Plnoletý Melt! bez peněz aneb Kylie Minogue a jiné „estrády“

22. červenec 2015

Letos poprvé kompletně „bezpeněžní“ ročník znovu ukázal, že se organizátoři rozhodně nechtějí spokojit se statusem quo a také že i přes stále popovější příklon v programu hlavního pódia jsou ta „vedlejší“ pořád dostatečně pádným důvodem, proč do Ferropolis nakonec přeci jen vyrazit. A tak jsem vyrazil. Podesáté. To už je skoro diagnóza M.

Kylie Minogue coby bez diskuze nejkontroverznější hlavní jméno letošního plnoletého programu nakonec zjevně víc lidí přitáhla, než odradila – takhle natřískaný prostor před hlavním pódiem neměli v minulosti ani Pulp nebo Oasis. A dost možná ani Björk, ale to už je přeci jenom sedm let zpátky na věrohodnou komparaci. Faktem je, že v sobotu byl areál celkově výrazně zaplněnější než v pátek, kdy se to „důležité“ odehrávalo spíš mimo hlavní stage (pokud tedy člověk nechtěl společně s Mogwai rozpačitě vzpomínat na zašlou slávu postrockových časů přelomu tisíciletí, nebo zjistit, že si Hannah Reid z London Grammar až příliš libuje v ne zrovna čistých pěveckých ódách).

Tím zmíněným prostorem byla hlavně plážová Melt! Selektor stage, kde se v programu těsnali Nozinja, Jamie XX, Autechre nebo Clark. „Shangaanec“ Nozinja s nezbytnými tanečnicemi a tanečníky ukázal, zač je toho 189 BPM z Afriky, a o to víc pak ohrané letní bubínky v setu Jamieho XX působily nanicovatě a unyle. Vrcholné momenty páteční noci na pláži ale měly teprve přijít s warpovskými legendami.

03434287.jpeg

Autechre poslední roky vystupují stejně čile, jako vydávají další a další desky, což se ale naštěstí v jejich případě nerovná jakémukoliv vyvanutí nebo odklonu od experimentů k líbivější produkci. Jejich aktuální podoba live setu (i když těžko říct, nakolik je připravená předem) rovná se explozivnímu IDM glitch mayhemu nejhrubšího zrna, kde rytmický chaos posledních tří, čtyř alb vládne pevnou rukou a nějakou tu snadněji vystopovatelnou melodii k sobě jen občas pustí na krátkou, ale o to intenzivnější návštěvu. Hrálo by se samozřejmě opět za úplné tmy, kdyby ovšem organizátoři nezapomněli na jedno ostré bílé osvětlení z nejbližšího rypadla, které bylo nešťastně namířeno přímo na prostor plážové stage. Chybička se vloudila, ale fotografům to asi nevadilo. Na hlavním pódiu tou dobou za klavírem a několika Moogy exceloval Nils Frahm a Big Wheel se otřásal v základech pod Rødhådovým hutným techno zásypem s nejvyšším faktorem valivosti. Ve Ferropolis byly dvě ráno a Melt! zase šlapal na plné obrátky, Kylie Nekylie.

Páteční dusivé vedro, které se nevyhnulo ani železnému městu, se v sobotu kolem poledne proměnilo v kroupový přívalák. Ten naštěstí díky silnému větru netrval dlouho, ale i těch pár minut stačilo, aby si člověk mohl uprostřed léta užít chůzi po ledu. Chvíli to i kvůli nejisté předpovědi na nejbližší hodiny vypadalo na předčasné ukončení 18. ročníku, ale nakonec se jen posunulo otevření areálu a po páté odpoledne už bylo jasné, že se jede dál podle plánu.

03434291.jpeg

Funkstörung letos po deseti letech vydali novou desku, zpívá jim na ní Anothr a celé je to takové ani ryba, ani rak. Nefungovalo to (alespoň pro mě) ani naživo – propojení glitchové produkce s popovými vokály působilo v podání Funkstörung jako hodně slepá/hluchá vývojová větev. Naivní myšlenka, že to spraví Giorgio Moroder, vzala za své po prvních pár minutách, kdy se ukázalo, že slavný Ital se rozhodl pouštět do lidí minutové ukázky kolaboračních hitů let minulých (Love to Love You Baby s Donnou Summer počínaje a Top-Gunem konče) prokládané značně roztucanými verzemi svých legendárních melodií a podprůměrnými písněmi z letošní desky. Marně jsem v tu chvíli vzpomínal na, kulantně řečeno, větší hudební rozčarování uplynulých deseti ročníků.

Velmi rychle to naštěstí spravily legendy z úplně jiného sonického světa. The Orb a jejich organické propojování syntezátorových bublinek s housem, dubem a nesmrtelnými vokálními samply, ve kterém samozřejmě došlo i na Little Fluffy Clouds „live verze 2015“, rozehnali prvotní obavy, že půjde jen o nostalgické vzpomínání na zašlou slávu raných devadesátek. Měňavkovitý a zároveň dostatečně rytmický live set The Orb si musel užít i ten, kdo v době vydání malých nadýchaných obláčků ještě ani nebyl naživu.

A pak Kylie Minogue. O návštěvnosti už byla řeč – vůbec poprvé se například mohlo sedět po celé šíři schodů pod Mosquitem, které jsou jinak z poloviny pouze průchozí pro snadnější a rychlejší pohyb směr hlavní pódium. A jak to vypadalo na pódiu? Doprovodná kapela s dvojicí zpěvaček, plejáda tanečnic a tanečníků a Kylie Minogue v čele samozřejmě. Překvapivě špatně nazvučená show (místy nebylo zpěvu vůbec rozumět) mi ale daleko víc připomínala spíš estrády let minulých, kde je všechno naplánované a předpřipravené do poslední vteřiny a místo pro improvizaci je jen ve chvíli, kdy se taneční soubor převléká do jiných kostýmů. Což je samozřejmě z principu podobných koncertů jasný fakt, ale na pódiu by to rozhodně nemělo být tak snadno čitelné. Jako víceméně nezúčastněný divák jsem tak ani The Loco-Motion, ani I Should Be So Lucky (které si Kylie zjevně pošetřila na závěr) neslyšel – odešel jsem v nejlepším, poté, co zhruba v polovině rozvibrovala celé Ferropolis dokonalá Can’t Get You Out of My Head.

03434284.jpeg

Tříhodinová premiéra legendárního Svena Vätha na Melt!u byla jasnou volbou pro soukromé zakončení sobotního programu, ale ještě předtím byla podobnou nutností poslední otočka na plážové stagei. The Bug v už tradičním doprovodu tria Flow-Dan, Manga a Miss Red totiž měli v plánu další díl své grimeové války, která se ale nakonec konala jen napůl. Zvuk byl totiž až překvapivě potichu (jak sám Kevin Martin později napsal na svém Facebooku: „Připadal jsem si, jako kdybych byl u sebe doma ve studiu“) a i návštěvnost zůstala hodně za očekáváním (Jon Hopkins na hlavní stagei byl evidentně větším tahákem). I přesto, že čtveřice ze sebe vydávala maximum, kdo už někdy tyhle sonické válečníky viděl naživo, ví, že pro nezapomenutelný zážitek z jejich show je potřeba zvuk v červených a mayhem pod pódiem.

Dva roky zpátky jsem kritizoval nedostatek pitné vody v areálu – letos byla hned na třech místech „napájecí centra“ zdarma. Fronty na toalety asi zůstanou festivalovým evergreenem, ale narůstající počet regulérních splachovacích WC vždycky potěší. Stejně jako skvěle fungující mobilní aplikace, která vás, mimo jiné, při vytvoření vlastního festivalového rozvrhu pár minut před začátkem vámi vybraných vystoupení upozorní, že už byste měli vyrazit ke konkrétnímu pódiu.

Tou hlavní změnou letos plnoletého Melt!u byl ale striktně bezpeněžní systém placení – každý náramek měl na sobě plastový čip, který byl propojený s osobním účtem konkrétního návštěvníka, kam si bylo možné dobít peníze buď platební kartou, nebo penězi. A to už klidně z domova před zahájením samotného festivalu a samozřejmě i během něj na několika dobíjecích místech, která byla rozmístěná po celém areálu včetně kempů. Každý stánek pak disponoval čtečkou a voilà, pokud jste věděli přibližnou částku, kterou hodláte na festivalu utratit, nemuseli jste si s sebou letos na Melt! brát hotovost ani karty. A v případě, že jste všechny nabité peníze z čipu nevyčerpali, po skončení festivalu vám přišly zpět na uvedený bankovní účet. Chytrý, jednoduchý a hlavně v praxi skvěle fungující systém, který urychlil jakékoliv finanční transakce a znovu mi potvrdil, že organizátorům Melt!u je jakákoliv stagnace cizí.
A i to je – vedle každoročně kvalitního programu – důvod, proč na tenhle festival nedám ani po deseti letech dopustit.

Spustit audio