OFF festival 2015: Vpředu party, vzadu riot
Je pátek večer a na pódiu obklopeném lesem stojí v temně modrém světle neprostupná stěna z reproduktorů, ze kterých se má za chvíli spustit hlukové kázání od mužů v kápích. Rituál seattleských dronemetalových druidů Sunn O))) mohl začít. Zatímco si Stephen O’Malley a Greg Anderson mezi pár kytarovými riffy, na nichž postaví celý koncert, podávají láhev vína, v popředí se mezi neprostupnými dýmovými oblaky zjeví legendární metalový vokalista Attila Csihar. Scénickou podívanou a dronový rej nakonec završí, když na pár okamžiků zmizí z pódia, aby se vrátil ve skleněném hábitu s trnovou korunou ze skla. Meditativní vystoupení vyžaduje koncentraci a odcházíte z něj vyčerpaní s pocitem, že minimálně týden nechcete vidět žádnou další kapelu. Přání se vám ale jistojistě nesplní, když jste právě na začátku třídenního svátku hudebních nerdů jménem OFF v Katovicích.
Psát o polském OFFu jako o festivalu, na který si můžete bez starostí koupit lístky s ročním předstihem, aniž byste znali jediné ohlášené jméno, už vyzní trochu jako klišé. Za deset let své existence si tato přehlídka získala důvěru návštěvníků nejenom z Evropy – dramaturgové dokážou vedle sebe postavit nostalgii i ty nejaktuálnější novinky, aniž by se fanoušek z jednoho nebo druhého tábora měl cítit ochuzený. Vedle návštěvníci nešlápli ani letos.
Na těžko přenositelný zážitek po Sunn O))) měl navázat londýnský performer a hudebník Dean Blunt, známý mimo jiné tím, že nevstoupí na stage bez černošského bodyguarda. To proto, aby nebyl v celém klubu černý jenom on sám, jak vysvětluje v rozhovorech. Když jsme se blížili k experimentálnímu stanu, kde měl co nevidět jeho koncert začít, přesně na čas se ozvaly tóny úvodní skladby jeho loňské experimentálně folkové desky Black Metal. Možná jsme se trochu divili, že Blunt stojící v temně rudém světle nepouští pověstné pošramocené nahrávky deště, které mu snad připomínají počasí známé z domova. Po pár dalších skladbách přišel, stejně jako na albu, zlom. Světla zhasla a něžné písně vystřídal šramot. Klaustrofobickou atmosféru doprovázely někdy až hysterické výkřiky z publika: „Rozsviťte!“ To už začaly tmu rozčesávat epileptické stroboskopy, ke kterým se přidaly kontrastní rudé reflektory, a ve zběsile blikajících záblescích bylo vidět, jak někteří z návštěvníků omdlívají nebo nechápavě odchází. Že šlo o tělesný zážitek, se tady rozepisovat nemusíme. My zůstali a páteční koncerty si do festivalového deníku zapsali pod klíčovými slovy „vizuální“ a „performance“.
Rapová hvězda bez desky
V sobotu jsme pak mohli vypozorovat linii, která poprvé a naposledy rozdělila posluchače na dva tábory. Těsně před osmou hodinou, tedy poté, co publikum rozehřál funkový afrofuturista se zálibou ve vystupování ve spodním prádle King Khan (mimochodem, měl na sobě stejné trenýrky, které o pár týdnů dřív provětral na kutnohorském Creepy Teepee), vyrostla mezi návštěvníky zeď. Šlo jenom o to, jestli Mark Kozelek nebo atlantský rapper Makonnen.
