto téma se odkrývají a vznikají i další ženské producentské a djské kolektivy a přibývá žen na line-upech, v rádiích i mezi instruktory kurzů elektronické produkce. Příští týden se například v londýnském Radar Radio uskuteční workshop organizovaný producentkou E.M.M.A., další instruktorkou bude Ikonika. Dlouhodobě se výukou v oblasti elektronické hudby zabývá Erin Barra, která vede kurzy na prestižní Berklee College a založila iniciativu Beats by Girlz seznamující dívky se základy práce s elektronickými hudebními nástroji, softwary a dalšími nahrávacími technologiemi. Barra se snaží představovat celý proces hudební tvorby a práci s technologiemi jako zábavu bez stresu a nutnosti znát vše teoreticky.
Vzděláváním se zabývá také producentka Laura Escudé, která spolupracovala například i s Kanyem Westem a je podílnicí ve firmě Electronic Creatives, která poskytuje konzultace v oblasti hudebních technologií. I u výrobců elektronických nástrojů a softwarů je znát posun. Firmy Ableton nebo Native Instruments se snaží prezentovat i producentky a odbornice, ne jen „držáky na nástroje“. Ze záznamu se můžete podívat na lekci Holy Herndon z akce Loop organizované právě firmou Ableton. I u nás už se můžete učit od žen, třeba od Nikol z kolektivu Bastl Instruments, která vás naučí pracovat s modulárními syntezátory.
Producentky se na hudební scéně mohou cítit osamocené, nebo si připadají mezi zkušenějšími mužskými kolegy jako outsiderky, to jim může bránit v navštěvování velké části workshopů i v prosazování se na hudební scéně obecně. Samozřejmě že existuje množství tutoriálů, ale přímý mentoring nebo učení ve skupině je většinou daleko rychlejší a efektivnější. Workshopy vedené ženami pro ženy představují tu „bezpečnou zónu“ a jejich přínos je i v menším tlaku na dodržování určitých pravidel a představ o tvorbě i v ochotě sdílet své znalosti a zkušenosti bez nároku na mistrovský nedotknutelný status.
Je to představa, že pokud se má žena prosadit jako producentka, musí být naprosto výjimečná a dokonalá ve svém oboru, která může mnoho hudebnic stresovat, zatímco na hudební scéně vidíme často uspět naprosto průměrné muže. Když už se ženy dostanou na další úroveň a začnou vystupovat, slýchají nejen od zvukařů stále dokola pochyby o schopnostech ovládat své nástroje, ze strany médií se často dočkají jen nepřiznání podílu na autorství nebo komentování vzhledu namísto tvorby a festivaly je často přehlíží, i třeba jen proto, že dávají přednost těm slavnějším – a to jsou logicky muži. Nad tím, že je celý line-up sestavený z mužů, se prostě málokdo pozastaví. Pak vzniká i ten mylný dojem, že ženy asi ta hudba moc nezajímá.
Pomalu se ale ukazuje, že když budeme chtít autorky a producentky vidět a podporovat, zjistíme, že existují a že jsou minimálně stejně schopné a originální. Na dnešních, už sebevědomějších, teenagerkách se také ukazuje, že ženy zkrátka o technologie a hudbu zájem mají, pokud dostanou možnost. Mohou sledovat jiné cíle a mít jiné představy o jejich dosažení a způsobech tvorby, ale to je přesně to, co potřebujeme.
Co se dá udělat již v rámci klasického hudebního vzdělávání na ZUŠkách a v hodinách hudební výchovy?
Je načase začít prezentovat v rámci dějin hudby více skladatelek a „zvukových vědkyň“. Známe jich docela dost, historie ovšem tradičně oslavovala především muže. Přínos žen byl často umenšován a tradiční představa o roli ženy jim nedovolila věnovat se jakékoliv kariéře. Teď mohou studovat a mít vlastní kariéru, tak proč neukázat, že to jde i na poli hudby a že jsou tu ženy, které nás mohou inspirovat. Například podle české skladatelky Vítězslavy Kaprálové se pojmenovala kanadská nezisková organizace zabývající se zviditelněním přínosu žen v hudbě. Nemělo by se zapomínat na důležitou průkopnickou roli žen v počátcích zvukových experimentů se syntezátory a v oblasti programování, ať jde o Adu Lovelace, Deliu Derbyshire, Daphne Oram, nebo Charlotte Barron.
Nemusíme stereotypně spojovat dívky s melodií a chlapce s rytmem. Chlapci přeci mohou zpívat a nemusí se cítit zženštile, dívky mohou klidně dirigovat nebo hrát na bubny a udávat tak rytmus. Většině lidí by přeci nemělo připadat divné, když slyší zpívat Jamese Blakea anebo vidí za bubny Terry Lyne Carrington.
Máme možnost poukázat na nejrůznější diskriminující stereotypy a sexismus v populární hudbě. Zjištění, že na videoklipy Nicki Minaj se nedívají z větší části muži, ale třináctileté dívky a že čím více se ženy dívají na televizi, tím horší mínění mají o svých příležitostech, jsou sama o sobě dostatečně alarmující. Neustálá objektifikace, zobrazování žen v pozici němých objektů touhy, se podepisuje na představě žen o sobě samých a na představách mužů o svých partnerkách a kolegyních. Pokud se někomu zdá, že v populární hudbě je zastoupení mužů a žen vyrovnané, je to maximálně na úrovni interpretů, mezi producenty a manažery, kteří hudební průmysl řídí, a hudebníky, kteří mají plně pod kontrolou svou tvorbu, je zatím velká převaha mužů.
Tento článek byl napsán u příležitosti Mezinárodního dne žen. Nejen v tento den je dobré si připomenout, že feminismus usiluje o osvobození a posílení žen i mužů, o rovnost příležitostí a očištění od stereotypů. A pro ty, kteří se obávají, co bude s muži, dodávám, že z mnoha výzkumů vyplývá, že s emancipací žen se uvolňuje i společenský tlak na kvality a chování mužů. Feminismus tedy je stále potřeba už kvůli nerovnému platovému ohodnocení a stereotypnímu přemýšlení, které nám může bránit plně rozvíjet i naši osobnost a potenciál.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.