Ekosexuálové se milují se stromy. Dekadentní móda i podvratná strategie, jak změnit vztah k Zemi

„Znásilnili jsme biosféru. Teď bychom se s ní mohli něžně pomilovat,“ cituje Olivie Parkesová autory ekosexuálních lázní ve svém článku na webu magazínu Vice. Výstřední projekt dua Pony Express je příspěvkem k rychle se šířícímu fenoménu ekosexuality. Donedávna neznámý pojem se dříve objevoval v souvislosti se snahou zmírnit ekologickou stopu vlastního erotického života. Milujte se za tmy, nepoužívejte kondomy ze syntetik ani lubrikanty z ropy – tak zní některá z pravidel popsaných v knize Eko-sex: Buďte v posteli zelení a udělejte svůj erotický život udržitelným (Eco-sex: Go Green Between the Sheets and Make Your Love Life Sustainable). Americké aktivistky Annie Sprinklesová a Elisabeth Stephensová ale ekosexualismus chápou radikálněji.

Z vody jsme vlhké

„Jsme akvafilové, terafilové, pyrofilové a aerofilové. Beze studu objímáme stromy, masírujeme zemi svými chodidly a smyslně promlouváme ke květinám. Koupeme se nahatí, uctíváme slunce, pozorujeme hvězdy,“ píšou o sobě aktivistky v Manifestu ekosexuality, vystaveném na webu sexecology.org. Jak se manifest šíří internetem, ozývají se na jeho adresu i kritické hlasy. Nejčastěji se přitom objevuje námitka, že květina nebo hrouda hlíny vám na rozdíl od člověka nemůže odsouhlasit návrh k sexu.

Ekosexuálové - nahota - nahota v přírodě |foto: CC0 Public domain

Sprinklesová a Stephensová často odpovídají, že cílem hnutí ekosexuálů je hlavně změnit jeden velký narativ. „Jde nám primárně o zboření hranice mezi lidmi a přírodou. Pokud se dokážete oddělit od přírody, nemáte problém s tím, přírodu zabíjet, zneužívat ji pro zdroje a tak dále. Když se ale podíváte na strom jako na svého milence, dvakrát si rozmyslíte, než ho pokácíte nebo spálíte,“ vysvětlily v říjnu umělkyně magazínu Outside. „Snažíme se změnit metaforu ‚matka příroda‘ na ‚milenka příroda‘.“ Když naštvete matku přírodu, pravděpodobně vám odpustí. Když se nestaráte o milenku, dá vám košem! Argumentují aktivistky.

Puberta lidstva

Stejný postoj zaujímá i Charles Eisenstein, občasný přispěvatel deníku Guardian, spisovatel a aktivista. „Milenec neříká: ‚Záleží mi na tobě, protože bez tebe by nebyl nikdo, kdo by mi pral‘. Abychom milovali Zemi, musíme ji vidět jako subjekt, ne objekt. Někteří tvrdí, že objektifikace ženy předznamenává znásilnění. To samé musí platit i pro naši planetu.“

Vnímání subjektivity Země je pro lidstvo zkouškou dospělosti, myslí si Eisenstein. Člověk si musí uvědomit, že jím obývaná planeta má vlastní „já“, stejně jako dítě časem pochopí, že lidé okolo něj mají vlastní pocity. Taková zkouška může být pro civilizaci vycházející z tradičního, racionálního materialismu velice složitá. „Země nemůže trpět, ne víc než cihla nebo skála, protože nemá centrální nervovou soustavu,“ ilustruje Eisenstein názor člověka vyrůstajícího ve světě, který do posledního detailu rozložila věda. Na druhou stranu, právě vědecké poznatky z oblasti kvantové mechaniky do diskurzu vrací fascinaci neživou hmotou. Odhalujeme důmyslné fraktální struktury, které připomínají umělecká díla, jež nikdo úmyslně nestvořil.

Ekosexuálové - nahota - nahota v přírodě |foto: CC BY-NC-SA 2.0

„Svátost nepřichází zvnějšku, ale zevnitř. Je součástí hmoty. Vesmír je skrz naskrz inteligentní,“ vysvětluje Eisenstein a poukazuje na kultury, které svátost neživé hmoty uznávají. Bolivijští či amazonští domorodí aktivisté například vytvořili dokument Constitución del Buen Vivir, Ústavu dobrého žití, která rozlišuje vodu a zemi jako rovnoprávné subjekty. Francouzský sociolog Bruno Latour zase volá po „parlamentu věcí“, který by zahrnoval nejen lidské subjekty, ale všechny věci, které nás obklopují a pomáhají nám žít.

Ekosexuální hnutí ve své podstatě dalece přesahuje erotický vztah s vodou, stromy nebo hlínou. Hlavním cílem nové environmentalistické platformy je přesáhnout vlastní já a přiblížit se ke všemu, co je „other“. V oné množině se tentokrát nacházejí nejen lidé různých ras, pohlaví, vyznání, ale i rostliny, zvířata, lesy, hory a řeky.