Ačkoliv jsme byli trochu zvědaví, jestli Sun Kil Moon předvede svoji pověstnou sexistickou flow nebo pohejtuje ostatní vystupující kapely, přece jenom jsme zvolili ILoveMakonnen – Awful Records považujeme za to nejzajímavější, co se letos v undergroundovém rapu odehrálo, a zajímalo nás, jestli Makonnen zvládne ukočírovat celou hlavní stage. Zároveň jsme museli ocenit odvahu dramaturgů, kteří na největší pódium poslali člověka bez jediné dlouhohrající desky. Makonnenův DJ nejspíš taky tušil, že fanoušci budou potřebovat trochu rozehřát, a pár minut obtěžoval s kolotočářským výběrem největších rapových hitů, mezi kterými nechyběla ani oficiální hymna katovických hospod CoCo.
Jakmile ale přitančil Makonnen v červených teniskách, bylo skoro okamžitě jasné, že žádné sousto pro něj není dost velké – rapper překvapil tím, jak dobře zpíval, získal si publikum fantasticky kreativní choreografií a především připomněl, že Tuesday zdaleka není jeho jediný hit. Na jeho debutové desce, která by měla vyjít ještě letos, se má prý objevit Rihanna, Drake, Diplo nebo Skrillex. Můžeme se tedy klidně vsadit, že návštěvníci, kteří místo Kozeleka zvolili Makonnena, se budou ještě několik let plácat po zádech – až bude Makonnen opravdová superhvězda, na festivalech velikosti OFFu se už asi jen tak objevovat nebude. Jeho set, který opět zakončil samotný DJ, byl vzrušující především proto, že to, co se odehrávalo na pódiu, by se ještě před několika lety stát nemohlo.
Sun Ra Arkestra byla spíš kuriozita, které jsme poslali respekt z uctivé vzdálenosti. Spíš než cokoliv jiného totiž ansámbl, jehož počátky sahají až do 50. let, připomínal muzejní exponát. Možná právě proto ale na vystoupení avantgardních jazzmanů navázal kolektiv, který diktuje zvuk budoucnosti. Future Brown, ve kterých se potkává Fatima Al Qadiri, J-Cush a producentské duo Nguzunguzu, letos vydali hodně oceňovaný debut a hlavní otázkou bylo, jak jej chtějí předvést naživo – každý z tracků má totiž jiného vokalistu. Future Brown nakonec šalamounsky vymysleli kompromis a upekli DJ set, jehož druhou polovinu osvěžil živý MC. Tracky z desky nakonec zazněly jenom dva, sofistikovaná a zároveň pekelně zábavná jízda se čtveřicí uvolněných DJů ale nakonec dokonale načrtla, jak vypadá klubová hudba budoucnosti. Základním soundem byl instrumentální grime, základní pocit návštěvníků stanu nakonec nejlépe vystihnul trademarkový vizuál Future Brown, totiž zpocený basketbalový míč. Škoda jenom, že Future Brown vystupovali už krátce před desátou. Ve tři ráno by všechno zafungovalo ještě o něco víc.
Angažovaná neděle: proti kapitalismu a za Michaela Browna
Z nedělních koncertů jistě měla radost taky redakce a osadníci stánku žurnálu Krytyka Polityczna, u kterého se nedalo odolat tričkám s fotografií Slavoje Žižeka a nápisem Fail Better. Nejdřív vystoupila ve stanu na Trójce se svou novou kapelou The Julie Ruin někdejší mluvčí femi-punkového hnutí riot grrrls Kathleen Hanna. Na pódiu mezi písněmi vzpomínajícími na to nejlepší z pop-punkových Le Tigre a revolučních Bikini Kill předváděla moonwalk, bavila se s lidmi a neustále se ovívala listem papíru se setlistem. Čímž jenom připomínala nesnesitelné vedro, které se táhlo celým víkendem jako nápěvek „I’m in Love with the Coco“.
Jenom několik hodin po The Julie Ruin už na lesní stagei předvedlo trio Algiers (které doplnil bubeník), proč se v posledních měsících tak nadšeně psalo právě o nich. Eklektičtí hudebníci ovládali během koncertu každý několik nástrojů a naživo zahráli živelný mix postpunkových postupů, valivého krautrocku, syntezátorového EDM a čistě vyzpívaných soulových refrénů frontmana Franklina Jamese Fishera, jež bez problému zaplnily rozlehlý prostor. Bez myšlenkové základny by to ovšem nešlo, do vzduchu vztyčovali pozdravy Černých panterů a v textech míchali utopické představy kapitalistického realismu se subverzitou situacionistických hesel. V pořádku.
