Karlovarské vuvuzely – (zázračný) čtvrtek

Lurdy, teprve třetí film osmatřicetileté vídeňské rodačky Jessicy Hausnerové, je soustředěnou deziluzivní podívanou, ve které se potkává suchý sarkastický humor a nepředpojatá, seriózní úvaha o síle víry. Příběh mladé ochrnuté vozíčkářky Christine (v dokonale minimalistickém podání Sylvie Testudové), která mezi dalšími nemocnými doufá ve vykupitelský boží zásah, se úspěšně vyhýbá lacinému výsměchu i nihilismu, a přitom si uchovává kritický, zdravě pochybovačný osten.

Slavné poutní místo je tu ovšem zobrazeno jako zkomercializovaný ráj, jako skanzen zázraků: místo, kde vládne jízdní řád požehnaných ozdravných procesů, jejichž účinek lze nejlépe podpořit koupí vhodného suvenýru. Je to prostor směšného lidského hemžení, mikrosvět, ve kterém přes všechnu okázalou oddanost Bohu bují typické komunitní neduhy – závist, cynismus, směšná ambicióznost a sobectví.

Hausnerová si inteligentně a bez přehnaných gest utahuje z katolické byrokracie (ověřování pravosti zázraku), hraje si s motivacemi i nečekanými proměnami postav a vztahů mezi figurami: náladu snímku jasně přibližuje už úvodní dlouhý záběr na vycíděnou prázdnou jídelnu, do níž nejprve vstupuje obsluha s jídelními vozíky, následována opakovanými příjezdy vozíčkářů.

Za poklidným tempem a nenásilnou povahou filmu je cítit permanentní tenze a zároveň promyšlený scenáristický i režijní tvar. Každá kompozice tu má několik plánů, na každém záběru tu záleží – Lurdy jsou jedním z těch vzácných děl, v nichž nic nepřebývá ani nechybí. Vládne tu sebejistý autorský „ordnung “ a formální důslednost, díky nimž se Hausnerové podařilo natočit střídmě vtipný a zcela nedogmatický film o velmi ožehavých věcech. I ona, zdá se, moc dobře ví, že bez pochybností není ani víry...

Z filmu Lurdy |foto: Press kit

Válečný debut Samuela Maoze Libanon, který právem zvítězil na loňském ročníku festivalu v Benátkách, byl pro svého autora takovými soukromými Lurdami, jelikož pro něj představuje cosi jako zpětnou terapii. Maoz se tu totiž po více jak čtvrt století vrací k událostem první libanonské války, v níž bojoval coby dvacetiletý branec.

Znepokojivý a rafinovaně klaustrofobický snímek je takřka po celou hodinu a půl uzavřen do olejem a potem nasáklých prostor tanku a přitom ani vteřinu nenudí. Chytře využívá omezeného prostoru i zúžené perspektivy k tomu, aby nás co nejintimněji vtáhl do děje. Zachycení krátkého úseku mise čtyř vojáků uvnitř těžkopádného železného stroje vyniká realizační obratností i nápaditým využitím agresivních mechanických zvuků.

Maozův záměr byl jasný (a úspěšný) - vytvořit maximálně fyzické dílo. Nemluvit o válce vznešenými slovy nebo triviální akcí, ale dát divákovi válku co nejvíc pocítit na vlastní kůži – dát mu ji co možná nejintenzivněji zakusit.

z filmu Libanon |foto: MFF KV

Sám režisér se po vřele přijaté projekci svěřil, že si z války kromě psychického traumatu přivezl i dvacet kousků železa v jedné noze. Tři ze čtyř zbylých střepů jeho tělo vyloučilo až během natáčení Libanonu, po jehož uvedení byl tvůrce opět schopen zakoušet standardní lidské emoce. Všechno tohle Maoz podával bez jakéhokoli patosu, s věcností a sympatickým zaujetím typickým i pro jeho sugestivní film.

Libanon tak zůstává přesvědčivým důkazem toho, že film může mít hojivé účinky – a v některých případech i moc bezmála zázračnou…

P.S.: 1/Režisér Samuel Maoz by mi měl dnes poskytnout exkluzivní rozhovor, stejně jako letos v Cannes oceněný korejský mistr a člen karlovarské poroty Lee Chang-dong: materiál z těchto interview poputuje hned zkraje následujícího týdne přímo k vám.

2/ Abyste nebyli ochuzeni o reference na některé pozoruhodné (Med, Poezie, Moje štěstí, Říjen, Zvuk hluku), ale i nečekaně jalové filmy (Vrah s kamerou, Hitler v Hollywoodu), na něž se v našich blozích zatím nedostalo, ponese se závěrečné sobotní zatroubení v úderně bilančním duchu. Dolehne k vám série krátkých mohutných tónů, které vám možná budou v uších rezonovat ještě chvíli poté, co bude karlovarský festival i fotbalový mundial znát své vítěze.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Vuvuzelí troubení Radia Wave z předchozích dní karlovarského festivalu