Nejvíc pro české učitele udělaly nevládní organizace
Tvrdí to Petr Šimíček z ostravského občanského sdružení Pant, které založilo portál Moderní dějiny. Najdete na něm informační sety s podrobnou historií Romů v Československu, prezentace o každodenním životě za normalizace nebo výukovou hru s názvem „Shodíme tu atomovku?“. Jeho založením Ostraváci zareagovali nejen na to, že o mnoha událostech se v dějepisu na středních školách běžně neučí, výuka dějin po 2. světové válce dnes pořád záleží hlavně na konkrétním učiteli. Oficiální materiály, na kterých by se daly vystavět kvalitní hodiny, podle ostravských učitelů pořád nejsou.
Web Moderní dějiny má svoji základnu v Ostravě, soustředíte se i na výuku moderních dějin města?
Co se týče Ostravy, tak tam člověk najde třeba výukové sety na téma židovská Ostrava nebo teď chystáme disent v bývalém severomoravském kraji – Charta a samizdat na Ostravsku. S tím souvisí dvoudenní studentské konference, prvních pět ročníků bylo zaměřeno na Ostravu, její okolí, na osudy lidí za protektorátu, za holocaustu, v 50. letech. To, odkud jsme vzešli, se neztrácí.
Nepřipadá vám škoda, že na školách není zvykem vyučovat lokální dějiny? Občanskou zodpovědnost by bylo asi snadnější vzbudit ve vztahu k místu, kde studenti žijí…
My jsme dělali malý grant podpořený Člověkem v tísni, to bylo na téma rok 1989, zlom režimu na Ostravsku. Měl jsem skupinu studentů, se kterými jsme chodili do archivů, nahráli svědectví pamětníků, mluvili s lidmi z Charty, vytvořili jsme nejenom databázi svědectví, ale i výstavu, která byla vystavená v centru Ostravy. To byla jedna z akcí, kterými se učitel může dotýkat místní historie. Velké dějiny občas můžou působit odtažitě, je dobré ty studenty namočit do historie jinou cestou, jít třeba přes rodinnou historii, což často děláme. Tento rok jsme vyhlašovali celorepublikovou badatelskou soutěž, která měla téma Paměť místa. Došlo nám víc než padesát prací, kdy studenti mapovali konkrétní místo, objekt, ulici, čtvrť a to, jak se proměňovaly v historii.
Momentálně pracujete na materiálu, který by pomáhal učitelům reagovat na projevy extremismu. Co si myslíte, že je třeba učitele naučit?
Jestli se to dá naučit, to je otázka. Je mnoho učitelů, kteří mají předsudky, musí pak nějaké představy lámat sami v sobě, je to dlouhodobá činnost, nevyřeší to jedna příručka. Ideální je dělat semináře s učiteli, při kterých budeme objasňovat jednotlivé pasáže toho manuálu.
Takže se dá říct, že půjde o rozbíjení mýtů a o „výchovu“ učitelů?
Dá se to tak říct, nejenom se bavit o přítomnosti, ale také hledat kořeny v minulosti, vést paralely a propojovat věci, které se zdají vzdálené, ale nejsou – například antisemitismus v české společnosti pořád je. Dobré je vracet se zpátky a zjišťovat, jaké stereotypy nahlížení na Židy se objevovaly v českém prostředí v 19. století, jak se antisemitismus projevuje, jaké má podoby – není to jen rasový rozměr, ale třeba sociální, to znamená závist. Je pak dobré ukázat, které z nich jsou dnes živé, kdo a jak je používá. Učitel dějepisu, pokud tak sám postupuje, může svým žákům ukazovat, jak nejrůznější proudy nebo náhledy, které tu byly dříve a jsou tu třeba zas, otravují demokratické prostředí.
Pouštíte studentům historické filmy, použil jste Sedláčkovo a Kosatíkovo České století?
Použil, když jsme dělali konferenci pro učitele, měli jsme jako hosta Pavla Kosatíka, bylo to velmi dobré, protože to České století zasáhlo široce společnost a vyvolalo dost diskusí. Já sám jsem použil fragmenty, když jsem dělal únorovou vládní krizi v roce 1984. Pouštěl jsem scénu ze začátku, kdy je tam perfektně zachycená rozprava ministrů o tom, jak budou postupovat – vyplývá tam z toho jejich bezradnost, nejednotnost, jak nebyli koordinováni s prezidentem Benešem, studenti sami z toho cítili jejich tehdejší míru improvizace a spoléhání na skutečnosti, které nemusely vyjít.
Co by momentálně českým školám pomohlo?
Co se týče výuky novodobých dějin, je situace čím dál lepší, objevila se řada nových metodik i jiných webů, než je ten náš. Musím ale říct, že mnohem více než státní instituce v tom udělaly nevládní organizace – sdružení Post Bellum s projektem Paměť národa, pak Člověk v tísni a mnohá jiná sdružení. V tom se to zlepšilo, situace pro učitele před deseti lety a dnes je nesrovnatelná, dneska má učitel pestrou nabídku, ze které si může vybírat.
Co v českém školství nefunguje, je to, že se hodně investuje do nově vzniklých projektů Evropské unie, ty peníze distribuují kraje nebo ministerstvo školství, ale ty výstupy jsou často tristní. Nefunguje zpětná vazba, stát by v tomhle měl být důslednější, přísnější, pokud ty peníze vynakládá. Pokud se budou finanční prostředky ztrácet v projektech, které vznikly jen proto, aby uživily nějaké lidi, a výstupy jsou minimální… to nás pobuřuje.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
