Mediální teoretik Parikka: Automatizace a umělá inteligence nesmí udržovat mocenské vztahy. Musíme hledat nové budoucnosti

26. květen 2017

Tak trochu hvězda alternativní mediální teorie Jussi Parikka v našem rozhovoru říká, že „cítí potřebu širší etické debaty o dopadech mediálních technologií na planetu“. Trefuje se tak do jednoho z nejbolavějších míst společnosti, která technologické hračky miluje – mluví o jejich ekologické stopě a o hromadění elektronického odpadu.

Parikkova práce připomíná hmotnou podstatu komunikačních prostředků, tedy to, že i sociální sítě pohání velká datová centra, kvůli kterým se ve velkých objemech a za příšerných podmínek pro místní obyvatele těží nerostné suroviny. Přestože je podle Parikky situace katastrofická, pesimismus není na místě. Paradoxně nám prý právě technologie mohou pomoci představit si společnost, která bude spravedlivější a rovnější.

Četl jsem vaši knihu Anthrobscene a líbí se mi, jak čtenáře nutíte zamyslet se nad materiální podstatou nových médií a technologií. Přijde mi totiž, že máme tendenci o nich přemýšlet hodně abstraktně. Myslím tím třeba cloud, který se zdá nehmotný, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že jeho existenci umožňuje rozsáhlá síť kabelů. Tohle poznání, alespoň tak mi to z vašeho textu vyplývá, s sebou přináší řadu ekonomických, politických a etických výzev. Jaké jsou podle vás ty nejdůležitější?
To je skvělá otázka. Souvisí totiž s tím, co vlastně my, mediální teoretici, děláme. Podle tradičního pojetí mluvíme o tom, jak lidé komunikují, případně pomáháme komunikaci zlepšovat. Tyhle představy se ale zakládají na nesprávném předpokladu, že komunikační procesy jsou nehmotné. Internet tenhle dojem ještě zesílil. Je to přístup, který jsme si osvojili během uplynulých desetiletí vývoje počítačů a kybernetiky. Podle něj jsou informace něco, co prostě leží okolo. Trochu jako elektřina, neviditelná, nemateriální věc.

Tohle se snažím vyvrátit. Je potřeba pochopit, že mediální technologie jsou z podstaty hmotné. Nejen jako předměty, které máme na stole – počítače, mobily –, ale taky jako sítě, komunikační infrastruktury. Když si tohle uvědomíme, najednou přestává být „celosvětová internetová síť“ jen metaforou, protože ona je tou sítí doslova, kvůli kabelům, datovým centrům a vysílacím věžím. A tyhle zcela hmatatelné objekty konzumují nemalé množství energie a produkují velké množství tepla.

Z toho vyplývá odpověď na vaši otázku. Když si připustíme materialitu informačních a komunikačních technologií, můžeme se na ně začít dívat z ekologického hlediska. To je důležitější o to víc, když je velká část naší ekonomiky poháněna manickou touhou po nových a nových elektronických hračkách.

Jussi Parikka je mediální teoretik a profesor technologické kultury a estetiky, působí na Winchester School of Art na Southamptonské univerzitě. Ve svých knihách a textech se věnuje materialitě médií, vztahu biologického a technologického nebo současnému umění. Mezi jeho nejznámější publikace patří A Geology of Media (2015) a Insect Media (2010). Nedávno v Southamptonu založil výzkumnou skupinu AMT (Archeologies of Media and Technology).

Taky si musíme uvědomit, že všechny mediální technologie musí na konci svého života někde skončit. Staré technologie většinou najdeme v muzeích, archivech, antikvárních kolekcích. Jenže když se na celou věc začneme dívat z environmentálního hlediska, musíme se začít ptát: Kde všechny naše staré smartphony, počítače, obrazovky a kabely končí? Kam mizí věci, které byly v novém technologickém cyklu nahrazeny ještě dokonalejšími? A rozhodně to není jen téma pro mediální teoretiky. Nárůst odpadu je významný ekologický problém. Evropská unie si ho začala uvědomovat před lety, věnuje se mu řada nevládních organizací. Odpad se navíc často odváží mimo náš západní zrak na jih, do Afriky, Pákistánu, Indie… Ukládání elektronického odpadu má i geografický a globalizační rozměr.

