9. července  2009 v 09:23  rubrika: Festivalový průvodce

Glastonbury - Město ze snů

Lidé na festivalu Glastonbury - Foto: Tadeáš Haager

Lidé na festivalu GlastonburyFoto: Tadeáš Haager

"Tři a půl," procedí skrz zuby outdoorový šlechtic za pultem a říká to tónem, kterým dává jasně najevo, že pokud mě na stanu zajímá víc cena než to, jestli mě ochrání před lavinou v Andách, jsem břídil. Odfrkne si ještě tak, že se mu div u nosu neudělá bublina, a výraz pohrdání je dokonalý.

Opouštíme střední Evropu - Foto: Tadeáš Haager

Opouštíme střední EvropuFoto: Tadeáš Haager

Neslaňuji sice K2 na tkanicích od trackingové obuvi jako tenhle vylepaný potetovaný hrdina, který podobnými příběhy jistě podlomil kolena nejednomu děvčeti, ale ten chlapec ani netuší, kam se chystám. Že tam, kde budu já, jsou k vidění věci, o kterých si může během svých zauralských výletů nechat jen zdát. Nebo už někdy viděl helikoptéru, jak vyprošťuje z bažin policejní koně? Zachránil ho někdy před utonutím v bahnité tůni houf Japonek s růžovými vlasy a motýlími křidélky? Viděl deset tisíc stanů na dně jezera, které se zrodilo přes noc? Hudebně-publicistická župa, se kterou vyrážím do Glastonbury, toho pamatuje ještě mnohem víc. A i letos je o čem vyprávět. Nám to trvalo téměř čtyřicet hodin, než jsme se autem prodrali Evropou a stanuli na avalonských lukách. Vám stačí jen sklopit zrak o řádek níž. 

Opouštíme střední Evropu - Foto: Tadeáš  Haager

Opouštíme střední EvropuFoto: Tadeáš Haager

Představte si to
Nezkouším vám to vysvětlit poprvé, ale mám pocit, že se mi to ani jednou úplně nepovedlo. Začnu tentokrát odjinud. Zavřete oči a představte si město. Stop, takhle nemůžete číst. Dobře, sněte o něm s otevřenýma očima. Je docela velké, žije v něm skoro čtvrt milionu lidí. Vy, kdo jste si tedy představili něco jako Ústí, si to před svým vnitřním zrakem nafoukněte na dvojnásobek, kdo má před očima Brno, tak ubere půlku atd. Můžete si představit město se vším všudy. Jsou v něm knihkupectví, vetešnictví, galerie, restaurace, drogerie, policie, hasiči, nemocnice, antikvariáty, butiky, divadla, kabarety, kina, kluby, semafory, hlavní třídy, náměstí i zapadlé uličky. Máte to? A teď si představte, že to město nemá ulice vytapetované asfaltem, ale jen trávou a bohužel i blátem a že ani jeden z domů nemá stěny z cihel a betonu, ale jen z plátna. Představte si to. 

A jste v Glastonbury. Záměrně jsem celou tu dobu nezmínil ani jednou slovo festival, to by vás totiž mohlo svést na scestí, odpíchli byste se od zkušeností s tím, co zažíváte v Čechách, jedna louka, na ní dvě pódia a mezi tím stánky s langoši. A to by bylo úplně špatně. Glastonbury je sice technicky také festival, ale je to spíš hlavní město kultury, které se jednou za rok z ničeho nic zjeví na pastvinách farmáře Michaela Eavise poblíž městečka Pilton. Pět dní bzučí, řve, hučí, duní a září a pak se zase ztratí. 

