Lipsko není jako dřív, přesto se do města stěhují lidé „žít svůj sen“

Můžeš popsat, jak to vypadalo v Lipsku v 90. letech?

Christian Rost: Bylo to frustrující, staré průmyslové budovy začaly chátrat, korodovaly ve špatném počasí a nikdo se o ně nestaral. Ulice se vylidňovaly. Na druhou stranu jsme mohli poprvé naše město budovat, jak jsme chtěli, neměli jsme peníze, ale měli jsme prostor, budovy a hodně nápadů.

Co se začalo dít? Máš na mysli aktivity DIY kolektivů, které tehdy začaly být aktivní?

Christian Rost: Ano, dám za příklad jeden kolektiv, který dal dohromady Westbesuch, jakousi galerii s bleším trhem a občasnými kulturními eventy. Chtěli jsme ukázat, v jaké krásné oblasti galerie je, to místo se tehdy vnímalo jako vyloženě zanedbané, místo, kde bydlí jen problémové rodiny. A právě ty jsme do našich aktivit a nápadů zapojili taky, snažili jsme se v nich podnítit nápady na to, co by se mohlo dělat.

Jak se potom město s přílivem kapitálu začalo měnit?

Christian Rost: Lipsko je univerzitní město, to je hodně důležité říct, taky máme hodně zelených ploch, ve městě jsou krásné oblasti, třeba na březích jezer. Je to opravdu pěkné místo. V 90. letech byly ve městě hodně levné nájmy, ale taky jsme měli hodně nízké platy. Gentrifikace tu samozřejmě začala klasickým způsobem – najednou se do Lipska přistěhovala spousta idealistických lidí, kteří začali organizovat kulturní a kreativní aktivity. To je vždycky něco, co přitáhne investory, způsobilo to velkou změnu. Zesílilo to po ekonomické krizi, kdy investoři začali být opatrní a zaměřili se na trh s nemovitostmi, Lipsko bylo jedním z míst, kterých se to týkalo nejvíc.

Čtěte také

Jaká je situace teď?

Christian Rost: Některé části města jsou gentrifikované, jdou na řadu postupně, realitky se o město velmi zajímají a nájmy jdou výš a výš. Problém je, že platy většiny lidí se nezvýšily.

Co teď město potřebuje?

Christian Rost: Město potřebuje dobrý koncept pro soukromý trh s nájmy, snaží se jej teď dát dohromady, ale je už možná trochu pozdě. Snaží se to ale nějak řešit, prošla i nějaká rozhodnutí na národní úrovni o tom, že nájmy se nemůžou zvyšovat bez limitů. Nefunguje to nicméně tak dobře, jak by mělo, nebo je možná už hodně pozdě. Dřív jsme měli problém se smršťujícími se městy, teďka se naopak města rozpínají do krajiny, vlády ale pořád fungují tak, jako bychom byli ve fázi smršťování. Nenašly správné řešení ve správnou dobu. Uvidíme, jak to bude dál.

Myslíš, že kolektivní aktivity budou hrát nějakou roli při formování městské politiky?

Christian Rost: Ne, jsou to malé iniciativy, možná 1000 lidí, máme ve městě 60 kolektivních domů, ale je to jenom kapka vody v moři.

Myslím tím, jestli se jim může podařit alespoň do nějaké míry změnit způsob myšlení v některých ohledech.

Christian Rost: To ano, ukazují svými příklady, že i jiné cesty jsou možné, ale vždycky záleží na politických rozhodnutích.

Kolektivní dům musí sloužit všem stejně, bez ohledu na to, kolik má člověk peněz, s ohledem na to, jaké má potřeby

Co přesně je kolektivní dům?

Michael Stellmacher: Je to něco mezi domem, kde si pronajmete byt, a domem, který vlastníte. Kolektivní dům patří asociaci, kterou řídí samotní nájemníci, takže každý je nájemník a zároveň je součástí asociace vlastníků.

Jak taková asociace vznikne?

Michael Stellmacher: Existují různé typy kolektivních domů. Často to vznikne tak, že se dá dohromady skupinka mladých umělců, kteří mají v plánu se podílet na společném uměleckém projektu, potřebují prostor pro svoje aktivity a chtějí spolu zároveň bydlet. Taky existují kolektivní domy propojené s kulturními a komunitními centry. Ale často je to prostě obyčejná skupinka přátel, kteří se rozhodli, že chtějí být spolu, aniž by měli nějakou další společnou aktivitu. Velmi často takové domy vznikají v momentě, kdy chce vlastník prodat svůj soukromý dům a jeho nájemníci nechtějí odejít. Zorganizují se a dají na vědomí, že chtějí v domě zůstat. Zároveň se nikdo z nich nechce stát jediným vlastníkem, který ten dům koupí, a tak založí nájemnickou asociaci.

Pro kolektivní domy je velmi důležitá rovnost všech členů asociace, jak přesně to funguje prakticky?

Michael Stellmacher: Kolektivní domy jsou organizace, které rovnost ve všem zdůrazňují. Nefungují tak, že nejbohatší člen má největší byt, a člověk s troškou peněz nebo s dluhy do asociace nemůže. Lidé jsou různí a vy potřebujete dům pro různé lidi s různými finančními možnostmi a různými potřebami. Chcete, aby sloužil všem stejně. Nájemnická asociace dělá všechna rozhodnutí kolektivně. Každý člověk má k domu dvojí vztah, oddělujeme oblasti kapitálu, společného bydlení a nájemnického statusu. I takto zdůrazňujeme rovnost mezi lidmi.

Co když se někdo rozhodne z domu odejít?

Michael Stellmacher: Každý nájemník má k domu dvojí vztah. Za prvé: jako nájemník mám normální nájemnickou smlouvu. Třeba v Německu se z ní můžete vyvázat do tří měsíců. Tři měsíce a jste pryč, je to stejné, jako když chcete odejít z normálního domu. Zároveň jste ale součástí asociace, jste jakýmsi investorem, a na to máte zase jinou smlouvu. Pokud na začátku vložíte do projektu peníze, abyste pomohli jeho realizaci, je tam delší doba, za kterou je můžete dostat zpátky. Je to 5 let. Takže pokud se chci vystěhovat, protože mám dojem, že lidé v domě nejsou tak přátelští, jak jsem si myslel, tak můžu během tří měsíců jít, získat zpátky vložené peníze ale trvá delší dobu. Pokud chci dál zůstat nájemníkem domu, ale změní se moje finanční situace a já potřebuju peníze zpátky, můžu dál zůstat nájemníkem. Současně můžu zrušit smlouvu s nájemnickou organizací, abych mohl zahájit pětileté čekání, po kterém peníze dostanu. Jasně že asociace má najednou problém, musí se všichni společně domluvit, komu řeknou o peníze místo mě, jestli někoho znají, nebo můžou požádat banku o půjčku, nebo jestli raději začnou crowdfundingovou kampaň. Většinou to ale funguje dobře, v Německu je 100 takových domů a fungují léta, třeba i 20 let. Samozřejmě že se během let jejich finanční situace může různě měnit, nejhorší je to ale většinou na začátku, kdy se shání první peníze na začátek kolektivního domu.

Jak ovlivňuje přítomnost kolektivních domů město?

Kunterbunte 19, projekt komunitního bydlení v Lipsku|foto: Hausprojekt Kunterbunte 19 mbH.

Michael Stellmacher: Když jdete městem, tak je to vidět. Většina kolektivních domů má svůj vlastní design, kterým na sebe upozorňuje, dávají najevo, jaký je jejich postoj k trhu s nemovitostmi, mají třeba venku pověšený transparent, který zatracuje gentrifikaci nebo se dovolává lepšího světa… Hodně často mívají různá otevřená místa pro veřejnost, třeba freeshopy, kavárny, kde si zároveň můžete něco opravit nebo zrecyklovat, dávají střechu nad hlavou různým sociálním podnikům atd. Ale některé nedělají nic, a ani to na nich nepoznáte, že jsou nějak zvláštní.

Michael Stellmacher: Je tu asi 60 kolektivních domů, které fungují přesně tak, jak jsem popsal. Ale pak je tu ještě hodně domů, které fungují na bázi komunitní kultury, ale mají soukromého vlastníka. To ještě víc zesiluje pověst Lipska, města, kde všichni bydlí společně. Lidé taky pořád mluví o tom, jak je Lipsko levné, to už taky není pravda, bylo levné tak před pěti nebo deseti lety. Takže ano, hodně lidí se sem pořád stěhuje s ideálem založit tady nějaký komunitní projekt a bydlet nezávisle. Inspirují se námi i lidé v jiných městech, teď například spolupracujeme s městečky blízko Lipska, která jsou mnohem konzervativnější. Místní lidi ale vidí, jak Lipsko roste, je hrozně atraktivní pro mladé lidi, i přesto, že doma to mají levnější a celkově je tam bytová situace lepší. Rodiče se jich ptají: proč byste chodili pryč? A oni: žít svůj sen... Takže teďka se snažíme spolupracovat se starosty a zastupiteli těchto městeček, snažíme se v nich najít prostory, aby se mohly komunitní domy zakládat přímo v nich.