Je tohle cílem oboru mediální geologie, o kterém jste napsal knihu? Zjistit, jak mediální technologie souvisí s planetárními procesy?
V zásadě ano. Na chvíli se vrátím k mé starší knize Anthrobscene, kterou jste zmiňoval. Její název je slovní hříčka, která odkazuje k antropocénu, konceptu, který původně vymysleli geologové a od nich ho pak převzali další myslitelé, kritici, umělci. Antropocén označuje novou geologickou epochu ve vývoji Země, pro kterou je určující lidské působení na planetu. Čím dál víc je přijímána myšlenka, že i my, lidstvo, jsme ekologická a geologická síla, která měla a má na planetu masivní a vlastně nepříliš pozitivní vliv. Ona „obscénnost“, kterou jsem k antropocénu v názvu mé knihy přidal, má odkazovat k etickým otázkám, které to vyvolává. A na to jsem navázal geologií médií.

Spojení geologie a médií samozřejmě řadě lidí zní divně. Nemají mediální teoretici mluvit o lidské komunikaci, politických kampaních a tak? Proč se najednou cpou do odvětví, které je skutečnou, tvrdou vědou? Jenže já si myslím, že abychom byli schopni poznat současné formy technologické komunikace, musíme se dívat i mimo náš obor. Já jsem se zaměřil nejen na to, co média dělají – tedy že nám umožňují, pomáhají komunikovat –, ale taky odkud přicházejí. Média jsou totiž složena ze zemských prvků, tvoří je nerosty, vzácné kovy, plasty. Skrze zkoumaní zastaralých, zahozených a starých mediálních technologií se najednou vyjevuje mediální provoz jako zcela zřejmá součást životního prostředí a otázek jeho ochrany. Cítím potřebu širší etické debaty o dopadech mediálních technologií na celou planetu.

V několika rozhovorech jste se vymezil proti známé představě média jako extenze člověka, pocházející od legendárního Marshalla McLuhana. Proč? Co vám na ní vadí? A jaký koncept médií nabízíte místo ní?
Nechápejte mě špatně. Já mám starého Marshalla rád, jeho místo je nezastupitelné. Pomohl mediální studia etablovat jako obor, který se věnuje způsobům, jakými se skrze média vztahujeme ke světu a jak ho cítíme. Jeho vliv byl zásadní. Ale jak jste sám řekl, jednou z McLuhanových klíčových myšlenek byla představa média jako rozšíření možností člověka, jako způsobu sebezdokonalování. Mně to přijde skoro moc skromné. Napsal jsem knihu Insect Media (Hmyzí média), ve které tvrdím, že pro vývoj moderních komunikačních prostředků byli zásadní nejen lidé, ale i jiné bytosti, třeba hmyz. Všimněte si, že o současných technologiích často mluvíme jako o sítích, rojích, pavučinách.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Příhlašte se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Pokud se podíváte na sto, sto padesát let moderního technologického vývoje, najdete řadu momentů, kdy se myslitelé, inženýři nebo vědci v přírodě inspirovali. Vznikly tak technologie, které napodobují nejen člověka, ale i chování jiných živočichů. A tenhle hmyzí, přírodní pohled je zčásti filozofická licence, ale trochu taky způsob, jak chápat robotiku, umělou inteligenci a umělý život. Musíme se vyvarovat našeho velmi antropocentrického způsobu přemýšlení nad tím, co média skutečně jsou. Není to jen o nás, ale příběh, který se týká celé planety. Pokud Marhsall MacLuhan mluvil o extenzi člověka, já bych řekl, že média jsou extenzí světa. A v úplném důsledku nám umožňují pochopit, co to vlastně znamená být člověkem. To je zásadní zjištění.

Jak vidíte roli technologií v současné společnosti? Tipnul bych, že vaše pozice bude vzdálená optimismu Silicon Valley, ale vzhledem k vašemu zájmu třeba o novomediální umění to nemůže být ani trudomyslný pesimismus.
Vždycky říkám, že si nemůžeme dovolit být pesimisté. Tváří v tvář situaci, která je politicky, ekonomicky i ekologicky katastrofická, ve které je jak v USA, tak v Evropě na vzestupu pravicový fašismus, nelze být apokalyptický. My akademici, umělci, intelektuálové si musíme uvědomit, že tyhle problémy vždycky nejdříve zasáhnou ty nejchudší. Lidi na globálním Jihu, neprivilegované skupiny. A proto se musíme podílet na tom, abychom ty podmínky dneška obrátili a nabídli pozitivní, alternativní představy budoucnosti.

Čtěte také

Samozřejmě, nežijeme už v době, která je ukotvená v optimismu, jaký jsme pociťovali třeba v 90. letech nebo na začátku tisíciletí. Nové technologie a inovace ze Silicon Valley zlepšují a zkvalitňují život jen pro velmi omezené elitní skupiny obyvatel. Optimismus byl nahrazen pochmurným realismem, který provází i vystřízlivění z toho, co s naším světem technologie doopravdy dělají. Jedním z takových momentů byla třeba odhalení Edwarda Snowdena, díky kterým jsme zjistili, jak moc nás tajné služby ve spolupráci s firmami ze Silicon Valley sledují. Jenže říct, že jsme ztraceni, je lehké. To jen opakujete zjevný fakt. Místo toho se doopravdy potřebujeme zamyslet nad možnými způsoby, jak ovlivnit naši budoucnost. Místo, abychom si klasicky kladli otázku „a co přijde dalšího?“ a mysleli tím technologické trendy, zamysleme se nad projekty, pomocí kterých budeme vymýšlet, co dalšího by mohlo být. Hledat způsoby, jak překonat kapitalistický systém, založený na extrakci dat a dohledu. Je potřeba najít nejen cesty, jak si vůbec nějaký postkapitalistický svět představit, ale taky plán, jak se k němu dostat. Taková futurologie je mnohem zajímavější než pouhé předpovídání budoucích trendů.

Je zajímavé, jak tenhle, dejme tomu opatrný, realismus proplouvá do populární kultury. Mám na mysli seriály, jako je třeba Black Mirror, které nabízí velmi neoptimistické vize technologické budoucnosti.
Black Mirror se podařilo do širšího povědomí dostat myšlenky, které vycházejí z akademického prostředí, z takzvané spekulativní filozofie. Pomáhá nám si uvědomit, že jsou to technologie, které vytváří nové sociální světy, implementují, zrychlují, obohacují a mění sociální vztahy. A když na tohle přistoupíme, otevírá se nám nový prostor možností, jak o budoucnosti přemýšlet a technologické proměny třeba i zvrátit. Black Mirror je skvělý seriál, má velmi povedenou ponurou atmosféru, ale zároveň si myslím, že bychom měli jít ještě dál. Podívat se, co dalšího, jiného se může v budoucnosti stát.

Ze seriálu Black Mirror

Nezastupitelné byly v tomhle myšlenky dnes bohužel už zesnulého kritika Marka Fishera. Jeho ústřední teze zní, že žijeme v době kapitalistického realismu, ve kterém se zdá, že neexistuje žádná jiná budoucnost než ta kapitalistická, a tudíž se s ní musíme smířit. Místo takové rezignace se podle mě musíme snažit pochopit, jakou roli technologie a technologická představivost mohou hrát v překonávání tohoto kapitalistického realismu, a vymýšlet alternativní možnosti vývoje sociálního řádu, který bude rovnější a spravedlivější.

Čtěte také

Když jste zmínil kapitalistický realismus a určitý boj o podobu budoucnosti, přijde mi zajímavé, že mnoho technologických změn a inovací – jako je třeba umělá inteligence – se zdá nevyhnutelných. Jako kdyby k nám přicházely zvenku a my už nemáme žádné slovo v tom, jestli k jejich použití dojde.
Nejde ani tak o to, jestli tyhle věci přijdou – vždyť dnes už se umělá inteligence na mnoha místech a v mnoha podobách používá, třeba na sociálních sítích a v různých rozhodovacích systémech. AI, velká data nebo i automatizace výroby už patří k infrastruktuře světa, ve kterém žijeme. Proto musíme být schopni teoreticky uchopit fakt, že člověk není jediný, kdo je schopný jednání, rozhodování a uvažování. Otázka je, jak zajistit, aby tyto systémy fungovaly způsobem, který nakonec nebude pro život na této planetě katastrofální, a aby jen nereprodukovaly stávající mocenské vztahy ve společnosti. To je podle mě klíčová výzva, které musí mediální teoretici, designéři a inženýři čelit. Mediální gramotnost nemá být jen o tom, že se učíme číst obrazy a chápat, jak se v nich projevují ideologie. To je samozřejmě důležité, ale výuka mediální gramotnosti by měla zahrnovat i odpovědi na otázky typu: Co je AI? Co jsou data? Co jsou velká data? Co dělá automatizace? Technologie tu totiž nakonec není nepřítel, ale způsob, díky kterému si ty nové budoucnosti vůbec můžeme představit.

