Anketa s účastnicemi Women’s March: Amerika jsme my!
Inauguraci nového prezidenta Spojených států Donalda Trumpa doprovodila jedna z největších demonstrací americké historie – Women’s March on Washington. Jen v hlavním městě se pochodu účastnilo přes půl milionu lidí, další protestní pochody se konaly po celém světě. CNN krátce poté odvysílala diskuzi, kde akci hodnotilo osm mužů a jedna žena. My přinášíme anketu se čtyřmi přímými účastnicemi pochodu. Proč se demonstrace účastnily a jak to vypadalo přímo na místě?
Bára Bartůňková, doktorandka dějin umění, Yale University
Vyrazili jsme s profesory a ostatními studenty na cestu nočním autobusem a v ranních hodinách jsme se dostali na okraj Washingtonu. To jsme ještě netušili, že na těch konečných stanicích metra bude tolik lidí, že budeme muset čekat ještě hodinu a půl, abychom se vůbec dostali do centra. Překvapilo mě, že celá demonstrace proběhla klidně a mírumilovně a že převládal pocit solidarity a vzájemného respektu. Jedinou nevýhodou byly změny v naplánované trase a z toho vyplývající zmatky. Kvůli velkému množství lidí byly přetížené mobilní sítě, takže pokud jste někoho v davu ztratili, bylo obtížné se znovu najít.
Složení pochodu bylo opravdu rozmanité, jednalo se o průřez americkou společností napříč generacemi a společenskými třídami. Neúčastnily se ho samozřejmě jenom ženy, ale poměrně velké bylo i zastoupení mužů, kteří práva žen podporují, protestovala LGBT komunita, etnické, rasové i náboženské menšiny, imigranti z různých zemí i zdravotně postižení. Myslím, že herečka America Ferrera dobře tu protestní akci vystihla výrokem, že prezident není Amerika, ale Amerika jsme my. A to tam opravdu bylo vidět.
Cristina Leifson, pracuje v mezinárodní neziskové organizaci ve Washingtonu
Na pochod jsem šla, protože jsem nikdy nezažila tak velký protest a protože jsem chtěla vidět, jaká politická témata se budou na demonstraci řešit a na co se vůbec máme ve Washingtonu příští rok připravit. Během akce vládla opravdu nadšená atmosféra, všude byly neskutečné davy lidí, ale šlo se pomalu, cítili jsme se bezpečně a příjemně. Všechno bylo skvěle připraveno, webové stránky pochodu byly dobře udělané, takže jste přesně věděli, co se bude dít. Zajímavé bylo srovnání s protestem, který se konal o den dříve, který byl více zaměřený na přímou akci, na narušení inaugurace, ale i na „boj proti kapitalismu“, včetně rozbíjení výloh, pálení limuzín a tak. Policie na to samozřejmě ostře reagovala, došlo na slzný plyn, pepřový sprej, granáty… To byl velký rozdíl v porovnání s pochodem.
Nejvíc mě překvapilo, jak bezpečně jsem se při demonstraci cítila. Vybavuji si třeba, že pochod míjel skupinku aktivistů proti potratům, kteří křičeli „Baby Lives Matter“, lidé z Women’s March je obklopili a utvořili kolem nich ochranný kruh, aby je jiní účastníci pochodu nenapadli.
Daphne Carr, doktorandka muzikologie, aktivistka
První věci, které jsme si všimli, když jsme přicházeli, bylo množství těch růžových čepiček. Cítili jsme opravdu radostnou atmosféru a vůbec potěšení z faktu, že s kýmkoli okolo vás si můžete popovídat, jak celou tu politickou situaci pociťujete. Vládla tam až festivalová atmosféra. Člověk úplně vnímal tu masu lidí, pět set tisíc lidí je opravdu velký dav. Kam jste se podívali, pochodovali lidé všech věkových i genderových kategorií, všichni si povídali, smáli se, tancovali. Bylo z toho cítit to odhodlání – jsme tady a dokážeme to. Policejní účast byla minimální, možná proto, že se jednalo o hodně mezigenerační událost, účastnilo se hodně starých lidí i dětí.
Důsledek politiky nastupujícího prezidenta je, že lidi jsou naštvaní, bojí se, aktivizují se v už existujících nebo nových skupinách, a to je skvělá zpráva pro sociální hnutí. Otázka teď zní: Co dál? Skvělé je, že to posílilo všechny, kteří bojují proti útlaku a za lepší svět. Ale může to taky dopadnout tak, že si lidé udělají selfíčko v růžovém kloboučku, a tím to pro ně skončí. To by byla ta nejhorší možnost.
Rachel Brown, Center For Prevention of Genocide at the United States Holocaust Memorial Museum, specialistka na hate speech, média a komunikaci
Atmosféra byla úžasná a bylo tam tolik lidí, že jsme skoro ani nemohli pochodovat. Průvod trval několik hodin a slyšeli jsme opravdu hodně inspirativních řečníků. Bylo to určitě jedno z nejpřátelštějších shromáždění, kterých jsem se kdy v životě účastnila. Byla tam taky spousta rodin, rodiče s dětmi, lidé všech generací. Kolem trasy pochodu stála spousta lidí, kteří také měli transparenty a povzbuzovali a podporovali nás, to bylo skvělý. Lidé si sami vyráběli transparenty se svými vlastními vzkazy. Takže to na jednu stranu byla masová akce a na druhou stranu velmi osobní.
Tyhle volby jsem vnímala jako referendum o diverzitě, rovnoprávnosti a o tom, jestli se k sobě máme chovat jako rovný k rovnému. A bohužel to vypadá, že jsme tyto hodnoty ztratili. Nemyslím, že by se všichni Trumpovi podporovatelé stavěli proti rovnoprávnosti nebo že by všichni byli rasisti, ale domnívám se, že na těchto volbách symbolicky velmi záleží, protože Trumpova politika je pro mnoho lidí v téhle zemi zraňující. Proto je důležité vyjít ven, projevit solidaritu a ukázat, že je tu hodně lidí, kteří se nepřestanou zasazovat o lidská práva a budou sledovat každý pokus o útok na naši demokracii nebo snahu o diskriminaci nějaké skupiny. Známe z historie, že když jsou lidé ohrožováni na základě své identity a ohroženy jsou demokratické instituce, tak pokud zůstaneme potichu, situace bude jen horší.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
