Colours 2016: zdrcující ANOHNI a čím dál lepší česká scéna
Vedení festivalu Colours of Ostrava prohlásilo, že od příštího roku už nebude prozrazovat návštěvnická čísla. Nechce, aby se čtyři dny hudby v médiích redukovaly na statistiky a oslavování prolomených rekordů. Letos rozhodně není třeba mluvit o číslech. Letos je třeba mluvit o ANOHNI.
Hello Chechnya!
Festivalovou branou ještě zdaleka neprošli všichni návštěvníci, ale od vysokých pecí areálu Hlubina se už odrážely první hymnické tóny synťáků jedné z nejlepších skladeb loňského léta. Let It Happen. Colours of Ostrava otevřeli ve velkém stylu australští Tame Impala. Jejich koncerty sice nijak dalece nepřesahují desky samotné, protože živý průřez diskografií těchhle intoxikovaných lenochodů ukáže, jak jsou si jednotlivé skladby podobné a jak moc si Kevin Parker libuje v pomalejším tempu. Na vystoupení Tame Impala ale převládala radost, hoši slavnostně odpálili konfety, zahráli všechny velké pecky a spletli si Czechia a Chechnya, takže pokud člověk po tomhle koncertu zahlédl nespokojené tváře, šlo maximálně o diplomaty nebo úředníky Ministerstva zahraničí.
S barevnými papírky ve vlasech dorazilo spokojené publikum na vedlejší pódium, kde mu lehce zakřiknutí introverti Slowdive připomněli, jak moc je Souvlaki skvělá deska. Je trochu škoda, že ji sama kapela nedokázala důstojně odehrát a zařídit si k tomu dobrého zvukaře, přesto patřil jejich koncert k těm osobitějším zážitkům letošních Colours. Do třetice se pak ještě stále čerstvý dav festivalu roztancoval na perfektní audiovizuální show galaktického nerda M83. Hlubinou otřásala radost, ale já osobně se obával, že poté, co první den ukázal hned tři veliké headlinery, se zbytek festivalu nebudu mít na co těšit a na co vzpomínat.
Colours zvou na beznaděj
Nakonec je všechno jinak a může za to ANOHNI. Její letošní deska Hopelessness je juxtapozice tance a beznaděje, a že tahle podivná kombinace funguje, dokázal dav, který křepčil a plakal zároveň. ANOHNI na prázdné pódium nastoupila v doprovodu producentů desky Daniela Lopatina a Hudsona Mohawka. Poznat pouhým okem to ale nešlo, tři přední postavy současné elektronické hudby byly zredukovány na pouhé siluety, aby se pozornost publika mohla plně soustředit na uplakané tváře žen, které recitovaly beznadějné texty o Obamově administrativě, bombardování drony, čtyřech stupních, které zbývají do definitivní zkázy planety. Na slova díků, zdravení Ostravy nebo lichocení fanouškům nebyl prostor a nikdo to ani nepotřeboval. ANOHNI svým vystoupením strčila do kapsy nejen letošní ročník, ale i ten loňský.
Pokud Björk prolomila festivalový rekord v návštěvnosti, ANOHNI ji dalece překonala v živém vystoupení. Žádné zbytečnosti, masky, ohňostroje nebo orchestry, ale prázdné pódium jako platforma pro srdcervoucí výpovědi. Koncert ANOHNI bolestně reflektoval hektický svět za hranicemi festivalového areálu, k němuž se návštěvník Colours dostal jenom v útržkové formě, když si v dlouhé chvíli zapnul internet na chytrém telefonu a dozvěděl se o incidentu ve francouzském Nice nebo pokusu o převrat v Turecku.
Skvělá česká scéna
Colours jsou tak velký festival, že člověk může strávit čas mezi dvěma pódii a vůbec nevědět, co se dělo na druhém konci areálu. Stalo se to i mně. Daleko víc než další headlineři mě totiž letos lákala dramaturgie na scénách, které se rozhodly věnovat většinu pozornosti novým českým talentům. Elektronická stage, která už loni posloužila jako kompas pro hledače domácích objevů, představila třeba Orient. Málokterá tuzemská kapela roste takovým tempem jako tohle temné synthpopové trio. Aid Kid a Kewu ve společném djském setu potvrdili, že prodávají poctivě uvařený party guláš z brazilského baile funku, Kanyeho Westa nebo Dizzeeho Razcala, dohuštěný hláškami Jolandy a skvělým vizuálem od DVDJ Ananas. Introvertní Subject Lost svůj set koncipoval jako cestu krajinou na samém konci světa, průvod vedla zreverbovaná kytara a temné beaty.
Elektronická stage ale potěšila i svým výběrem zahraničních hostů, jmenovitě show anonymního šamana Slow Magic patřila k těm opravdu zábavným. Dávno mrtvý žánr chillwaveu resuscitoval chlapík schovaný pod blikající maskou lišky skrz atavistické bubnování do kotlů a publikum se mohlo zbláznit radostí.
Podobně zemitou energii přinesli i islandští Kiasmos, projekt kombinující severskou klasiku Ólafura Arnaldse a minimalistickou elektroniku. Jejich set vygradoval tak, až se člověk bál, že se k zemi zřítí celá vysoká pec s Loskotovou věží na vrcholu. Nečekaný zážitek za bílého dne přineslo i vystoupení HRTL na Full Moon Stagei. Hortovo techno působilo jako facka na všechna žánrová klišé. Žádné build upy, projekce, očekávané dropy, jenom rozjívený kluk ve slunečních brýlích a jeho okabelovaná mašina, která dav pod ním přiváděla k šílenství. Mezi další vrcholy dramaturgie Full Moonu počítám třeba i italské saxofonové brutalisty Zu nebo neurvalý polský rap Syny. Colours se definují jako multižánrový festival, ale projektům z ranku Syny prostor nikdo další nedal. Máloco přitom tak dobře zapadlo do atmosféry rezavé oceli pomalu zarůstající travou. Vystoupení s vražednými basy a hejskovitými popěvky ukončil zpěvák ze Syny tím, že položil mikrofon, nasadil bundu a baťoh a beze slova odešel.
Zářná budoucnost
Velkolepé loučení s festivalem připravili britští Underworld, poslední vystoupivší letošních Colours. Kapela, která slaví tři dekády společného hraní, nepatří do kategorie headlinerů z nostalgie. Tam můžou být Slowdive, ale rozhodně ne duo Hyde a Smith. Z jejich vystoupení prýštila energie stejná, jakou člověk zná z kultovního živého alba Everything, Everything. Naživo skvěle fungovaly nejen hitovky Born Slippy nebo Two Months Off, ale i věci z letošní desky Barbara Barbara, We Face a Shining Future.
Optimističtí Underworld na konec Colours působili jako vřelé přání k zářné budoucnosti příštích ročníků. Docela dobrá zpráva je, že se organizátoři už teď rozhodli posunout program o den dopředu, a umožnit tak vyždímaným návštěvníkům klidnější přesun domů a čas na aklimatizaci. Stejně sympatická je i snaha napříště se nehonit za prolamováním rekordů v návštěvnosti. Program by vlastně neškodilo občas trochu proškrtat. Když zůstanou interpreti a zážitky, jaké přinesli ANOHNI, M83, Underworld, dramaturgové jako ti z Full Moon nebo Electronic Stage, Colours zůstanou nejlepším velkým festivalem v Česku.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
