Co kradou smartphony a sociální sítě? Schopnost se nudit, ale i užívat si ticho
Smartphone je jako hrací automat. Na jeho displej se podíváte stopadesátkrát za den v naději, že z něj vypadne nějaká odměna. Notifikace, zpráva, e-mail, prostě cokoli, co by vás zbavilo nudy. Závislost na něm (nomofobie) může vést k digitální depresi, nespavosti a spoustě dalších civilizačních chorob, o kterých se ještě mnoho neví. Manfred Spitzer, německý psychiatr a zavilý bojovník proti světu digitálních technologií, se ve své knize Kybernemoc snaží popsat všechny negativní vlivy online života. Opravdu přesvědčivý je pouze ve chvílích, kdy mluví o roztěkanosti.
Jak ztratit hluboké soustředění
Kybernemoc je kniha o tom, co všechno se vám může stát, když budete příliš mnoho času trávit s chytrým telefonem v ruce. Spitzer v podstatě vrství více či méně věrohodné studie o různých negativních dopadech digitalizovaného životního stylu. Jednou se dočtete o podobnosti mezi tím, jak neuronální okruhy v mozku aktivizuje kokain a jak notifikace na sociální síti. Jindy pochopíte Skinnerův behavoriální experiment s netrpělivě klofajícími holuby, na němž lze snadno ilustrovat lidskou závislost na hracích automatech, ale i na Facebooku. Jednou dostali drobky, tak teď holubi zobou s nadějí, že se jídlo zase objeví. My klofeme do telefonů, kontrolujeme displeje s tichou nadějí, že nám někdo napsal. Touha po svítící notifikaci nás přitom přepadá i ve chvílích, které trávíme třeba s přáteli na večírku.
Nejzajímavější pasáže ve Spitzerově knize jsou ty o roztěkanosti, nejběžnějším a zároveň nejnevinnějším příznaku kybernemoci. Jestli se s něčím osobně potýkám, je to právě neschopnost soustředit se déle než pár minut. Když můj mozek stojí před složitější myšlenkovou operací, po chvíli utíká jinam. Klikám na tlačítko prohlížeče nebo odemykám telefon a sytím se všemi notifikacemi, které jsem za tu krátkou abstinenci nastřádal. Místo odměny za vyřešení náročného úkolu hledám rychlé cukry v podobě jednoduchých impulzů.
Před dvěma lety jsem dělal reportáž o umělcích, kteří se dobrovolně odpojili od sociálních sítí. „V ten konkrétní den, kdy jsem se rozhodl odpíchnout se z Facebooku, jsem byl na výstavě Raqiba Shawa. Je to takový současný indický Hieronymus Bosch,“ vyprávěl sochař Štěpán Beránek. „Čím více času byl člověk ochoten strávit u jednoho obrazu, tím více z něj mohl vymáčknout.“ Beránek si uvědomil, že podobnou metodu by měl uplatnit i na vlastní práci: „Místo toho, aby se člověk zamyslel nad jednou věcí a věnoval jí patřičný čas, je zahlcený spoustou malého, povrchního. Což je pro tvůrčí činnost určitě špatné.“
V tichém ateliéru, kde stařičký počítač sloužil pouze jako přehrávač hudby, se Beránek po několika hodinách práce dostával do stavů, které psycholog Csíkszentmihályi nazývá flow. Zastavuje se při nich čas, veškeré vnější i vnitřní impulzy ztichnou. Podle nejnovějších studií neuro-aktivity mozek při fázi flow vypíná oblasti, které zprostředkovávají funkce sebereflexe, přemítání a uvažování. Aktivizují se naopak oblasti smyslového vnímání a jednání.
Býval jsem člověkem
O stavech hlubokého soustředění mluví i britský publicista Andrew Sullivan, novinář a zakladatel blogu The Dish. Monstrózně úspěšný online projekt ho přivedl k digitální závislosti. Deset let svého života trávil tím, že publikoval několik článků denně, svou stránku updatoval každou půl hodinu, to všechno v relativně neškodné době bez chytrých telefonů a mobilní aplikace. Že je čas vrátit se na chvíli do světa offline, poznal po několikáté schůzce s doktorem. „Přežil jsi HIV, a zabije tě web?“ ptal se lékař Sullivana, když mu předepisoval další dávku antibiotik na čtvrtou bronchiální infekci.
Ve svém záříjovém článku I Used To Be a Human Being publikovaném na webu New York Magazine Sullivan popisuje svůj pobyt v meditačním centru uprostřed lesů. Jeho mozek se po několika dnech vrátil z roztěkaných, abstraktních cest ke konkrétním, usazeným a klidně plynoucím myšlenkám. Zpět ale přišly i úzkosti, které po několika dnech vyvrcholily ve stav autorem popsaný jako extrémní utrpení. „To je v pořádku, to zažívá každý. Nech to být, samo se to vyřeší,“ řekl mu jeho instruktor, který mu už dříve poradil: „Když to bolí, znamená to, že přemýšlíš.“
Telefony kradou duši!
Sullivanovo vyprávění připomíná příběh končení s kouřením. Po pár dnech člověka rozbolí průdušky, protože se obnovuje dlouhodobě umrtvená tkáň. Bolest jako by byla znamení, že se člověk uzdravuje. V případě Sullivana prochází agresivní samoléčbou jeho vlastní mysl. Poté, co je znovu schopná hlubokého soustředění a nerozptýlená miriádou vjemů ze světa online, se začíná soustředit na vlastní umrtvená traumata.
Bylo by pošetilé tvrdit, že nám telefony kradou duše. Na druhou stranu umí dokonale vyplňovat prostor, který bychom jinak byli nuceni trávit se svým vlastním já – v dobrém i ve zlém. Mluví o tom třeba komik Louis C.K.: „Pod tím vším ve vašem životě je prázdnota. A někdy, když se na nic nedíváte, když jste sami, na to přijdete. Třeba když jedete autem. Proto všichni píšou esemesky za jízdy! Jednou jsem takhle jel autem a v rádiu začala hrát Jungleland od Bruce Springsteena. Fakt mě to rozesmutnilo. Říkal jsem si, musím sebrat telefon a napsat ‚čau!‘ tak padesáti lidem. A pak mě napadlo: Prostě se postav tomu smutku čelem a nech se jím sejmout, jako by to byl náklaďák.“ Slavný komik popisuje, že po návalu neštěstí přišla i vlna radosti. „Protože nechceme malou špetku smutku, odsouváme ho pomocí telefonů. Jenomže bez smutku nemůžeme být ani šťastní. Místo toho všeho jsme prostě víceméně spokojení se svými telefony a pak umřeme.“
Je mi jasné, že mě nepřepadne úzkost, ani nezavalí vlna transcendentálního štěstí pokaždé, kdy si při čekání na tramvaj odpustím civění do telefonu. Jen bych se nerad zbavoval ticha. Sullivan tvrdí, že jsme se stali kulturou produktivity. Ticho je v moderním světě anachronismem a smartphonová revoluce poslední dekády je rána z milosti pro malé zbytečky nečinnosti v našich životech. Ve své přirozené roztěkanosti se dokážu plně uklidnit už jen v neděli večer při bloumání Prahou. Malé kapsy ticha v ulicích dokážou v tu chvíli krmit mozek líp než všechny gify, snapy a instagramy světa.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