Pro magazín E-flux jste řekl: „Měli bychom odmítnout prefabrikované diskuze, které vedou jasnou dělicí čáru mezi digitálním a analogovým.“ Ta věta je stará dva roky. Platí pořád?
I když se náš technologický svět radikálně mění, mě zajímá delší kontinuita. Zajímají mě nejen digitální technologie a digitální budoucnosti, ale i velmi bohatá minulost plná zastaralých mediálních technologií, analogových a elektronických médií. Zjišťuji, co se ze starých komunikačních prostředků, které dnes vypadají jen jako pouhé retro výstřelky, můžeme naučit. Skrze stará média lze zkoumat, jak v minulosti technologie ovlivnily společnost. Taky si díky tomu uvědomujeme, že i tyhle zastaralé technologie byly kdysi nové a hovořilo se o nich v podobně jako o těch dnešních. Že radikálně změní společnost a tak podobně. Když se zamýšlíme nad tím, co přijde dál, je užitečné probírat se historií. Je to přemýšlení o budoucnosti skrze minulost. Jako umělci, aktivisté, teoretici to potřebujeme, potřebujeme si dát věci do historické perspektivy, podívat se, jak se společnost s technologickými změnami vyrovnala v minulosti.

Alternativní kontexty a jiné způsoby vnímání času jsou pro mediální studia hrozně důležité. Připomínají nám, že jedním ze způsobů vynalézání budoucnosti je znovuobjevování minulosti. A můžeme se díky nim vymanit ze situace, kdy se cítíme jen jako pasažéři ve vlaku, který uhání okolo dávno minulých krajin, kterých si ani nestihneme všimnout a už vůbec ne je pochopit. Můžeme se místo toho zkusit podívat se, jak ten vlak vlastně funguje, a překonat situaci, ve které se nekontrolovaně řítíme vstříc budoucnosti bez jakéhokoliv vlivu na to, jak bude vypadat.

Jak si vysvětlujete tu současnou retrománii? Myslím tím oblibu analogových fotografií, vinylových desek a tak podobně.
Je tu řada důvodů a částečně je to generační věc. Střední konzumní třída skrze retro znovuobjevuje svoji minulosti, 70., 80. a 90. léta. A tomu se samozřejmě přizpůsobuje i marketing. Mě ale zajímá trochu něco jiného. Na staré technologie se musíme dívat kriticky. Vezměte si třeba kazetu. Měli bychom se ptát, jakou roli hrála kazetová kultura ve formování mezinárodní hudební kultury v Evropě, jak se na kazetové scéně projevoval aktivismus. Když budeme o starých médiích přemýšlet jinak, zkoumat jejich použití a skutečnou podstatu, můžeme se od nich hodně naučit. Retrománie je ale zajímavá i z pohledu kulturního dědictví. Jak se s naší mediální historií vyrovnáme? Jak si s takovým množstvím artefaktů poradí archivy a muzea? Jak zachovají schopnost staré formáty vůbec přehrát?

Takže to není jen o nostalgii. Nostalgie je samozřejmě klíčová, je to takový skok časem do jiné doby, ale může v sobě mít i aktivistickou složku. Když se díváme do minulosti, taky se můžeme leccos dozvědět o principech fungování starých médií. Je například zajímavé, že je mnohem snazší otevřít a sledovat v chodu staré počítače než ty nové. Proto mi přijdou skvělé mediálně archeologické laboratoře, ve kterých se stará média nejen uchovávají, ale taky se s nimi pracuje a zkoumají se. To je dost odlišný přístup od prostého adorování minulosti, které nabízí herny s 8bitovými hrami a tak podobně.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.