Poprvé se tady takto zjevilo před 39 lety. Michael Eavis, místní zámožný statkář, byl okouzlen Woodstockem, a tak se v roce 1970 rozhodl uspořádat svůj vlastní. Přijelo na něj půl druhého tisíce lidí, každý mu dal jednu libru a mohl si v trávě meditovat, jak dlouho chtěl, a ještě kromě hudby obdržel zdarma i mléko od jeho krav. Během těch téměř tří dekád se tady pak stalo leccos. Děti květin vystřídali traveleři. Nejprve to bylo jedno a totéž, pak se do travelerských dodávek naložily prví bedny soundsystémů, zrodil se rave a věci se vyvíjely jinak. Za pódii, kde se rodila a znovu umírala jedna vlna britské kytarové scény za druhou, vyrostla spontánně taneční scéna, která se ale čím dál tím víc plnila drogovými dealery. A nebyli to ti hodní mužové, co vám pomohou protančit celou nocí s úsměvem, byla tady i spousta po zuby ozbrojených lumpů, kteří chodili po areálu a tvrdě útočili, na koho se jim zamanulo. Pak všechno začalo vypadat líp, jenže železná lady Margaret Tatcherová tady uspořádala ještě mohutnější a brutálnější zásah, než byl ten, který pamatujeme z CzechTeku. I tohle festival přežil. Ale změnil se. Stal se méně divokým. Někomu se po tom stýská, někomu to vyhovuje, protože se tady už méně objímají stromy a je tu víc prostoru pro hudbu. A k té bychom se už mohli konečně také dobrat. Line-up posledních patnácti let je pravidelně splněným snem i noční můrou zároveň. Tolik velkých jmen. Nedá se to stihnout. Glastonbury roste rok od roku, letos se jeho brány otevřely pro 170 000 návštěvníků a vystupovalo na něm přes 2 000 účinkujících. Takže kdo z těch, o kterých se v posledních letech nebo měsících tolik mluví, stojí naživo za zhlédnutí? Kdo vám nažene husí kůži a kdo vás zklame a otráví? 

Oslava hluku
General Fiasco. Surově preludující britská kytarovka s citem pro chytlavou, nikoli pitomou melodii. Dost možná další Arctic Monkeys. Letos to bylo to první, na co jsem hudebně narazil. Zrovna tak to ale mohli být Maximo Park na vedlejším pódiu nebo blyštiví pohrobci Abby Björn Again o kousek dál, soulově synkopičtí Mr. Hudson and The Library, zase o pár kroků vedle, nebo ještě asi desítka dalších kapel. Je pátek, jedenáct hodin dopoledne místního času, skrze přilehlé vesnice a městečka, jako Shepton Mallet, Pilton nebo právě Glastonbury, podle kterého se jmenuje i festival, se vinou jako stříbrní hadi šňůry aut, ve kterých sedí ještě asi posledních čtyřicet tisíc návštěvníků, kteří nechali všechno na poslední chvíli. Doprava ale kolabuje už od úterý, právě tehdy se totiž v poledne otevřely brány festivalu a už v tu chvíli by se dalo říct, že začal. Natěšení, hudby chtiví Britové se často chápali hudebních nástrojů a šplhali na zatím opuštěná pódia a hráli pro natěšený dav, tam, kde to nebylo možné, si dav vystačil sám a hulákal sborově hymny od interpretů, kvůli kterým sem přijel. Už dva dny před oficiálním začátkem programu jsme stáli v davu, který měl přes sedmdesát tisíc hlav. Takže teď, když vše doopravdy vypuklo, byla už značná část pedestriánů, jak se tady festivalovým návštěvníkům říká, značně opotřebovaná. Ne každý tedy sklízí takový úspěch, jaký by čekal, třeba vykrouceně shoegazový Dan Black se vtírá do přízně lidí, seč mu síly stačí, ale moc se mu to nedaří. Pódium, které se jmenuje podle asi nejvýznamnějšího talent scouta všech dob, DJe britského veřejnoprávního rozhlasu Johna Peela, je nemilosrdné. 