Obehrávání celých desek na koncertech je v dnešním kontextu trošku obskurní strategie, na OFFu jsme ji ale mohli zakusit rovnou dvakrát. Xiu Xiu Plays The Music Of Twin Peaks dopadlo přesně tak katastrofálně, jak si každý soudný člověk musel myslet už od začátku, Patti Smith a její vystoupení k výročí debutu Horses ale provázela přece jenom trochu jiná očekávání. Nakonec se z koncertu, během kterého fanoušci obsadili celou louku před hlavní stageí, vyklubala poměrně symbolická záležitost. Samotné provedení jednotlivých skladeb bylo nadstandardní, těžko ale někdo mohl pochybovat, že Smith a její kapela koncert nezvládnou muzikantsky. O něco rozpačitější už bylo pódiové vystupování a především promluvy mezi jednotlivými skladbami. Patti Smith, která díky své nevázanosti evokovala něco jako americkou odpověď na Dášu Vokatou, neustále vtloukala do hlavy posluchačům, že právě oni mají sílu změnit celý svět. Když ale odbočila od obecných frází, většinou z toho byla trapná chvilka.
Signifikantní okamžik přišel ve chvíli, kdy Patti Smith vyzvala návštěvníky, ať věnují tichou vzpomínku obětem bombardování v Nagasaki. Její ignorace toho, že prakticky každý týden umírají rukou policistů Afroameričané ve Spojených státech a že současná společnost má tisíce větších problémů než II. světovou válku, se podobala postojům většiny českých disidentů, pro které jsou největší hrozbou volební výsledky komunistů. Patti Smith zkrátka žije v minulosti, což dokazovala nejenom podobnými výroky, ale třeba i vyloženě nepovedenou coververzí My Generation od The Who. Když s bezmála čarodějnickým zápalem zvedala kytaru a hřímala, že tohle je zbraň její generace, chtělo se vykřiknout, že dnešní generace už bojuje jinak.
Katovickou neděli, která se nesla v duchu angažované hudby, naštěstí zakončily superhvězdy současného rapu Run The Jewels, kteří všem ukázali, jak se dnes protestuje. Killer Mike a El-P jsou mistři v propojování závažných sociálních otázek a nespoutaných party beatů a během svého setu zvládli úplně všechno – nejdřív rozpumpovali publikum drsným vtipem o tom, že sice moc netuší, kde to vlastně jsou, ale určitě ne v USA, protože tady je nikdo nebude střílet na ulici. Zdviženou pěstí a gestem prázdných rukou připomněli i první výročí od zastřelení Michaela Browna. Zároveň se ale nenechali chytit do pastí patetického řečnění, které před nimi několikrát vystřihla zmiňovaná Patti Smith, a k publiku promlouvali ostrým jazykem technicky i emocionálně dokonalého rapu doprovázeného syrovou produkcí.
Člověk se ani na chvíli nemohl divit, že jim publikum věří každé slovo – současná postironická generace totiž opravdu není zvědavá na melancholické fňukání a přesvědčování o vlastní pravdě. Potřebuje slyšet jasně formulovaná vyjádření, a to od lidí, kteří se nebojí jít do konfliktu a zároveň nikdy nezapomínají na jedno – aby podobně laděný koncert fungoval, musí být i patřičně zábavný. EL-P překvapil svou kulometnou flow, která tentokrát ani na chvilku nevynechala, Killer Mike si upevnil svoji pozici nejcharismatičtějšího současného rappera – tučné kachní tanečky střídal s naštvaným hřímáním s takovou samozřejmostí, že kdyby během setu oznámil svoji kandidaturu na polského prezidenta, Andrzej Duda by si po třech dnech ve funkci mohl zase balit kufry. A to by bylo.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
