Unsound 2014: Kde sny začínají a nekončí

22. říjen 2014

Půlka října, ranní mlhy nad Wawelem, za zády dunící hotel Forum a další nespočet koncertních zážitků v přeplněné paměti. A teď už máte dostatek indicií... Další ročník krakovského festivalu Unsound (na který byly celotýdenní a víkendové permanentky vyprodané během tří hodin – sen všech pořadatelů a noční můra fanoušků) měl zastřešující téma The Dream a v uplynulém týdnu uzavřel své návštěvníky do světa, ze kterého se po jeho skončení probouzeli jen velmi neradi.

Bodejť by se jim taky chtělo, když se v Krakově zase sešlo portfolio jmen, které člověk jen tak někde neuvidí. Mat Schulz svoje publikum rozmazluje už 12. sezonu a fakt, že se na Unsound sjíždí prakticky celá Evropa a neváhá si kvůli tomu vzít týdenní dovolenou, jen dokládá, že vedle berlínského CTM a několika dalších menších akcí podobného zaměření patří krakovský festival mezi každoroční nejdůležitější události pro hudební fajnšmekry.

Exkluzivní vystoupení a vzácné koncertní kolaborace

Ani letos nechyběly exkluzivitky – Deathprod a jeho, pravda trochu ledabylé odehrání 20 let starého debutu Treetop Drive (vážně byl ten laptop s většinou předpřipravených podkladů nutný?); o poznání výživnější teprve druhé společné vystoupení tria Carter Tutti Void, ze kterého bude vydáno album Transverse II (ano, hádáte správně, z onoho prvního vyšla stejnojmenná nahrávka s římskou jedničkou v názvu), a věřte, že je na co se těšit; historicky pátý koncert anglického dua Cyclobe, na pódiu rozrostlého na pětičlennou sestavu a roztodivné hudební nástroje, s produkcí, která místy evokovala tvorbu Amorphous Androgynous, ale v o poznání temnější a experimentálnější formě, aneb intenzivní „meditační“ zážitek v podobě halucinogenních elektroakustických kompozic s folkovým backgroundem; světová premiéra společného audiovizuálního projektu Double Vision made by Atom™ a Robin Fox neboli pastva pro oči a uši chtivé chytrých laserů a neméně hloupých beatů a melodií.

03234405.png

Unsound je samozřejmě, vedle utěšeného odškrtávání „must see“ interpretů, kteří se jen tak někde neukážou, i o objevování nových jmen a různých bočních projektů. Kde jinde uvidíte na pódiu kolektiv Young Echo prakticky v plné sestavě (jestli jsem dobře počítal, hemžilo se jich na pódiu osm) a navíc i jednoho z jeho členů sólově (ano, Vessel, ještě o něm bude řeč) nebo Kevina Martina s projektem The Bug a pěti vokálními hostovačkami navrch („zruinovaná“ Liz Harris se o den později představila bosá, v tureckém sedu a s čepicí na hlavě i se svým vlastním alter egem Grouper). À propos The Bug: přijde vám nová deska nanicovatá a méně výrazná než London Zoo? Běžte na tohohle Brouka potemníka naživo a zjistíte, jak se věci doopravdy mají. The Bug předvedl, jak má vypadat dub-grimeové peklo se vším všudy. Epické basy (takhle neuvěřitelně masivní a plastický zvuk uslyšíte párkrát za život, věřte mi), rudá/bílá mlha a z ní mezi epileptickým blikáním stroboskopů vystupující bezkonkurenční Flowdan za mikrofonem, který se vypracoval do pozice jednoho z nejlepších kazatelů současnosti (Liz Harris, copeland, Manga a Miss Red prominou, ale on byl – společně s Kevinem Martinem – hlavním strojvůdcem úspěchu). Sonická válka verze 2.0, která se po zásluze dočkala největšího mayhemu pod pódiem.

Čtěte také

One man shows a králové parketu

Asi nejlepší one man show předvedl Sebastian Gainsborough aka Vessel. Dva roky zpátky mě s laptopem spíš zklamal, letos to ale s přidaným hardwarem nadmíru vynahradil. Energické, experimentální i taneční zároveň, skvělé přetavení skladeb z desky do koncertní podoby, která má hlavu a patu a baví od začátku do konce. Vessel za uplynulé dva roky koncertně vyrostl z nejistého novice do hotového performera a byla radost ho sledovat/poslouchat. Ještě jedno sólové vystoupení vlastně vybočovalo opravdu výrazně: Ital Valerio Tricoli letos vydal album u labelu PAN, které sice zní zajímavě, ale dokud člověk na vlastní oči nevidí, jak ony skladby vznikají, je zážitek poloviční. Vlastnoručně vyrobený a pospájený „zvukostroj“, složený z různých ekvalizérů, magnetofonové pásky, walkmana a dalších udělátek, by s přehledem obstál i na nějaké výstavě obskurních hudebních nástrojů. A Tricoli na něj ještě navíc odehrál experimentální set, který člověka na čtyřicet minut přinutil zůstat nehnutě sedět a poslouchat.

Kdo byli králové parketu v hotelu Forum? Robert Hood samozřejmě, ale to byla sázka na jistotu. Rychlé, chytře stavěné minimal techno od začátku do konce. Detroit v duchu jeho skvělé poslední motorové desky. Powell (s prvním live vystoupením vůbec), u kterého člověk naopak nevěděl, co přijde za minutu, jak se změní rytmus a odkud se vynoří útržky a náznaky melodií, aneb futuristická klubová párty pro roztěkané tanečníky. Králem (nebo královnou) minimalu se stal/a Rrose s úsporným zvukem a pomalu budovanou gradací, která v druhé půlce vyrostla v černou technodíru vtahující do sebe všechno živé. Vladislav Delay aka Ripatti a jeho hybrid jukeu a techna s důrazem na rytmická vyšinutí z vazby bavil daleko víc než domácí poslechy všech jeho letošních 12palců a EPček dohromady. A „last but not least“ geniálně sehraná dvojice Blondes, která za stolem plným hardwarových krabic včetně jednoho archivního moogu předvedla live-set top kvality, který od deepovějších poloh v duchu Voices From The Lake přešel až po euforickou taneční extázi, na kterou si troufnu tvrdit, že budou v Praze na blížícím se Radio Wave Stimul Festivalu i Simian Mobile Disco krátcí.

03234404.png

Čtěte také

Parfémy pro krásu a pihy na kráse

Unsound, to jsou samozřejmě i patřičně avantgardní filmové projekce a audiovizuální instalace, kterým letos vévodil psychedelický kolotoč Marka Fella s nezbytným stroboskopem a hlavně projekt Ephemera. Ten kromě sluchu (ve třech místnostech pojmenovaných Drone, Noise a Bass zněly speciálně pro instalaci složené zvukové podklady od Tima Heckera, Bena Frosta a Steva Goodmana aka Kode9) útočil i na zrak (v naprosté temnotě chaoticky problikávaly objekty připomínající zvětšené chemické vzorce sloučenin) a čich (každá místnost jinak voněla – Bass byl nejsladší a Noise nejvíce kořeněný), přičemž ony vůně od jednoho z nejosobitějších parfumérů současnosti bylo možné i zakoupit pro vlastní potřeby – ostatně kdo by nechtěl vonět jako Drone made by Geza Schoen, že.

Ale aby se jen nechválilo, letošní Unsound nebyl bez chyb. Až po trestuhodně dlouhé době vyřešené zvukové problémy během vystoupení Eviana Christa otrávily jak jeho, tak publikum; tichý koncert Grouper rušil hlasitý chod starého promítacího stroje (jakkoliv obrazy Paula Clipsona byly oku lahodící a k atmosféře koncertu skvěle padnoucí); hektický sobotní hotel Forum už by snesl snížení kapacity (o nesnesitelném vedru/dusnu v neodvětratelné místnosti 2 ani nemluvě) a našlo se i několik slabších míst v line-upu – noiseovější Perc a tanečnější Rrose (hrál po Benu Frostovi) se měli vzájemně prohodit a prospělo by to oběma, podobně jako by ambientněji pojatý koncert Nurse With Wound vyzněl daleko lépe v prostoru kinosálu Kijów Centra než v chladném Muzeu Inżynierii Miejskiej.

Těch pozitivních a v dobrém smyslu slova nezapomenutelných zážitků ale bylo samozřejmě nepoměrně víc. Myslím, že kdo letos do Krakova zamířil, dá mi bez zaváhání za pravdu, že to několikadenní vytržení z reality jménem Unsound zase stálo za to.

Unsound Festival, 12.–19. říjen, Krakov, Polsko

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.