The Whip - Foto: Tadeáš Haager

The WhipFoto: Tadeáš Haager

The Whip tady čeká vystoupení hned několik, budou tu hrát třikrát. Mě ale zajímá, co udělá s kapelou, zvyklou na menší a středně velké kluby hraní před obrovským davem. Cesta k dalšímu pódiu vede přes Dance Village, pláň s asi dvacítkou stanů, ve kterých se nikdy nespí. Pozůstatek raveových nájezdů. U Other Stage už čeká natěšeně bezmála čtyřicet tisíc lidí. Chtějí dát The Whip šanci. Trash byl přece jen hit. A je to tady. Nástup na pódium se sklopenými hlavami, hlavně se nepodívat na to, kolik lidí tam stojí. Bubenice tu chybu udělá jako první a paličky už se kutálejí po zemi, pak zpěvák, jeho tvář se promění v masku hrůzy. Hrají. Hrají dobře a přesně to, co si připravili, ale hlasy se jim chvějí trémou a dřou to tak, že vzbuzují spíš soucit než obdiv, a to se k jejich image namyšlených elektro-punkových spratků strašně nehodí. Publikum je ale soucitné, a kdo odchází, činí tak jen pokradmu. Koneckonců hudba The Whip má přece jen sílu. Tak proč se nerozvalit do trávy a u zteplalého piva bez pěny občas nezatleskat. 

Fucked Up - Foto: Tadeáš Haager

Fucked UpFoto: Tadeáš Haager

Na vedlejším pódiu prožívá podobné chvíle běsů i Regina Spektor, noty se jí sypou, textů půlku zapomněla a tou druhou polovinou se prokoktává. Zdá se, že se nám ta nová generace muzikantů proslavila příliš brzy, ještě na to nejsou připraveni. O to snazší to pak u nás budou mít suverénní Fucked Up. Kapela, která změnila MTV, hřímá fousatý konferenciér, když je vypouští na pódium. Kanadská post-hardcorová grupa v čele s tím největším frontmanem, jakého si dovedete představit. Stopadesátikilový Pink Eyes s modrým válečným líčením Oxfamu sundává tričko a ve chvíli, kdy jeho spoluhráči proměňují zběsilý hluk v umění pro veganské potetované designéry, on se protahuje tím, že šplhá na konstrukci pódia. Ta zatěžkávací zkoušku vydrží a on první dva kusy odzpívá z desetimetrové výšky. Je moc daleko od lidí, tak to nemá rád. Kotel pod pódiem už dostatečně vře, a tak se do něj vrhá. Všichni to přežijí bez jediné boule, ale je to jen začátek. Dav šílí a Pink Eyes se jím prodírá dál a dál. Je už dobrých dvacet metrů od pódia, bedňák nastavuje a rozmotává šňůru, jak to jen jde, Pink Eyes si bere kotel s sebou a přemisťuje ho po davu na John Peel Stage rychlostí blesku. Nikdo z tří tisíc lidí pod stanem neví, kdy to vedle něj vybuchne. Je v tom síla, je v tom katarze, uvolnění a ještě jednou síla, jedeme v tom spolu, nikdo nikomu nechce ublížit, ale pogovat se musí. Bedňák, co má na starosti kabely, už nemá šanci věci z pódia uhlídat, vrhá se tedy za Pink Eyesem do davu a ten ho unáší na rukou. To, že se do stage divingu pustí i ochranka, jsem tady taky viděl poprvé. Riot první třídy, spontánní, nadšený, mocný. V tu chvíli už je Pink Eyes na druhé straně stanu, přes sto metrů od pódia, kabel od mikrofonu je napnutý jako struna. Odzpívá tak víc jak polovinu koncertu. Když se vrací, najednou se zjeví vedle hloučku velšských puberťaček, ty, když si uvědomí, že od nich stojí jen půl metru, rozbrečí se hrůzou. 

White Lies - Foto: Tadeáš Haager

White LiesFoto: Tadeáš Haager

Maccabees, což by se dalo s trochou dobré vůle přeložit jako McCartneyho včelky, to nemají po tak mocném zásahu brutálním uměním snadné, jejich frontman se kroutí jako gogotanečnice, písně plynou, ale bez zanechání hlubší stopy. Radši okusit Fleet Foxes, poslouchám je a jsem ještě unavenější než před pár notami. Z periferií festivalu se ale najednou stahují ti, kteří do jeho centra jinak zavítají jen málokdy. Pamětníci prvních ročníků Glastonbury, ale i ti, kteří kráčí v jejich šlépějích. Duchové tohoto místa v tichosti opouštějí pozůstatky prehistorických sídlišť za Avalonem, teď tam nehrají v trávě na hoboje a nekupují si šátky v esoterických obchůdcích, které se většinou jmenují třeba Krystal u devíti jednorožců nebo můj oblíbený Uletíme pryč s vílami. Fleet Foxes naplní duše těchto mírných lidí štěstím, pak se všichni navzájem obejmou a já odcházím prožít další velký moment. První mladou kapelu, která projde ohněm zkoušky na výbornou. Na White Lies čeká ještě víc lidí než na The Whip. A oni uhranou. Jsou ostřejší a méně syntetičtí. Jsou sebevědomí - úměrně svému talentu, jsou plní citu a vědí, jak ho pustit ven. 

Jack Penate - Foto: Tadeáš Haager

Jack PenateFoto: Tadeáš Haager

Michael Jackson už je několik hodin mrtev a huňatý hippie konferenciér si vzal do hlavy, že od teď až do konce festivalu před každou kapelou vysekne jeden tematický žertík. Jeho zpráva o tom, že v nemocnici, kde Jackson zemřel, se už zjevil jeho duch na dětském oddělení, si vyslouží spíš bučení než chichot a na pódium vchází Jack Penate. Na první pohled, ale i poslech taková baculatější variace na Morrisseyho. Myšleno v dobrém. Ale po pár písních se ukáže, že je v něm ještě něco víc. Na letošním ročníku Glastonbury se zdá, že nejvýraznějším trendem je hrát v klasickém kytarovém složení a k tomu si přibrat jednoho člověka se samplerem, syntezátorem nebo oscilátorem, ať náš zvuk zpestřuje rozličným bzoukáním. Často to zavání samoúčelným ornamentem bez dalšího významu. Jack Penate je ale jeden z těch, který se tomu vyhýbá. Skládá silné písně a má charisma. Publikum mě tady každý rok znovu šokuje tím, jak dokonale se v hudbě vyzná, čtrnáctiletí dorostenci vedle čtyřicátníků zpívají společně s Penatem každou sloku a refrén i z jeho zbrusu nové desky a on, když to zjistí, se upřímně dojme a zasnaží se ještě víc, vidí, že zpívá pro svoje lidi. Jeho glastonburský sen se plní. 

The Streets - Foto: Tadeáš Haager

The StreetsFoto: Tadeáš Haager

O kus dál duní Mike Skinner, básník britské dělnické třídy tam má naživo předvést, co je v něm. Nebude to mít snadné. Pověst mizerných koncertů z minulých let ho provází stále. Tvrdě si ji získal mizerným výběrem doprovodných DJů a tím, jak často byl pod vlivem a odpadl třeba už po třech desítkách minut. Tentokrát ale má být všechno jinak. Mike Skinner je na desce Everything is Borrowed dospělejší, citlivější, došlo mu, že pít bourbon na baru a poslouchat garage nenaplní život po okraj, rozhodně ne, když máte třicítku na krku. Chytřejší a tentokrát hlavně i s živým doprovodným ansámblem vystupuje na pódium a nebudu vás napínat, nemohlo to dopadnout líp. 

Poprvé se tady vlastně odehraje upřímně myšlené vzdání pocty památce Michaela Jacksona. Britové chápou popkulturu jinak. Beatles jsou stejně hodnotnou součástí jejich kulturního bohatství jako sbírky v královské galerii, punk je stejně hodnotný umělecký směr jako kubismus, pop není zatížený pověstí normalizačního nástroje, Jackson se stal součástí kořenů, ze kterých tady vzešla spousta kapel. 

The Streets - Foto: Tadeáš Haager

The StreetsFoto: Tadeáš Haager

Skinnerův set je vystavěn chytře, za zády má kapelu, která s ním nahrávala poslední album, počet samplů je minimální, relativně rozsáhlý nástrojový park je schopen vyloudit naživo všechny zvuky, které si vymyslel Skinner ve své ložnici a naklikal je do laptopu už na začátku desetiletí, takže skvěle nezní jen On Edge Of Cliff nebo On The Flip a Coin, ale i třeba Has It Come To This. A ostatní legendární tóny z Original Pirate Material. První hodina je souborem toho nejlepšího, co se The Streets kdy povedlo, ta druhá je pak zajímavá především pro jeho skalní. Je vidět, že Skinner je ve vrcholné skladatelské formě. Kromě zbrusu nových skladeb, které teď rozházel zdarma pro Twitteru a které zná jen jeho skalní fanouškovská obec, se vytáhl v premiéře i s několika dosud neslyšenými kusy. Občas sice mezi skladbami přeslazoval až příliš patetickými hláškami typu "na mě se vykašlete, tady jde o vás, Glastonbury je důležitější než já. Já vidím to štěstí ve vašich očích a znám ho...", ale jinak mu nebylo co vytknout. Ostatně i ten dojatý patos byl asi míněn upřímně, je to teď prostě kluk jeden citlivá, přerovnává si životní priority, tak proč mu mít za zlé, když to řekne tak na rovinu. Prostě se splnil další sen. 

Odpadky na festivalu Glastonbury - Foto: Tadeáš Haager

Odpadky na festivalu GlastonburyFoto: Tadeáš Haager

Projdeme se kolem modrého autobusu, kde se čepuje horký jahodový cider. Radši si ho ani nevšímejte, je to past na ty nejrozjívenější oslavovače. Okolo jich pořád ještě pár leží v promáčené půdě, která je prosáklá obsahy rozlitých kelímků a něčím, o čem nechcete vědět, ale cítíte to. Britové dokážou pít s takovým nasazením, že se divím, že někteří z nich zůstali naživu, dokonce i chodí vzpřímeně. U jazzového pódia voní klokaní a pštrosí steaky, za támhletím rohem číhá curry, které pokud nesníte dost rychle, tak vám rozpustí talíř, a to, co voní támhle, radši ani nezkoušejte, místní fish and chips. Chutnají jako vata a voní jako holiny, ve kterých jste na Fucked Up. Támhle hrají Eagles Of Death Metal. Z bandy cyniků, kteří si utahovali z motorkářských a metalových klišé, se nám stala kapela, která jim zcela propadla. Kdo by to byl do nich řekl. Alkehol. 

We Have Band - Foto: Tadeáš Haager

We Have BandFoto: Tadeáš Haager

Jdeme pryč. Myslíte si, že mohla v UK vyhrát talent scoutingovou soutěž vyloženě mizerná kapela? Pro naprostá hudební novorozeňata se totiž tady v Glastonbury pořádá každoročně soutěž, kdo ji vyhraje, zakoncertuje si tu hned třikrát. We Have Band to tentokrát dokázali. Na blozích si taky ostudu neudělali. Jenže naživo, milé děti, máte ještě co dopilovávat. Když se někdo strašně moc snaží, vždy je to na škodu, když někdo nemá charisma, tak může nosit jak chce lesklé kalhoty, a stejně v nich bude vypadat jako vyplavená plotice na břehu rybníka, a když někdo nedokáže složit víc jak jeden hit, tak vás na celý koncert k sobě nepřipoutá. 

Dizzee Rascal - Foto: Tadeáš Haager

Dizzee RascalFoto: Tadeáš Haager

Taneční scénou proběhneme rychle. Chápu, že se chcete na La Roux podívat, ale poslouchat bych vám ji nedoporučoval, Wiley si na tentokrát připravil navíc jenom něco jako komentovaný set, což v praxi vypadá tak, že protože neumí míchat, tak počká, až track dohraje, pak něco řekne, většinou něco ve smyslu "já jsem Wiley", a pustí další. Takže je to tady, pod pódiem je šílená generační směsice a spratek, co se proslavil tím, že ho pobodali na Ibize a pak hostoval u Basement Jaxx je tady. Nekompromisní, silný a plný energie. Dizze Rascal. Jsme veřejnoprávní rozhlas, takže jeho texty vám překládat nebudu, ale kdo ho zná, ten ví, že méně romanticky o lásce snad už ani mluvit nelze. Rascal sází na jistotu a vrhá vstříc davu to nejlepší, co za těch pár let udělal, a je toho překvapivě hodně. Sirens Comin ak Pussyole, je přinejmenším zábavné sledovat to, jak dvanáctileté holčičky ty sprosťárny rapují s Rascalem slovo od slova a stojí přitom po boku svých maminek. Kam ten svět spěje, nevím, ale baví mě to taky, holky tají jako vosk, kluci nafukují hrudě a vypínají ramena, všichni teď fungujeme hlavně díky žlázám, nedovedu si představit, že Dizze Rascal bude mít ještě co říct, až mu bude padesát, ale teď je v životní formě. Vzdá ještě poctu Jacksonově památce, udělá chybu, když se pokusí pár taktů Thrilleru odzpívat sám, a pak se zase vrátí k tomu, co mu jde nejlíp. Je to Youngster, ale i Young Star, má všechny trumfy v ruce, a než mu v ruce zažloutnou, bude radost sledovat, jak je vynáší. 

The Wombats - Foto: Tadeáš Haager

The WombatsFoto: Tadeáš Haager

Víte, kdo bude headlinerem příštího ročníku? Jackson Four. Ha! Humor. Bláto ztvrdlo, tak doběhneme bez potíží až do zbrusu nového stanu Qeen's Heads Stage. Ten tu postavili poprvé loni a starají se o něj redaktoři časopisu Q. Ne, nechci být britskou superstar, odmítnu leták, děkuji pěkně. The Wombats jí ale už jsou. Přímo pod pódiem paří trendy dvacátníci a vedle nich hlouček šedesátníků, muži v rybářských kloboučcích, ženy v kostýmcích nebo květovaných sukních. Texty znají samozřejmě zase všichni. Tahle kapela má vlastně jen dvě témata: 1) Pojďme všichni pařit a 2) rozešel jsem se s holkou. Naprosto to stačí, a protože The Wombats už se poflakují areálem několik dní, stihli odchytit oba inspirační zdroje, a tak hned vytahují z rukávu několik zbrusu nových věcí, znějí stejně dobře jako Moving To New York nebo Lets Dance To Joy Division

Art Brut - Foto: Tadeáš Haager

Art BrutFoto: Tadeáš Haager

Stejně tak jako se The Wombats rozplývali mezi písničkami nad Spinal Tap, tak se třeba Art Brut radovali z koncertu Toma Jonese a Lady Gaga. Začíná to tady vypadat jako jedna nadšená zamotaná rodina, když to někdo s něčím přežene, ostatní mu pomohou na nohy, přichází ke mně cizí občan irské národnosti s bolestmi břicha, prosí mě, jestli mu nepohlídám batoh, lidi okolo ho odvádějí k doktorovi, on za dvacet minut přijde a vyzvedne si ho. Takovou důvěru aby u nás člověk pohledal. A děje se to tady pořád. Art Brut zatím zase dokazují, že hudba nemá hranice, frontman se vrhá do davu, pak zkouší vyskočit zpět na pódium, ale díky své mírné tělnatosti se mu to nedaří, a tak ho musí oběhnout a následující tři písně funí. Je to příjemně nepozérské. Pak ještě pobaví publikum tím, že konec jedné písně natáhne na deset minut vyprávěním o tom, jak se byl podívat v Holandsku do národní galerie a viděl tam spoustu krásných obrazů, sice si nevzpomněl, kdo je namaloval a jak se jmenovaly, ale poutavé to bylo, jen co je pravda. 

Yeah Yeah Yeahs - Foto: Tadeáš Haager

Yeah Yeah YeahsFoto: Tadeáš Haager

Brand New jen žasli nad tím, že je něco takového jako Glastonbury možné, že to by prý u nich v USA nešlo. Já zase žasl nad tím, kolik z jejich jinak tak vkusných věcí zní jako soundtrack ke středoškolskému seriálu, kdy ona na maturitním plese zjistí, že on má jinou, a tak si strhne orchidej ze zápěstí, zahodí ji do kaluže a zpomaleně odbíhá. Ne všechno ale bylo špatně, to by ode mě bylo nefér. Stejně tak bylo nefér je postavit tak blízko Yeah Yeah Yeahs. Karen O sice vůbec nezvládá murmur, ale aspoň ji poloviční ochraptění, které si tím přivodila, donutilo zahodit masku nafrněné fifleny z NY. Nevím sice, proč rozbíjeli nakonec nástroje, ale to, co se odehrávalo mezi tím, mělo smysl. Dokázali, že nejsou zas tak přeceňovaní a uměle vyhypeovaní, jak se může někomu zdát, a že v sobě mají něco, co jim mohou třeba takoví Florence And The Machine jen závidět. Ducha, názor, postoj, říkejte si tomu, jak chcete. Na omak to není příjemné, ale je to silné. 

Jarvis Cocker - Foto: Tadeáš Haager

Jarvis CockerFoto: Tadeáš Haager

Řítíme se do finále. Triumf britpopu. Nejsem sám, kdo tak letošní ročník festivalu vidí. Jarvis Cocker, jeho Furthure Complications je deska, která buď někoho nadchne okamžitě, nebo si k ní cestu chvíli hledá, ale neznám nikoho, koho by štvala nebo nudila. Jarvis Cocker na pódiu. To je hardcore. Šansoniér, popová hvězda, básník, dandy, tanečník, vypravěč, famózní skladatel, po tom všem mu velmi snadno odpustíte, že i podprůměrný kytarista a prachmizerný hráč na zobcovou flétnu. Což je podle jeho slov ten nejbělejší a nejnebezpečnější nástroj na světě. Přibral asi dvě kila, ale to jen díky tomu, že se poslední dva týdny neholil. 

Při nástupu rozhodil do davu dvě plastové labutě s tím, že to je odporně chutnající žužu, tedy dokonalý symbol lásky, a pak s dechovou sekcí, harfenistou a sboristkami spustil koktejl namíchaný výhradně ze svého sólového materiálu čerstvějšího data s výjimkou jedné ze starších skladeb, kterou hrál i na pohřbu Johna Peela, koneckonců stál na jeho pódiu. Byl chytrý, dospělý a vtipný, vyprávěl nám o tom, jak pil na festivalu kávu v kavárně, která byla poháněná na bicykl, na kterém seděla strašně tlustá stará žena, vyprávěl nám o všem možném a člověk měl mnohem větší potřebu poslouchat, o čem zpívá, než když si pouštěl doma jeho desku. Což bylo dobře, protože i když vlastně ve svých zhudebněných básních dokola omílá formuli z Common People, nevadí to. Památku Michaela Jacksona uctil po svém, tedy že seřval konferenciéra, který celé tři dny na toto téma vtipkoval, a pak předvedl, jak sám neumí moonwalk, i když si den předtím přečetl návod v Guardianu. I v provizorních festivalových podmínkách dokázal z pódia vyslat přesně tentýž zvuk jako na deskách. To ale neznamená, že jen otrocky odehrál vše tak, jak to bylo zaznamenáno na albech. Hodně často ujížděl do soulu a funku, a když už toho jakoby bylo moc, vše rozbil zvukovou vazbou a odešel. Král. 

Zbývá si vlastně už jen prožít to, kvůli čemu sem spousta lidí vlastně jela. Konec jednoho popkulturního příběhu. Museli jsme vidět, jestli se v něm skrývá nový začátek. Ať už se rozprchli kamkoli a hráli každý zvlášť, jako Fat Les, Gorillaz, Me Me Me, WigWam nebo kdovíco ještě, nikdy to nemělo takovou sílu, jako když byli pohromadě. Blur se vlastně technicky vzato nikdy nerozpadli, neohlásili konec, jen byli deset let ticho. Když se na světelných tabulích okolo Pyramid Stage objevil nápis "next: Blur: 21:50", naskákala sto padesáti tisícům lidí husí kůže. Všude okolo se to pro tuto chvíli vylidnilo, Prodigy měli smůlu, Black Eyed Peas zbylo jen pár věrných, Peaches, promiň, s radostí se na tebe přijdu podívat kdykoli jindy, ale dnes ne. Blur to není jen kapela, jsou to tucty hymen, které jste slyšeli ve chvílích, které byly pro váš život důležité, jestli se mýlím, pak mi řekněte, kde jste to posledních dvacet let žili. Blur, to je příběh o přátelství, je to příběh o slávě, která požírá. Blur jsou radost z toho, když se hraje pop nahlas. Je to něco, co se vás dotkne. A když konečně Damon Albarn a Graham Coxon vystoupali na pódium, roznesl se takový řev, že přes něj nebylo slyšet nic. I prvních pár taktů She´s so High v něm zaniklo. Jejich první hit. Nikdo nevěděl, co se bude dít, po tomhle se mohlo stát cokoli, mohli rekapitulovat chronologicky, mohli zahrát jednu starou a pak vybírat už jen z B stran singlů, mohli cokoli. V každém případě to ze začátku zavánělo prohrou. Damon Albarn měl kamenný nic neříkající výraz a zpíval falešně (což pak ale srovnal) a u druhého kusu zkusil kapelu gestem utnout, jenže ta ho neposlechla, a tak to teda dozpíval do konce. Mezi prvními dvěma skladbami prohodil jenom "je vás tady hodně", z čehož nešlo nic vyčíst. Pak přišel k mikrofonu a spustil, že "je tady něco, co bychom měli vědět, ale vidí, jaká je tady atmosféra, a tak že radši nic a že to teda udržíme pozitivně naladěný". Country House, Coffee and TV, věci z alb Parklife, 13, hráli všechno, vždy jakoby jednu popovější, aby měli radost lidi a Albarn, a jednu nasáklou punk rockem, aby si kotel a Graham Coxon přišli na své. To, že dav řval každé slovo, asi není potřeba říkat. Na Albarnovi a chvílemi i na zbytku kapely bylo znát, že v sobě mají ale něco, co je sžírá. Drželi se hudby jak pominutí a utíkali se do ní schovat. Byli v ní víc a víc a dav jim pomáhal svým chorálem naplněným vděčností. Po obličejích jim přelétaly celé roje výrazů. Pak přišla Tender a Oh my Baby..., Come On..., Love is The Greatest Thing... a už nikdo nevěděl, co se s kapelou děje. Damon Albarn už se chvíli předtím choulil uprostřed pódia, bylo na něm vidět, že na něj doléhá jak to nevyřčené, tak dojetí z toho, že Blur jsou zase spolu. Ze země ho k dozpívání poslední sloky zvedla až basa a Coxonova kytara, které se rozezněly do zvláštního ticha, které nemělo být, a působily jako ruce kolem ramen. Po Tender se najednou Damon Albarn posadil pod bicí a brečel a brečel. Pak zmizel a kapela šla za ním. 

Dav v tu chvíli věděl, co dělat. Spustil znova Tender a celou ji odzpíval bez kapely, nádherně chlácholivě. Když skončil, Blur se objevili na pódiu a přetékali vděčností. Odehráli ještě šest kusů a tak vůbec, a jestli nezemřeli, žijí dodnes. Snad už to není potřeba žádným superlativem podtrhávat. Pop se otřásl v základech, někdo z něj odešel a někdo se do něj vrátil. Cedule s nápisem "Děkujeme a těšíme se na vás na Glastonbury 2010" zářící vedle pódia byla za chvíli tím jediným, co pročesávalo tmu. Tohle místo je pro lidi, kteří žijí svůj sen až do konce, a jeden takový právě teď nastal. 

Autor:  Tadeáš  Haager
 

Diskuse

Český rozhlas si váží názoru posluchačů a má zájem o korektně vedenou diskusi. Vyhrazuje si proto právo skrýt příspěvky, které odporují dobrým mravům, jsou xenofobní, porušují platné zákony, poškozují dobré jméno Českého rozhlasu, nebo mají reklamní charakter.

Návod na použití diskusního systému DISQUS naleznete zde.

 
tyto komentáře používají systém Disqus