Brian Anderson, profesionální skejťák a gay. Skateboarding zažil první velký coming-out

Píše se rok 2016. Na titulce časopisu Vanity Fair je Caitlyn Jenner, dříve olympijský sportovec Bruce Jenner, a hráči NBA se otevřeně hlásí k tomu, že jsou homosexuálové. Proč by měl být tedy coming out ve vrcholovém skateboardingu tak výjimečný? Ještě v roce 1998 skončila kariéra tehdejšího amatéra za Birdhouse Skateboards Tima von Werneho kvůli tomu, že v rozhovoru pro magazín Skateboard mluvil o své sexuální orientaci. Článek, pro který nadějný jezdec Werne dřel a musel sebou mlátit o zem, jen aby nafotil dostatečně oslnivé fotky, nakonec nevyšel. „Nemáme žádný problém s tím, že jsi gay – jde o to, jak se na to budou koukat ve Střední Americe,“ řekli mu tenkrát. Léta před tím – v roce 1982 – šel Jay Adams, legenda z Dogtownu a jedna z největších skejtových ikon, do vězení, protože rozpoutal rvačku, při které byl brutálně zbit jeden homosexuál a následkům zranění podlehl. Když Adams minulý rok zemřel na infarkt, v záplavě oslavných medailonků na tento fakt jako jeden z mála upozornil magazín Vice.

„Měl jsem strach,“ vysvětluje v půlhodinovém snímku Brian Anderson, proč svou sexuální orientaci léta tajil. „Lidi by se na to, řekněme před patnácti lety, koukali jinak.“ Skejtový průmysl cílící většinou na teenagery mezi 14 a 18 lety, kteří mají často problém s chápáním své vlastní identity, na to nebyl dlouho připravený. Těžko bychom hledali více heteronormativní subkulturu, než je skateboarding. Mužství se tu musí zdůrazňovat každým detailem a je spojované se symbolickou mocí – nad vaším prknem i městem plným přirozených překážek, které musíte překonat, ať je to kopec s nepřehlednými křižovatkami nebo zábradlí. „Skateboarding není pro holky,“ vysloužil si svými slovy před lety ostrou kritiku ze všech stran jeden z nejbohatších skejtových profíků Nyjah Huston.

Brian Anderson měří téměř dva metry, je od krku dolů pokrytý tetováním a vypadá jako drsňák, s kterým byste se nechtěli rvát. Vyrůstal v Connecticutu a do světa skateboardingu se uvedl, když zazářil ve slavném skejtovém videu Welcome to Hell z roku 1996. Všichni si pamatují, jak obří postava s holou hlavou dělá trik frontside bluntslide, čemuž porozumí jenom skejťáci, na jedné z nejvyšších zdí vůbec. Respekt a další sponzoři přišli hned po tom, jak píše taky deník New York Times. Stal se profesionálem, dostal prestižní ocenění „skejťák roku“ od amerického magazínu Thrasher a vyhrál mistrovství světa v Münsteru. Se svým tajemstvím se ale svěřil jen nejbližším. Když ho jednou poznal o dost let mladší skejťák v gay baru, Anderson mu podle vlastních slov vyhrožoval, aby mlčel.

„B. A. je pro tisícovky lidí hrdina, jejich oblíbený skejťák,“ říká v dokumentu umělec a skejtová legenda Ed Templeton, taky jeden z těch, kterým se Anderson svěřil. „Všechna ta děcka teď budou sedět doma a říkat si: Počkat, můj oblíbený skejťák je gay? Nakonec jim nezbyde nic jiného než si přiznat: No a co?“ Maskulinní image se ve skateboardingu rozpouští a Andersonův coming-out si zapamatujeme jako významný mezník – jezdí víc a víc skejťaček, které to drsňákům snadno natřou, jedna švédská firma vyrobila řadu desek podporujících Gay Pride a nebyla sama. Ode dneška mají ale LGBTQ skejťáci a skejťačky svůj velký vzor, který skateboarding tak dlouho potřeboval. Jak říká ve snímku pro Vice Jake Phelps – šéfredaktor časopisu Thrasher, který pomáhal tvořit obrázek skejťáků jako nebezpečných společenských vyvrhelů – to nejdůležitější je: „Já jezdím na skejtu, ty jezdíš na skejtu, oba jezdíme na skejtu!“