Fašismus státu: Špína vypráví historky vzdoru kapely a vydavatelství Crass

24. únor 2017

Letos tomu bude 40 let, co v anglickém Essexu vznikla jedna z nejvlivnějších kapel definujících britský anarchopunk, tedy Crass. Poselství, subverzivní činnost a politické akce, které prováděli za vlády Margaret Thatcherové, působí dodnes inspirativně. V aktuální Špíně jsme si připomněli historii a poslechli si i některé další kapely z labelu Crass Records.

Když v roce 1977 zakládal Crass student filosofie na Oxfordu Penny Rimbaud spolu s o dost mladším Stevem Ignorantem, ani jeden nemohl tušit, jak velký dopad na měnící se punkovou scénu bude jejich kapela mít. Potkali se v místě, kde oba v té době žili – v essexském squatu Dial House. Na počátku 70. let ho obsadila skupina umělců, kteří si v domě ze 16. století začali zřizovat ateliéry, studia i byty. Fungování Dial Housu bylo od počátku spjato se Stonehenge Free Festivalem. Když jeden z jeho zakladatelů Wally Hope v roce 1975 zemřel za nevyjasněných okolností po hospitalizaci v psychiatrické léčebně, komunita se zradikalizovala a zpolitizovala. Ke zformování kultu Crass s jejich ikonickým logem, které má vytetované i oblíbený bývalý starosta Reykavíku Jón Gnarr, stačil už jen krůček.

Přitom logo, které se záhy začalo objevovat na bundách anglických punkáčů i po zdech měst, vytvořil výtvarník David King původně jako obal jednoho z Rimbaudových esejů. Zadání na téma „Fašismus církve, fašismus státu, fašismus rodiny“ pojal po svém – v temném symbolu se snoubí hned několik klasických motivů: svastika, kříž, Union Jack i uroboros. Crass, jakožto kapela vycházející z uměleckého prostředí, vytvořili silný vizuální styl a hned od počátku, jako jedni z prvních, používali projekce. Za těmi stála autorka většiny obalů desek Crass, umělkyně Gee Vaucher. Sami hudebníci vystupovali v temných mundúrech evokujících uniformy.

Jako mnoho kapel své doby i Crass používali kolážovitou situacionistickou techniku tzv. vychýlení a jejich krátká kariéra, končící úmyslně v roce 1984 jakožto pocta Georgi Orwellovi, je prošpikována příběhy přímých akcí. Ať už jde o tajné vkládání živého singlu o válce na Falklandách do cizích náhodných desek v lisovně Rough Trade, nebo sestříhání proslovů Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana do fiktivního rozhovoru, který byl rozeslán do redakcí světových médií. První desku odmítli kvůli rouhačské písni Asylum dělníci v továrně vylisovat, proto ji Crass nahradili dvěma minutami ticha a prázdné místo podvratně pojmenovali „zvuk svobody projevu“. Díky vzniku Crass Records měli příležitost ve vysokých nákladech levně vydávat desky nejen své, ale i spřátelených uskupení. Mezi ně patří například Rudimentary Peni nebo The Mob, kteří inspirovali zástupy dalších hardcore-punkových kapel. I na tyto kmenové skupiny Crass Records došlo v aktuálním díle Špíny.

autoři: Petr Wagner , Miloš Hroch , Judita Císařová , Honza Šamánek
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka