Anna Šabatová a Zdeněk Vojtíšek o „šátkové kauze“: U každého symbolu jde o kontext

„Překvapilo mě nepochopení toho, že existují nějaké ústavní hodnoty, jako svobodné vyjádření víry,“ potvrzuje Šabatová, „všechny reakce hovoří obecně o islámu, ale je to o tom, jestli respektujeme lidi v jejich víře, pokud nikomu neškodí a nikoho neomezují.“ Zdeněk Vojtíšek je toho názoru, že se dá celé téma převést z vypjaté diskuse nad islámem na obecnější rovinu: „Pro dívku nemusí být hidžáb náboženský symbol, může to být pro ni pohodlné a příjemné, něco, co nosila i její maminka. Co nás vede k tomu neumožnit jí šátek nosit?“

Ve Francii, která zachovává v těchto záležitostech velmi výrazně sekulární postoj, se například za právo muslimek nosit šátky zasazovaly i křesťanské církve. Podobně, v menším měřítku, se tento postoj profiluje i v českém prostředí. Jak uvádí ombudsmanka, na případu jedné ze studentek se ukazuje, že křesťané mohou mít větší pochopení pro věřící jiných vyznání než ateistická nebo agnostická většinová společnost.

Kdybychom měli zůstat u přísného posuzování náboženské symboliky, bylo by potřeba časem se pustit nejen do čepců jeptišek a židovských jarmulek, ale i do cedníků na hlavách pastafariánů a údajně léčivých pyramidek ezotericky orientovaných učitelek v mateřských školách. Kdo pak bude posuzovat, co jsou a co už nejsou náboženské prvky, klasifikovat jejich nevhodnost pro veřejné prostředí? Spadala by tato nesmírně členitá sféra jako celek automaticky pod ministerstvo kultury? Jak uzavírá Zdeněk Vojtíšek, symbol dostává smysl až v kontextu určitého prostředí. A kontext, tak často opomíjený hlasy, které chtějí vynášet jednoznačné soudy, je ve věcech náboženství nesmírně důležitý.