Když chcete pomoct, nepotřebujete instituce. Parta pořádá dětské dny v ghettu

27. listopad 2015

„Chtěla jsem se zaměřit na něco, co působí problémy tady a teď, a to je sociální segregace,“ říká studentka Bára Matysová, která spolu se skupinou známých dlouhodobě dojíždí za dětmi do ústecké vyloučené lokality Předlice. Organizují dětská odpoledne, sváteční besídky nebo fotbalová utkání. Podle Báry si lidé často myslí, že musí založit alespoň neziskovku, aby mohli někde pomáhat, ve skutečnosti se ale stačí sebrat a jet.

Republika dětí

O Předlicích se poprvé dozvěděla v září 2012, se skupinou kamarádů sem přijela podpořit rodinu, kterou provizorně vystěhovali do ubytovny. „Ocitli se ze dne na den na ulici. Pak se našlo náhradní řešení, kterým byla ubytovna v Krásném Řezně, odsud je taky chtěli vyhodit, přestože ti lidé nic jiného neměli. Jezdili jsme za nimi, aby měli i někoho, kdo jim drží palce a stojí při nich,“ vzpomíná Bára. Ze své první návštěvy si pamatuje obrovský počet dětí a melancholii, která se jí zmocnila v místě, kde 95 % domů jsou ruiny. „Jeli jsme tam pak na Mikuláše, před Vánoci jsme pro ně udělali besídku, taky jsme se účastnili diskusí o jejich ubytování, chtěli jsme je podpořit, aby je nevyhodili. Už tehdy ve vlaku cestou zpátky jsme se rozhodli, že tam budeme jezdit pravidelně,“ říká Bára, která se původně chtěla věnovat pomoci lidem bez domova.

Při studiu sociologie se pak nějakou dobu zajímala o náboženství, konkrétně o islám. Až potom si uvědomila, že chce pomáhat na místech ve své bezprostřední blízkosti. Sama je nejstarší ze čtyř sourozenců, k dětem má proto blízko. Ústeckým Předlicím, které za posledních pár let poznala do hloubky, se někdy kvůli počtu malých obyvatel přezdívá „republika dětí“. O volný čas spousty z nich se nikdo nestará.

03520836.jpeg

Vždycky jsme měli předem pečlivě připravený program, fotbal, malování na obličej, všelijaký hry, taky jsme s sebou měli pytel sladkostí, protože sladkosti táhnou,“ říká Bára. „Už tehdy na těch prvních akcích opodál postávali rodiče a starší děti, koukali na to, moc se nezapojovali a pak šli třeba pryč. Takže mi došlo, že by bylo fajn mezi nimi udělat průzkum a zeptat se, jestli by se chtěli taky zapojit, jestli by nestálo za to vytvořit nějakou spolupráci.“ Postupem času se tak místní rodiče a starší děti naučili připravovat dětská odpoledne sami, pouze s podporou Báry a jejích známých.

Čtěte také: Jak pomoct čtvrti, kde padají domy a vrší se skládky? Chudoba v ústeckém ghettu se zvyšuje

Zorganizovali i příměstský tábor. „Starší děti strašně baví pomáhat. Jsou rádi užiteční, je to pro ně větší odměna než nějaký sladkosti, když jsou k něčemu. Když se na ně někdo kouká, nějak je obdivuje, pochválí je, zajímá se o ně. Zároveň jsou skromní, nemají velký nároky.“ Jejich první samostatná akce byla podle Báry absolutní úspěch. „Bylo to úplně nejlepší odpoledne, byla cítit radost z obou dvou stran, měli pocit, že to má smysl, jen tak bez peněz něco velkého udělat.

V Trmicích je všechno lepší

Starost o volnočasové aktivity je pro místní politickou garnituru nepodstatnou nadstavbou, důležitější je ‚bojovat‘ proti zneužívání sociálních dávek,“ píše Bára v textu pro Nový prostor číslo 467, ve kterém zdůrazňuje, jakým strašákem je pro děti nuda. Předlice jsou segregované i prostorově, jsou kus od centra, odříznuté několika starými továrnami. Lidé, kteří tu nebydlí, nemají důvod sem chodit. Ignorovat existenci vyloučené lokality je tak docela snadné. „Lidi tudy jezdí do Trmic do Globusu, ale Předlice maximálně vidí z autobusu, nikdo tam nevystupuje.“

03520835.jpeg

Městečko Trmice, dřívější součást Ústí nad Labem, je často uváděno jako příklad bezproblémového soužití romských a neromských obyvatel, tři místní zastupitelé jsou Romové. „Mockrát jsem slyšela, že to místní vnímají jako konkurenční boj, že v Trmicích je všechno lepší, lepší základní školy, česko-romskej fotbalovej tým, škola, která aspirovala na cenu za inkluzi…“ Výhoda Trmic je podle Báry v jejich samostatnosti. „Nejsou závislé na zastupitelstvu Ústí, fungují na daleko komunitnější bázi. To je ten základní rozdíl. Říká se, že potom co se Trmice odtrhly od Ústí, začaly vzkvétat.

03234215.jpeg

Kamarádství místo sociální práce

Bára Matysová a ostatní dobrovolníci, kteří do Předlic pravidelně jezdí, nejsou součástí žádné organizace, a neřídí se tak podle žádných pravidel. „To, že nemáme žádnou tvář, žádné logo, je trochu problém. Buď si lidi myslí, že jsme z Člověka v tísni, nebo že jsme blázni, kterým se nedá věřit. Pro některé místní bylo dokonce podezřelé, že si za to nebereme žádné peníze, a stejně nás nařkli z toho, že na nich nějak vyděláváme.“ Zároveň si ale můžou dovolit s lidmi řešit oblasti, do kterých se běžní sociální pracovníci nepouští. „Můžeme s nimi mluvit úplně normálně, navázat velmi silná přátelství, volat si pětkrát týdně, bavit se o našich i jejich rodinných záležitostech. To se samozřejmě v sociální práci nenosí, ale má to hodně výhod. Člověk za nimi může jít mnohem hlouběji. Má to i odvrácenou stranu, jak člověka přijmou, tak ho taky můžou odmítnout. Je dobrý spíš s ničím moc nepočítat a nechat se příjemně překvapit.“

Celý rozhovor s Bárou Matysovou si můžete poslechnout od 18:00 v pořadu Distrikt, jeho záznam najdete od pondělí na webu. Kontaktní e-mail na dobrovolníky, kteří do Předlic dojíždí, je: predlice.prodeti@seznam.cz

03520843.jpeg
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka