Kdo potřebuje velká jména? Melt! festival ukázal, že to jde i bez nich
Německý festival Melt! i na své letošní, devatenácté edici potvrdil, že vedle zavedené kombinace indie kytar, houseu a techna nepřestává sledovat aktuální klubové trendy. Reakce na proměny elektronické scény byla v line-upu jasně patrná – za všechny stačí zmínit trojici producentů Sango, Mura Masa a SOPHIE, kteří v pátek ovládli stage Medusa, mladou Britku s kulometem místo úst – Lady Leshurr – či „drag show“ pod hlavičkou berlínského queer music festivalu Yo! Sissy.
Opravdu výrazných změn se ale dočkal i samotný festivalový areál, kam letos přibyla mimo jiné praktická chill-out zóna v březovém hájku na břehu jezera Gremminer se spoustou houpacích sítí a dalších zákoutí s příjemným posezením ve stínu. Především se ale na číslo sedm rozrostl počet hlavních scén, z nichž byla navíc většina na novém místě. Melt! Stage si s největší stanovou stageí prohodila svoje místa, což se v praxi ukázalo jako funkční koncept, protože hlavní pódium se díky tomu stalo opravdovým středobodem celého areálu. Nadupaná Selektor Stage se zase od pláže přesunula do prostoru mezi dva bloky budov (kde vlastně před několika lety, tehdy ještě pod jiným názvem, začínala) a na břehu jezera Gremminer vzniklo nové pódium v podobě „perníkové chaloupky“ s odlehčenějším tech/houseovým line-upem, na kterém figurovali DJ Koze, Solomun nebo Maya Jane Coles.
Stejná lokace zůstala pouze chrámu techna jménem Big Wheel a nikdy nekončící Sleepless Floor, situované tradičně mimo samotný festivalový areál. Obě tyto scény byly zároveň skvělým příkladem toho, jak rozdílně lze pojmout charakter tanečního pódia: na masivní a okázalé Big Wheel měla hlavní slovo originální světelná aparatura a DJ shlížel na taneční prostor svrchu a byl v podstatě nedůležitou součástí finálního vizuálního vjemu. Oproti tomu „rodinná“ Sleepless Floor měla podstatně komornější ráz, kde jste mohli navázat oční kontakt s DJem a jeho blízkost publiku byla důležitou součástí party odehrávající se v prostoru mezi čtyřmi sadami reproduktorů.
Letošní Melt! na rozdíl od minulosti nedisponoval zaručeným tahákem typu Kylie Minogue, Björk nebo Portishead, ale vysoká návštěvnost ukázala, že to jde i bez velkého jména. Nicméně nedělní program, který je tradičně skromnější co do počtu fungujících stageí, tím pádem trochu pokulhával. Disclosure, Chvrches, Digitalism nebo Tiga rozhodně nejsou top interprety, nehledě na to, že ve Ferropolis zdaleka nehráli poprvé (a nejspíš ani naposled). Především v pátek a v sobotu bylo ale na Melt!u rozhodně z čeho vybírat. Na hlavní stagei se objevili hned dva Jamieové – jednou Woon a podruhé XX. První z nich, „admirál kolíbal“ s celou kapelou na úvod pátečního programu skvěle zapadl, což už se nedá říct o jeho jmenovci. Rozjetou sobotní party totiž Jamie XX svou nanicovatou selekcí, která měla k djingu na míle daleko, celkem bezpečně umrtvil. Další důkaz, že velké producentské jméno nemusí vždy nutně znamenat zaručenou zábavu.
Solidním tahákem pátečního programu byli bez diskuze australští Tame Impala, jejichž koncert by se dal shrnout slovy „dobře odvedená práce“. Kapela naživo šlape, Kevin Parker je se svým nezaměnitelným vokálem frontmanem na svém místě, ale člověk se po skončení koncertu nemohl zbavit dojmu, že ze sebe kapela nevydala maximum. Možná by pomohl výraznější moment překvapení v prakticky neměnném setlistu, což obzvlášť u kapely těžící z psychedelického rocku přelomu 60. a 70. let působí zkostnatěle a předvídatelně. O předvídatelnosti rozhodně nemůže být řeč v případě německých Deichkind, které nemá moc smysl hodnotit po hudební stránce. Hlavní devíza téhle bizarní sestavy totiž tkví v opulentní a šílené pódiové show, kterou konzumujete s otevřenými ústy a nepřestáváte kroutit hlavou, co že se to před vámi vlastně odehrává.
Další reportáže najdete v našem Festivalovém průvodci.
Nečekaný highlight Melt!u versus očekávaný fail? Holandský producent schovaný za aliasem Fatima Yamaha funguje na klubové scéně už přes deset let, ale zasloužené pozornosti se mu dostalo až loni po reedici skvělého EP z roku 2004 a následném vydání dlouhohrající desky Imaginary Lines. V sobotním odpoledni ukázal natřískané Sleepless Floor, proč stojí za to vidět jeho one man show naživo. Do předpřipravených beatů a různě modulovaných a echovaných letních melodií hrál naživo další klávesové party, které v kombinaci s chytlavým houseovým rytmem fungovaly naprosto dokonale. Nehledě na to, že málokde uslyšíte Detroitem ovlivněné elektro s melodiemi jako vystřiženými z raných japonských videoherních soundtracků. A zmíněný fail? Ostrovní producent Zomby neupustil od své tradice v podobě rušení gigů na poslední chvíli, což v praxi znamenalo, že zhruba hodinu před jeho plánovaným vystoupením se ve festivalové aplikaci objevila zpráva „Zomby had to cancel his show“ s ironickým hashtagem #notsurprised. Bookovat Zombyho se evidentně vyplatí i v roce 2016.
Publikum si na letošním Melt!u celkem očekávaně podmanily dvě ženy z odlišných hudebních světů i generací – Peaches a Lady Leshurr. Peaches samozřejmě především nonkonformní pódiovou prezentací s všudypřítomným erotickým a sexuálním nábojem. Ten kromě Kanaďanky na stagei živila i tanečnice a tanečník, kteří v průběhu show vystřídali hned několik provokativních oblečků typu vagín (nad)lidské velikosti, a chybět samozřejmě nemohla ani přehlídka různých BDSM praktik. O nahotu a živočišnost rozhodně nebyla nouze a asi málokoho v tu chvíli trápil fakt, že hudební podkres běžel ze záznamu. Ostatně podobně jako u Lady Leshurr, kdy se o hudební složku staral její dvorní DJ (a spolupráce občas drhla), nicméně birminghamská rapperka s kulometnou flow a skvělou prací s publikem by dokázala strhnout dav jen svým hlasem a neutuchající energií.
Trochu nešťastné bylo zařazení Floating Points do sobotního nočního programu. Samuel Shepherd se svými čtyřmi spoluhráči nevyzněli tak, jak by tomu bylo třeba v neděli odpoledne, které na Melt!u vždy patří poslechovějším či „náročnějším“ vystoupením. A to byl právě případ živého předvedení loňské skvělé debutové desky Elaenia. Škoda to je i vzhledem k faktu, že Floating Points jako koncertní kapela příliš často nevystupují.
Ani Melt!u se tak nevyhýbají občasná dramaturgická šlápnutí vedle, která u tak zavedeného festivalu zamrzí dvojnásob. Podobně jako jediný stánek s kávou v celém areálu, kterému často délkou fronty nemohly konkurovat ani toalety a bankomaty. Tak třeba udělají organizátoři radost milovníkům kávy příští rok, na jubilejním dvacátém ročníku.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
