Pohoda: Největší festival, kde je člověk doma
Nikdy jsem se nepočítal k fanatickým milovníkům festivalu Pohoda. K prohlášením, že tahle akce dostává svému jménu a že je tam úžasná atmosféra, jsem byl lehce skeptický. Osobně jsem bral trenčínský festival jako pohodlnou a ojedinělou možnost vidět pár oblíbených interpretů, většinou usazených na menších stageích a v odpoledních časech. Na headlinery jsem byl spíš zvědavý než doopravdy natěšený, a nakonec jsem je z různých důvodů ani neviděl. Taky se mi nechtělo věřit, že by Pohoda mohla být politicky angažovaná, jak se občas v souvislosti s ní zmiňuje. Letos jsem se ale přesvědčil o opaku.
„Když si oni udělali shromáždění, udělejme si ho taky,“ zaznělo z pódia v sobotu po obědě při vystoupení romské kapely Sendreiovci. Narážku na nedávné protesty proti imigraci přijalo publikum s nadšením a pár hodin poté stejně radostně tancovalo na syrskou hvězdu Omara Souleymana. Harcovník svatebních zábav dokázal udělat show bez bliknutí stroboskopů, okázalých projekcí, v doprovodu jediného klávesáka. Podobně minimalisticky pojatou show mělo i kubánsko-francouzské duo vycházejících hvězd Ibeyi. Michal Kaščák o dvojčatech prohlásil, že budeme ještě vzpomínat, kdy Ibeyi hráli odpoledne v uzavřeném stanu jen pro tisíc lidí. Europa Stage byla narvaná k prasknutí a po stěnách se plazili fanoušci, kteří chtěli hudební přízrak alespoň zahlédnout. Euforie koncertu vyvrcholila při závěrečné River. Stojící dav s dlaněmi otočenými k nebi vyřvával „wash my soul“ a připomínal kázání v černošském kostele. Z Pohody se v sobotu stal tavící kotlík.
Optimismus a energie vládly dramaturgii festivalu po celé tři dny a daly se čerpat taky na koncertech FFS, Of Montreal, Eagles of Death Metal, Mourn nebo Tricot. Franz Ferdinand a jejich starší sourozenci Sparks na pódiu dokázali, že mají více smyslu pro humor než většina pomalu vymírající generace britských kytarovek. Navíc měl Alex Kapranos k dobru odpolední vystoupení ve stanu Radia_FM, kde pro hrstku vyvolených spontánně zahrál předělávku Joy Division v doprovodu moderátorské dvojice Baláž a Hubinák. Eagles of Death Metal byli jedni z mála macho rockerů, kteří dokázali konkurovat energickým puberťačkám z Mourn nebo mathrockovým Japonkám Tricot. Na pódium se dostavili s několikahodinovým zpožděním způsobeným zvýšenými bezpečnostními kontrolami na hranicích a nejspíš si mysleli, že nadšení z jejich koncertu s ledovou nocí ochladlo. Nestalo se tak a Eagles za to publiku po každém songu poděkovali v náležitě přisprostlé formě, která ale nemohla působit bezelstněji. A když už jsme u toho dojetí – mladičká španělská čtveřice Mourn s sebou měla speciálního technika, otce baskytaristky Leiy, které je teprve patnáct let. Na pódiu se objevil jen na chviličku, když kapela uváděla do varu celý stan Europa, ale zapomněla si přitom vypnout loop. Bez ohledu na svůj útlý věk předvedli Mourn až znepokojivě dospělou show.
V úplně opačné věkové kategorii než Mourn byli Einstürzende Neubauten, kteří pro mě představovali jeden z vrcholů festivalu. Ti, co kultovní antipopovou formaci plechových válů, cirkulárek a lamentovaných textů neviděli poprvé, možná tak nadšení nebyli. Neubauten prý patří do zakouřených klubů a na festivalech by ani vystupovat neměli. Učebnicový frontman Blixa Bargeld ale bez problémů unesl tíhu konkurenčních stageí a dokázal na sebe strhnout veškerou pozornost.
Bez ohledu na ohňostroje při vystoupení Björk a tanečky Die Antwoord jsem si letos nejsilnější zážitek odnesl z vítanie slnka, tradičního festivalového ceremoniálu. V sobotu v pět ráno doprovodila slunce nad vrcholky hor kolem Trenčína meditativní elektronika islandských Kippi Kanius Band doplněná pulzujícími orchestrálními aranžemi. Publikum oblečené v šortkách i navlečené ve spacácích, střízlivé, nebo ještě těžce podnapilé, se od hlavní stage otočilo k vesmírnému pódiu a propadlo euforii.
Pohoda je festival s kapacitou třicet tisíc lidí, který přes svou vysokou návštěvnost a občasné dramaturgické excesy à la Manu Chao pořád svědomitě staví na mezilidském kontaktu. Veškerými prostředky se snaží potřít anonymitu, ať už mezi jednotlivými návštěvníky, nebo mezi kapelami a publikem. Jak se mu to v tak velké kapacitě daří, to vědí jen sami pořadatelé.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
