Společnost On Air20. března  2017 v 15:20  

Děláme práci, co má smysl, říkají sestry starající se o dlouhodobě nemocné

Zdravotní sestra Daniela mi ukázala běžný provoz na pokojích řepského Domova - Foto: Jana Patočková

Zdravotní sestra Daniela mi ukázala běžný provoz na pokojích řepského DomovaFoto: Jana Patočková

Nikdy předtím jsem nedělala ve zdravotnictví a na starý kolena jsem se rozhodla jít utírat zadky staříkům. Proč? Protože si myslím, že si to zaslouží,“ říká nad šálkem kávy rekvalifikovaná sanitářka Věra. Na odděleních LDN leží pacienti, u kterých se zdravotní stav nejspíš nezlepší. Většinou se jedná o seniory. Jak taková zařízení fungují a jak péči o nemohoucí seniory vnímají samy zdravotní pracovnice?

Sedíme v jedné ze sesteren Domova sv. Karla Boromejského v pražských Řepích a dáváme si kafe společně se zdravotními sestrami Věrou, Hankou a Danielou před odpolední svačinou pacientů. „Já jsem se přímo sem – na léčebnu dlouhodobě nemocných k seniorům – dostala, když jsem se ve třiceti rozhodla, že musím změnit svůj život. Odpověděla jsem na první inzerát a ten vyšel,“ vypráví svůj příběh rekvalifikovaná sanitářka Hanka, energická a mladě působící čtyřicátnice. 

Kolegyně Věra to má podobné a během povídání se vzájemně doplňují. Obě mluví o kancelářské práci, ve které neviděly smysl. Změna prý ovlivnila i jejich osobní život. „Teď to zní tak pateticky, snad se začnu červenat,“ zlehčuje svůj příběh Hanka, která u řepských Boromejek působí už šestnáctým rokem a podle vlastních slov toho rozhodnutí rozhodně nelituje. 

Léčebny dlouhodobě nemocných mohou vyvolávat stísněné pocity. Lidé si je totiž nejčastěji spojí s tabuizovaným tématem stáří a umírání. Nehledě na investované peníze a snahu situaci zlepšit běžná nemocniční zařízení tohoto typu trpí nedostatkem personálu a platové podmínky nejsou optimální s ohledem na fyzickou a psychickou zátěž. Zdravotní systém by se bez nich ale neobešel.
 

Pod stejnou střechou s jiným režimem 

O Domově sv. Karla Boromejského se říká, že je průsečíkem 4 světů, které spojuje prvotní zaměření Boromejek – pomoc potřebným. Čtyři světy znamenají čtyři části domova: lůžková část LDN, denní stacionář pro seniory vyžadující zvýšenou péči, řádová klauzura (ubytování pro sestry a bratry z církevního řádu, kam nikdo zvenčí nesmí) a nápravné zařízení pro vězeňkyně ve výkonu trestu. Pomoc ženám, které se dostaly „na scestí“, mají Boromejky totiž také v popisu práce. Trestankyně výrazně ulehčují práci personálu v běžném provozu LDNky – sestry a sanitářky mají díky nim více času věnovat se konkrétním pacientům. 

Děláme práci, co má smysl, říkají sestry starající se o dlouhodobě nemocné - Foto: Jana Patočková

„Jedno křídlo domova je ženská věznice. Spadá pod státní vězeňskou službu, která s námi spolupracuje a poskytuje nám pracovnice,“ vysvětluje Hana. Jedná se o žalář lehčího typu a trestankyně mají pod záštitou LDN možnost se rekvalifikovat. Během výkonu trestu v zařízení pomáhají například v kuchyni, s úklidem a dalšími drobnými, ale nezbytnými pracemi. Mezi dalším personálem trestané ženy na chodbách nerozpozná pacient ani návštěvník, ví o nich jen zaměstnanci. „Já si je nemůžu vynachválit,“ popisuje Daniela výhody pomocné síly. „Chodí sem pomáhat v době, kdy je to nejnabitější. Normálně by se těžko mohl nasmlouvat někdo, kdo by přišel jen na pár hodin během dne, to se nikomu nevyplatí. Navíc ve volném čase ještě dělají kulturní programy, zpívají pacientům a berou je na procházky.“ 

Přes všechno existují striktní pravidla, která musí obě strany dodržovat. Personál například nesmí pomocné síle ve výkonu trestu vykat. Telefon mají trestankyně zakázaný. Ač se v domově vaří, vězeňkyně dostávají každý den své vlastní vězeňské jídlo a v případě nevolnosti je musí služba odvézt k vězeňskému lékaři, ať už je jeho dostupnost a vzdálenost jakákoli. 

Pokoje v LDN - Foto: Jana Patočková

Pokoje v LDNFoto: Jana Patočková

Drsnější smysl pro humor 

Pomáhat na oddělení chodí i civilní dobrovolníci, nakupují, doprovází seniory k lékařům nebo jim dělají společnost. Na rozdíl od standardních lékařských zařízení sem můžou i psi, dokonce do postelí, a to nejen v rámci oblíbené canisterapie, ale klidně jen tak s návštěvou. „Měli jsme i caviaterapii, tedy cvičená morčata, která s pacienty fungují podobně jako právě psi, senioři je hladí, chovají, usínají s nimi,“ vyjmenovává Hanka. „A lidi ty morčátka milovali! Často jim stačí jít si sednout na chodbu, kde máme rybičky a andulky.“ Sanitářky Věra, Hanka a sestra Daniela mi společně vysvětlují, že je důležité si při tomhle typu práce zachovat zdravý humor a hlavně pozitivní přístup: „Máme trošku drsnější smysl pro humor. Naší známí můžou mít pocit, že jsme občas cynické, my ale jen musíme to všechno nějakým způsobem ventilovat.“ 

Hanka naráží na to, že ne vždy se starší a leckdy senilní pacienti chovají dle očekávání, ne pokaždé pomoc vítají. „Mně jednou jedna kamarádka řekla, že obdivuje, jak mě baví utírat lidem zadky,“ směje se zdravotní sestra. Je to jednoduše součást práce. Věra prý vysvětlovala přátelům dvacetileté dcery, že její práce je starost o stolici. Dlouho to prý nechápali. „No a to je právě ten náš humor,“ zakončují obě s obligátním smíchem. 

Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace