Choďte na procházky, doporučují umělci i historik, který si na bloumání založil byznys

Chodit pamětí města

„Chodit na procházky jsem začal asi od čtrnácti let. Sám jsem se prokousával okolními čtvrtěmi i historickou Prahou. Byl jsem fascinovaný tím, co se kde nachází, jakou má každá čtvrť atmosféru. Pak jsem to rozšiřoval, až jsem v průběhu vysoké školy navštívil všechny čtvrti. Teď se věnuju ještě hlubšímu poznávání a došel jsem k závěru, že by byla škoda, abych si to nechával sám pro sebe, tak jsem vytvořil blog Praha Neznámá,“ vysvětluje Ryska, zatímco procházíme starým vesnickým jádrem Proseku, kde najdete také jeden z nejstarších kostelů hlavního města, náves, po které pobíhají děti, nebo prvorepublikové kino, které brzo ustoupí nové zástavbě.

Čtěte také

Petr Ryska už se dávno neprochází jenom pro vlastní potěšení. Stal se z něj spíš pamětník mizejících míst. „Skutečně bojuju, abych chytil ještě fotku, než mi to úplně zbourají. Zrovna předevčírem jsem byl v kolonii Čína a tam už zbyly asi jen tři domečky. Chystá se, že tam budou stavět nové developerské projekty bytovek. Mizí to doslova před očima. Spoustu věcí jsem vyfotit nestihl, hodně jsem obrečel, že už se to nepodařilo.“

Rozchodit úzkost

I básník Josef Straka se prochází, protože si chce zapamatovat unikátní krajinu. „Chce to prochodit to místo, protože za deset let může vypadat úplně jinak a zůstane to jenom ve vzpomínkách,“ myslí si autor známý meditativními texty, v nichž se lyrický subjekt toulá po krajích evropských měst. Periferie má prý Straka rád proto, že se v nich na rozdíl od center zachovává místní atmosféra. Vystudovaný psycholog zároveň zdůrazňuje, že procházky fungují jako forma autoterapie. „Říká se, že když jdeme chůzí pět kilometrů v hodině, odpovídá to bušení srdce. Stává se to některým lidem, že když jdou dlouho, dostávají se do stavů podobných nirváně. Dostanou se do takového stavu, že souzní se vším. Člověka to vytrhne z těch starostí.“

„Ono je to taky trochu myslím cesta do nějakého jiného světa. Jsou to věci z těch různých životů, které nevedu,“ říká o procházkách fotografka Karolina Ketmanová|foto: Karolina Ketmanová

Na psychohygienu si Straka snaží vyhradit celý den. „Člověk má čas na pobývání s tím místem a pobývání sám se sebou. Intenzivně. Může si dovolit celý den promýšlet něco, s čím se chce vyrovnat. A na konci procházky si řekne: už se tím nebudu zabývat.“ Zdánlivě neřešitelný problém podle Straky nakonec vynahradí intenzivní radost z objevení zapadlé uličky na kraji města. Vzpomínat prý nebudete na úzkost, ale na prochozený den, který v paměti snadno vytlačí zbytek roku.

Vidět životy, které nevedu

Euforii z dobré procházky zažívá pravidelně i fotografka Karolina Ketmanová. „Ono je to také trochu myslím cesta do nějakého jiného světa. Jsou to věci z těch různých životů, které nevedu,“ říká Karolina, pro kterou je chůze cesta k úniku. „Myslím, že procházky jsou vlastně základ šťastného života, protože při ní vyjdeš z té všednosti. Můžeš vnímat. Já u toho hlavně fotím, to je pro mě nejdůležitější,“ říká Karolina Ketmanová, která na svých fotografiích dokáže zachytit genius loci opuštěných zastávek, nikam nevedoucích pěšin a nepochopitelných zídek uprostřed nové divočiny. Sama takovým místům říká „malé architektonické skvosty“ a člověk si jich všimne jenom ve chvíli, kdy má díky dlouhé chůzi zjitřené vnímání.

„Myslím, že procházky jsou vlastně základ šťastného života,“ říká Karolina Ketmanová|foto: Karolina Ketmanová

Pozitivního vlivu chůze na kreativní myšlení si před dvěma lety všimli vědci ze Stanfordovy univerzity. U procházejících se lidí rapidně stouplo kreativní myšlení, dokonce i v případě, že chodili pouze po běžících pásech. Dramatika Davida Košťáka by výsledky stanfordského průzkumu nejspíš nepřekvapily. „Když potřebuju, aby se myšlenky rozpohybovaly, tak začnu chodit. Venku je víc možností inspirovat se než u psacího stolu. Můžeš něco náhodou zahlédnout a v tu chvíli víš, že tohle je to, cos potřeboval,“ říká David, který díky poslední procházce vymyslel podtitul ke své připravované hře Laika.

V paměti zůstane i procházka, při které nedomyslíte román ani nevyřešíte problém v práci. Zasekne se v mysli právě pro svou bezúčelnost – vlastnost, které se odjakživa křivdí.