I přes pár přehmatů načal festival Nowa Muzyka druhou dekádu ve velkém stylu

Atraktivní festivalový areál je v posledních letech vedle samotného line-upu či doprovodného programu čím dál důležitějším prvkem. Letiště prominou, ale fádnější prostory aby člověk pohledal. Jakékoliv speciální a zároveň umně využité lokace jsou tak návštěvníky zcela po právu vyzdvihovány a zmiňovány vedle samotných hudebních zážitků – genius loci musí být a katowická Nowa Muzyka ho ve zrekonstruovaném areálu hornického muzea rozdává plnými hrstmi na všechny strany.

Kombinace zrenovovaných cihlových budov se zcela novými skleněnými objekty (které jsou navíc jen špičkou ledovce, protože to důležité, tedy mimo jiné koncertní sály, je očím skryté v jejich daleko větších podzemních prostorách), ale také travnatých ploch, které protínají široké chodníky v různých geometrických úhlech, jsou příjemnou scenérií samou o sobě. A když se k tomu přidá citlivé zasazení jednotlivých pódií, festivalových stanů, chill-out zón a gastronomických prostor, není takzvaně o čem hovořit. Procházení areálem hornického muzea během Nowe Muzyky je zkrátka flausení té nejvyšší kvality, tečka.

Známe to všichni – jsou projekty, kapely a producenti, na které na deskách nedáme dopustit, ale naživo už je to slabší, a naopak. Když jsem vloni na podzim v rámci Unsoundu odcházel zklamaný ze solného dolu Wieliczka, kde se představili King Midas Sound s Fenneszem, přičítal jsem jejich, kulantně řečeno, slabší živák neduhům plynoucím se společné koncertní premiéry. Po aktuálním druhém zhlédnutí jejich koncertu s téměř ročním odstupem mohu s klidným svědomím říct, že živé verze skladeb z desky Edition I nesahají těm studiovým ani po kotníky. Kiki Hitomi není dobrá zpěvačka, atmosféra skladeb naživo zdaleka nevyzní tak silně, nemluvě o tom, že z téhle kolaborace by naživo šlo vytěžit daleko víc na všech frontách. King Midas Sound & Fennesz je výborný studiový projekt, který se na pódiu bohužel mění v rozplizlou a nevýraznou verzi sebe sama.

Těch opačných případů se naštěstí na letošní Nowe Muzyce dalo zažít víc. Poslední releasy Deadbeata se co do kvality s těmi ranými moc srovnávat nemohou, ale naživo to je jiný příběh. Scott Monteith předvedl, zač je toho v roce 2016 dubtechno, a ukázal, že tenhle z principu „monotónní“ žánr dokáže být i neskonale bohatý, pestrý a zábavný, když člověk ví, jak na to. Podobně jako Ceephax Acid Crew, který ze svého krystalického acidu umí naživo vytěžit naprosté maximum, jež na deskách nikdy nevyzní tak silně jako v živém provedení. A do třetice i Jamal Moss aka Hieroglyphic Being , který vypustil do publika roj hladových sršňů s žihadly napuštěnými hypnotickou kyselinou, která nemá na jeho aktuálních releasech zdaleka takovou intenzitu a koncentraci.

Christian Fennesz |foto: Kevin Westenberg

Samuel Shepherd se čtyřčlennou sestavou potvrdil, že to, co znamenali The Cinematic Orchestra pro contemporary/future jazz na přelomu tisíciletí, teď znamená právě on se svým projektem Floating Points. Skvěle sehraná pětice vystřihla koncert, který citlivě a zároveň sebejistě balancoval na hraně kýče, překombinovanosti a přístupnosti v takovém poměru, který se prakticky dá jen chválit. O speciální laserové projekci, jež byla pastvou pro oči, ani nemluvě.

Warpovští Plaid sice nebyli nijak výrazně energičtější a agresivnější než na deskách, ale spokojenost převládla, podobně jako u Kueda, jehož nová řadovka bude dle odehraných nových skladeb citelně méně nabušená a beatová, ale možná o to ve výsledku nápaditější. Oproti předchozím zkušenostem předvedl překvapivě beatový live set Actress – jeho zpomalená, minimalistická vesmírná odysea by skvěle posloužila jako lo-fi soundtrack k party, kde čas plyne úplně jinou rychlostí a paradoxně to nikomu nevadí. Naprostým extrémem z druhé strany pak bylo live vystoupení (oproti v programu avizovanému DJskému setu) dvojice Clouds, která s modularem a několika syntezátory vystřihla nekompromisní, nabušený noisový uragán, který si v ničem nezadal s těmi nejlepšími live sety podobně pracujícího (a daleko známějšího) techno dua Karenn.

Na Nowe Muzyce se ale díky polskému jednočlennému projektu Stara Rzeka letos dostalo i na meditativní kytarový drone a neofolk, nemluvě o stagi Carbon Continent, kterou kurátoroval Wojciech Kucharczyk a kde se to žánrovými vykloubeninami jen hemžilo – maďarskými experimentátory 12z, kterým letos vyšla deska u labelu Other People Nicolase Jaara, počínaje a kolumbijskými (La Minitk Del Miedo) či brazilskými (Marginal Men) zběsilými tanečními horečkami páteční a sobotní noci konče.

Škoda dramaturgických a organizátorských chyb, bez kterých by letošnímu ročníku asi prakticky nebylo co vyčíst. Tou největší byl kapacitně extrémně nedostačující koncertní sál, před kterým lidé půl hodinu před začátkem vystoupení ukrajinského skladatele a rychloklavíristy Lubomyra Melnyka stáli zbytečnou frontu, protože vevnitř již bylo beznadějně plno, a nikdo z organizátorů se více jak 40 minut neměl k tomu, onu frontu obejít s jednoduchou větou: „Nečekejte tu, je to zbytečné, dovnitř už se stejně nedostanete.“ Část programu obou hlavních dnů pak vypadala, jako kdyby ji zase uvařili pejsek s kočičkou – Tiga hrající vzápětí po warpovských Plaid, Ceephax Acid Crew ihned po Roni Sizovi s DJem Krustem...

I tak ale pozitivní zážitky výrazně převládly, na čemž měly nemalý podíl i skvělé letní počasí, vynikající gastronomie, after party v podání Robaga Wruhmeho, která se už ve svém průběhu stala legendární, a vpravdě romantická oficiální festivalová vesnička umístěná v úzkém pruhu zeleně mezi dvěma rybníky s košatými vrbami na břehu, která by asi jen stěží hledala konkurenta v soutěži o nejpříjemnější stanový camping.