Jak být sekáč? Naučí vás to na Valašsku a ve Stromovce!
Tradiční činnost, která je dnes už spíš výsadou našich otců a dědů. Kosit se ale člověk může podle zkušeného sekáče naučit třeba i za pomoci internetu. Kariéru kosáka jste mohli úspěšně odstartovat minulý pátek v pražské Stromovce.
„Právě je 05:03, pátek třináctého, přijíždí metro a já jedu kosit do Stromovky.“ Workshop Kosení ve Stromovce totiž začínal už v půl šesté, jak známo, trávu je třeba kosit brzy ráno, dokud je vlhká a poddajná. K mému překvapení už tou dobou na křižovatce u dvou vrb brouzdaly trávou asi čtyři desítky lidí. Někdo s vlastní kosou, patnáct kos organizátoři rozpůjčovali mezi zbylé zájemce. Instruktáž kosení mohla začít.
„Tohle železné se jmenuje kosa, případně to celé dohromady se jmenuje kosa. Tomu dřevěnému říkáme kosisko na Valašsku, česky se tomu říká kosiště. Tomu železnému, co spojuje kosu s kosiskem, se říká kosířník. Kosa vám musí sedět na tělo, je to jako s každým jiným nástrojem, když se u toho hrbíte, tak je to špatně. Důležitá věc je taky úhel, jak moc máte tu kosu zavřenou nebo otevřenou,“ podává ještě před samotným kosením výklad zkušený sekáč a jeden z organizátorů workshopu František. V pozadí se ozývá zvuk klepání kosy, kterým se ztenčuje její ostří, než se nabrousí. „K tomu broušení, je to velmi nebezpečná záležitost, tudíž se musí opatrně. Brousíme tak, že střídáme horní a spodní tah,“ vysvětluje František, který kosí už 10 let a občas si tak i přivydělá.
Cvik získal František stejně jako spoluorganizátorka workshopu Petra na Valašsku. „Úplně první, kdo mě naučil síct, byl táta, když jsme vysekávali sad. Potom jsem léta od kamarádů slýchala, že jezdí síct louky nad Valašské Klobouky. A jednou jsem se tam náhodně vydala taky. Jsou tam krásné orchidejové svahy, kde se vždycky prvních čtrnáct dní v červenci schází taková nestálá partička z celé republiky. Jsou tam hrozně zvláštní profese, třeba baleťák z Národního divadla, potom takové existence jako novináři, a tam prostě dva týdny sečeme, tam to člověka chytne samo.“
Nápad zorganizovat workshop kosení vznikl už loni a jak jinak než náhodou a spontánně. „My jsme tady s Bárou ze Stromovky chodily do stejné kavárny. A já jsem věděla, že dělá ve Stromovce zahradnici. Tak jsem jí ze srandy říkala, vy máte takové krásné louky a sekáte to těmi hnusnými stroji. Není to škoda? My bychom vám tam s klukama někdy vletěli a posekli to pořádně, jak se to dělávalo dřív.“ V loňském roce hromadnému kosení zabránila velká voda. I s ročním odkladem ale celá akce neměla o zájemce nouzi. Jejich motivace vyrazit o brzkém ránu do Stromovky byly kromě kosení různé. „Kosil jsem prvně a kosilo se mi dobře. Říkal jsem si, že jako Pražák ze sebe musím udělat trochu člověka,“ směje se Dušan.
A co poradit začínajícím sekáčům? „Držet kosu na zemi, hlavně patku. Protože když s tím člověk máchá, tak si maximálně ublíží a zůstanou mu tam takové různé chomáče a zbytky. Prostě ten pohyb má být volný a přirozený. Ta kosa má jít po zemi, jako by tu trávu hladila.“ O návykovosti kosení ví Petra svoje. „Jednak je to společenská věc, člověk u toho většinou potká kamarády, málokdy sekne sám. A je prostě ráno, člověk je v tom pokosu, hezky to voní, ptáci řvou a i ten pohyb je fajn, je to takové zenové.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
