Boj s Nesbøm, rasismem i vlastní netolerancí. Jak žijí mladí Laponci a je dnes in být domorodec?

17. srpen 2017

Laponci neboli Sámové mají své světové hudební i filmařské hvězdy, jako je Mari Boine nebo Nils Gaup. Sámské kroje jsou dnes na severu Evropy jednou z inspirací velkoměstských fashion trendů. Málokdo za hranicemi Skandinávie ale ví, že největší evropské domorodé etnikum ještě nedávno čelilo hrozbě asimilace a dodnes musí v nejtolerantnějších státech Evropy za svoji kulturu bojovat.

Víš-li pak, kde leží Lapoňské krajiny?“ Sob jiskře očima, odpověděl: „Kdož by to lépe věděl, než-li já? Tam jsem se narodil, tam jsem byl vychován, tam jsem se proháněl po planinách!“

O existenci Laponců se možná většina Čechů dozvěděla z Andersenovy pohádky Sněhová královna. Tím ale povědomí o nejsevernějším koutu Evropy a jeho obyvatelích často končí. Sámů je přitom více než 80 000 a žijí v rozlehlých oblastech táhnoucích se od severozápadu Norska až po ruský poloostrov Kola. Jsou rozptýleni mezi čtyři státy – Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko. Více než polovina jich žije v Norském království.

Temná historie

Skandinávské země jsou dávány za vzor v integraci a ochraně menšin, i jejich dějiny však mají svou temnou kapitolu, tvoří ji právě vývoj vztahu k sámské minoritě. Tradičně pastevecké etnikum žije na svých územích již několik tisíc let, tedy mnohem déle než ostatní obyvatelstvo. Sámové jsou tak oficiálně uznáváni jako původní, domorodí obyvatelé. Většinová společnost ale dlouho považovala sámskou kulturu za zaostalou a podřadnou a snažila se její příslušníky asimilovat.

Sámské tkalcovství, Laponsko

Nejtvrději tento proces probíhal v Norsku. Takzvaná norvegizace trvala zhruba od poloviny 19. století až do 60. let století minulého. Hlavním cílem bylo potlačit sámskou kulturu a hlavně odnaučit Sámy mluvit jejich jazykem. Ve školách byla povolena pouze norština, Sámové nesměli veřejně projevovat své zvyky, zakázán byl i tradiční zpěv zvaný joik. Jeho pomocí je prý možné dostat se až do šamanského transu. Ostatní Seveřany po staletí děsil a považovali ho za vyvolávání ďábla. Norvegizace byla úspěšná, Sámové z obav z naprostého vyčlenění ze společnosti přestávali svou rodnou řečí mluvit i doma a v polovině 20. století původní sámské ugrofinské jazyky skoro zanikly. Dnes jich existuje devět, velká část Sámů ale už žádný z nich neovládá.

Mnoho etnických Sámů hlavně z mladších generací o svém původu dokonce ani netuší nebo se o něm dozvěděli teprve nedávno. Takovou zkušeností si prošla i sedmadvacetiletá Alica Marie Johansen, která se ze severu přestěhovala do Osla. „Nikdy mi nikdo neřekl, že jsme Sámové. Až nedávno to přiznal můj dědeček. Je mu 75 a celý život se o tom nezmínil. Byl to pro něj velký krok.“

„Prozatím jediným sámským tvůrcem hraných celovečerních filmů zůstává Nils Gaup, jeho filmařské aktivity můžeme však zařadit do širšího, globálně akcentovaného souboru, kterému se říká indigenous cinema nebo taky fourth cinema,“ píše Petr Pláteník. „Jde o filmy zástupců původních etnik, která byla ze strany uzurpující většiny dlouhodobě vystavena sociálnímu a politickému nátlaku a jejichž umělecká tvorba nebyla dosud příliš brána v potaz.“

Malí a zavalití

Situace se pro Sámy začala pomalu zlepšovat v 70. letech. Přelomem byl boj proti vodní elektrárně na řece Altaelva, která by znamenala zatopení velkého sámského území a narušení ekologické rovnováhy. Několikaleté masové protesty a demonstrace na přelomu 70. a 80. let dostaly sámskou problematiku do centra dění. Kauza obrátila pozornost nejen k Sámům, ale i k právům původních obyvatel obecně. Elektrárna byla sice nakonec postavena, Sámové ale začali být průbojnější. Od roku 1986 mají vlastní vlajku a hymnu, v roce 1989 začal v Norsku fungovat sámský parlament a vysoká škola. V sámských oblastech je dnes sámština úředním jazykem rovnoprávným s norštinou. Sámské parlamenty existují také ve Finsku a Švédsku, které ale na rozdíl od Finska a Norska nepřiznává Sámům zvláštní status původní, domorodé menšiny a řadí je na rovinu ostatním etnickým minoritám.

Přímému útlaku tedy nyní Sámové nečelí, ale ani dnes není situace ideální. Jejich území jsou stále ohrožována vytěžováním přírodních zdrojů a klimatickými změnami a samotní Sámové bojují s přetrvávajícími stereotypy. Podobně jako příslušníci řady jiných menšin jsou často zobrazovaní jako zaostalí a nepřizpůsobiví venkované, alkoholici a pobírači sociálních dávek. Obviněním ze stereotypizace se nevyhnul ani slavný spisovatel Jo Nesbø, který v knize Půlnoční slunce popsal jednu z postav slovy: „Byl to malý a zavalitý muž s černými vlasy a úzkýma očima.“ Takto, a nutno říci, že dost nepřesně, byli Sámové v minulosti popisováni velmi často, aby se zdůraznila jejich etnická jinakost, nebo dokonce rasová podřadnost. Úryvek vzbudil mezi některými aktivisty vlnu nevole, Nesbø ovšem kontroval tím, že šlo o literární záměr.

Cool domorodci a falešná miss

Mladí Sámové se dnes stále častěji stěhují do měst nejen za pracovními příležitostmi a vzděláním, ale i proto, že městské komunity jsou otevřenější a méně xenofobní než venkovská společenství. Ani zde se nevyhnou jistým předsudkům a neustálým dotazům na svůj původ, ale jinak tu mohou svou etnickou příslušnost dávat takřka bez problémů na odiv. Ve městech je v některých oblastech zájem o jejich kulturu patrný, hraničí až s jejím vykrádáním. Například prvky tradičního sámského oděvu gákti pronikají i do většinové módy. Sámové z toho velkou radost nemají. „Dneska je cool být Sámi, to je samozřejmě pokrok oproti minulosti, kdy jsme byli desetiletí ponižováni,“ říká Niila Rahko, který se do Osla přistěhoval z finského Laponska. I on ale zmiňuje vytěžování a kopírování sámských tradic. „Sámové toho podle gákti poznají o druhém člověku opravdu dost. Falešné gákti je prázdné, neprozradí nic.“ Typickým příkladem tohoto kulturního konfliktu byla kauza finské miss Caroly Miller, která se na Miss World chtěla prezentovat v napodobenině sámského kroje, ačkoli není Sámka. Po četných protestech od plánu nakonec ustoupila.

Sámové a Laponci jsou dvě označení pro jedno etnikum. Původně finské a švédské pojmenování se rozšířilo do dalších jazyků včetně češtiny. Ve skandinávských jazycích má slovo Lapp hanlivý podtext, v češtině tomu tak není, proto se slovo Laponci dodnes užívá. Označení Sámové ale vychází přímo ze sámských jazyků, proto ho upřednostňujeme.

Život mladých městských Sámů se podle nich samých nijak neliší od životního stylu jejich vrstevníků. I ve městech si ale udržují silné komunitní vazby, a tak většinovou popkulturu často obohacují o specifické prvky. Poslechnout si můžete sámský hip hop, metal nebo folk. Úspěšní jsou sámští spisovatelé i filmaři. „Mnoho mladých ve velkých městech nachází cestu ke svým kořenům. Stejně jako já objevují sámské dědictví, protože ho nechceme ztratit,“ vysvětluje Alica Johansen.

Za Laponsko barevnější

Není to ale jen útlak většinové společnosti a ekonomická situace, co mladé Sámy nutí odcházet do měst. Jejich vlastní kultura je velmi konzervativní a poměrně nepřátelská ke členům jiných menšin. „Sámská tradice je hodně striktní, každý musí vypadat a chovat se stejně. Je to těžké pro queer lidi i pro cizince,“ říká Dávvet Bruun-Solbakk, další sámský přistěhovalec v Oslu. Na podporu různosti se tak konal v roce 2014 i první sámský Pride festival ve švédské Kiruně. Pořádala ho organizace Queering Sápmi, která queer Sámy podporuje a ochraňuje. Jeden z organizátorů Pää přes časopis Vice poslal Sámům i ostatním Seveřanům jasný vzkaz, který se dá uplatnit i na vztah Sámů a Skandinávců obecně: „Všichni bychom měli být ještě mnohem více otevření a respektující, než je tomu teď.“

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.