Co zbylo z kontrakultury 60. let? Bouřit se proti nadvládě čísel jde i dnes
Člověku žijícímu v 60. letech to muselo připadat jako chaos. Květinové děti protestující proti krveprolití ve Vietnamu, hledání vlastního já prostřednictvím psychedelik, romány beatniků o nekonečných večírcích, volající po úniku od společnosti, uprostřed toho Amerikou otřásaly rasové nepokoje a nad vším visela hrozba termonukleární apokalypsy. Jméno těmto bouřlivým událostem dal jako první americký sociolog a historik Theodore Roszak ve své knize Zrod kontrakultury, která vyšla téměř po padesáti letech v českém překladu až nyní. Přestože víme, že se z hippies stali zbohatličtí yuppies a revolta vyprchala, kniha má stále co říct i o současnosti.
Roszak převrátil naruby ústřední myšlenku marxismu, že revoluci spustí vykořisťovaní dělníci. Zhnusení nad hodnotami konzumentského ráje, kterým Amerika byla v 60. letech (stejně jako jím je dnes), se hromadilo někde jinde. Rodiče měli nepřítele pohodlně usazeného naproti sobě u rodinného stolu v podobě vlastních rozmazlených dětí, když si dávali ráno kávu a pročítali noviny. Jak Roszak poznamenává, pro dospívající babyboomers byli beatničtí spisovatelé a folkoví zpěváci z newyorské Greenwich Village lepšími vzory než otcové, kteří zaprodali duši nezastavitelným továrnám na automobily.
Kontrakultura se podle Roszaka zrodila ne ze selhání, ale z úspěchu vysoce industrializované ekonomiky – ta dala Americe instantní jídlo, plastové příbory na jedno použití a pocit, že velká televize je oním vytouženým štěstím. Rodiče nedovedli pochopit, proč se jejich děti vzdávají kariéry a nechtějí se nechat společenskými institucemi vysoustružit pro potřeby nejrůznějších byrokracií, ať korporátních, nebo státních. U Roszaka můžeme sledovat jistou návaznost na myšlení evropských filozofů, například představitele frankfurtské školy Herberta Marcuseho kritizujícího moderní technickou racionalitu. Roszak mluví o režimu technokracie, kde vládnou experti a ve společnosti je vše ospravedlňováno vědeckým poznáním. Tehdejší mládež se ale vydávala především na cestu za poznáním vlastního já a doprovázelo ji u toho LSD.
Jeden z vůdčích hlasů nespokojené mládeže Bob Dylan se nejprve ve svých písních zabýval nerovnostmi, stavěl se proti šéfům a válce. Později se posunul k psychedelii a nad veřejným úkolem měnit instituce, jak píše Roszak, rychle získává navrch projekt započatý beatniky – přetvářet sebe sama, měnit svůj způsob života, své vnímání i senzitivitu.
Rodiče nedovedli pochopit, proč se jejich děti vzdávají kariéry a nechtějí se nechat společenskými institucemi vysoustružit pro potřeby nejrůznějších byrokracií, ať korporátních, nebo státních. Roszak mluví o režimu technokracie, kde vládnou experti a ve společnosti je vše ospravedlňováno vědeckým poznáním. Tehdejší mládež se ale vydávala především na cestu za poznáním vlastního já a doprovázelo ji u toho LSD.
Pětatřicetiletý akademik Roszak, který tehdejší otřesy v americké společnosti sledoval z Londýna, dobře rozpoznal velká nebezpečí číhající na kontrakulturu, byť jí na rozdíl od mnoha svých vrstevníků fandil. Tím nebezpečím byla zranitelnost vůči exploataci – aby se nenechala koupit, aby se nestala vedlejší atrakcí pro módní společnost. O desetiletí později se kontrakultura přetvořila v akademickém prostředí do studia subkultur a v první knize o mládežnických hnutích psal britský teoretik Dick Hebdige, že skupiny narušující pořádek bývají léčebným procesem díky masmédiím navráceny do společnosti jako neškodné divadlo. Dřívější revolta tak přichází ze špinavých klubů na pulty obchodů, jako se tak stalo s punkem, nebo když se z Dylana stala hvězda populární kultury. V nultých letech už teoretici Joseph Heath a Andrew Potter v knize Kup si svou revoltu! prohlašovali, že kontrakultura není hrozbou pro systém, ale naopak jeho hnací silou. Roszakova kniha stojí na začátku této linie táhnoucí se až k postsubkulturálním studiím, a je tak nepostradatelným dokumentem doby, který pomáhá pochopit kořeny a motivace takových hnutí.
Co dalšího tedy zbylo z Roszakova přelomového díla? Už na konci 60. let vyzýval, aby se revoltující mládež pustila do boje za řešení environmentálních problémů, za vystoupení ze skleníku ekologické lhostejnosti. Tento apel je dnes – po padesáti letech – naléhavější než tenkrát a v současnosti ho prosazuje taky populární kanadská myslitelka Naomi Klein. Roszak sledoval, jak se ideály kontrakultury vytrácely a prodávaly, až do své smrti v roce 2011. Jeho popis společnosti ovládané čísly a diktátem racionality nad prožitky zůstává ale stále aktuální. Stejně jako jeho slova, že nejúčinnějším nástrojem kontroly je parodie svobody.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
