Evropská DIY centra na lodi nebo v továrně na bonbóny chtějí sloužit okolním komunitám
V Evropě vznikla v poslední době kulturní centra ve starých železničních stanicích (Plzeň a Žilina), v nefunkčních plynárnách (Helsinky), na lodi (Budapešť), ve vyřazených vagonech metra (Londýn) nebo ve squatu (Maribor). Obrázkovou příručku vzniklou z inspirace jednotlivými DIY centry nedávno vydal kolektiv kulturního uzlu Stanica Žilina–Záriečie, který si před časem sám postavil koncertní sál z beden od piva a slámy.
V Žilině se nastěhovali nejprve jen do prázdné budovy místní železniční stanice. Občanské sdružení Truc sphérique dostalo do prostoru, kde se stále čekává na vlak, divadelní soubory, kapely i výtvarné umělce. Dokázalo tak ze starého nádraží u silničního uzlu vytvořit kulturní centrum pro celé okolí. Časem ale potřebovalo víc místa. Při pohledu na jejich nový koncertní sál vystavěný z beden od piva a slámy pod mostem vedle stanice si prý místní politici ťukali na čelo, oblíbenost kolektivu v okolí ale zajistila získání oficiálního statusu a rozšířené centrum dnes funguje ještě s větším ohlasem než dřív.
Jimi iniciovaný a vydaný Design Handbook For Cultural Centres je kolekcí nápadů a drobných záznamů sebraných při návštěvách center evropské sítě Trans Europe Halles architektem Peterem Lényim. „Moje práce spočívala v tom, že jsem dva nebo tři roky cestoval po Evropě a navštěvoval jednotlivá členská centra, tam jsem si všímal, čím jsou výjimečná, čím můžou světu pomoct,“ říká Peter.
Trans Europe Halles je síť nezávislých kulturních institucí vzniklých z občanských iniciativ, jejichž principy podle Petera silně určují charakter všech míst. „Všichni jsme si rovní, všichni máme právo na sebevyjádření, všechna centra se také velmi otevírají lokálním sousedským komunitám, nesnaží se mít exkluzivní program pro určitou cílovou skupinu. Chtějí být bodem pro okolní komunitu, kam můžou přijít lidi, vzít tam děti…“ Jedna z minikapitol Design Handbooku je věnovaná společným večeřím – například ve veronské Interzoně je kuchyně nejživějším místem, kde se všichni potkávají. Večeře se tu pořádají každý den pro zaměstnance, umělce i dobrovolníky, kterým se pozváním na večeři platí za práci.
V síti Trans Europe je i obrovský areál Village Underground v londýnském Shoreditch vybudovaný v prostoru starého železničního viaduktu, přilehlých halách a vyřazených vagonech metra. Ubytovává kolem padesáti umělců, kteří tvoří stálou posádku místa. Vedle Village Underground s jeho velkým zázemím, produkcí a skvělým umístěním ve druhé zóně Londýna jsou součástí sítě i místa jako OZU, které sdružuje komunitu v bývalé továrně na bonbony zhruba tisícového italského městečka Monteleone Sabino. Patří sem i Pekarna magdalenske mreže, která ve slovinském Mariboru vznikla na principech squatterství.
„Nejvíc jsou profesionálně podporovaná a dotovaná centra v severských zemích, hlavně ve Finsku. Naproti tomu třeba ve Slovinsku, kde jsem byl v Lublani a Mariboru, se všechno dělá na koleni, čistě z vlastního nadšení a politického přesvědčení. V každé zemi je to trochu jinak,“ říká Peter Lényi. I moskevská Fabrika vyznává politiku nulových grantů a zakládá si na své soběstačnosti, městská podpora tvoří jen část příjmu žilinské Stanice, kde jsou zvyklí na podporu od spřátelených firem – někdo přijde zadarmo položit podlahu, někdo věnuje vybavení. V mariborské Pekarne mají knihkupectví zásobované knihovnami, které se zbavují vyřazených publikací nebo úplně končí.
„Asi nejvíc jsem byl nadšený z centra Manifatture Knos, které se nachází v Lecce, to je na jihu Itálie. Centrum kultury je v hale, která dřív byla dílnou pro mladé strojaře, momentálně je prázdná a k dispozici komukoliv. Šéfuje tomu člověk, který učí na švýcarských univerzitách filozofii a ekonomii. Je velmi otevřený, nevytvořil jako jiní instituci, která by produkovala program, ale místo, kde si lidé program vytvářejí sami,“ vzpomíná Lényi na centrum, které ho ze všech jeho evropských zastávek fascinovalo nejvíc.
Pod heslem vyhánění duchů je v Design Handbooku i známá berlínská ufaFabrik vzniklá v prostoru Hitlerových filmových studií, jejíž založení šlo proti tradiční tendenci bourat budovy budící zlé vzpomínky. V ufě funguje například bio pekárna, kde se všechno dělá ručně a která produkuje natolik kvalitní produkty z lokálních potravin, že si prakticky nemůže dělat naděje na zisk. Tradice obchodů, které nevydělávají nebo zisk vkládají opět zpátky do svého zázemí, je silná i v severských zemích. Ve Vídni má základnu WUK – knihovna íránského odporu. Tisíce kilometrů od Íránu půjčuje 5000 knih, které v Íránu neprošly cenzurou.
Design Handbook For Cultural Centres ze všeho nejlíp funguje jako praktický rádce pro insidery v oboru nebo začátečníky. Najdete v ní doporučení, jak si poradit s příliš velkým nebo naopak malým prostorem, vytápěním místa, jeho vchodem nebo fasádou. Knížka se ale velmi snadno čte a prohlíží i někomu, kdo vlastní DIY ambice nemá. Díky otevřenosti uvažování všech citovaných je čtením, které může v lecčems měnit perspektivu. Její útržkovitost a složení z kratičkých odstavců, z nichž se každý vztahuje k jinému místu, připomíná brouzdání po internetu.
„Velký průmyslový věk v Evropě skončil v 60. a 70. letech, od té doby vyprazdňující se továrny přitahují další a další generace, není náhoda, že prvním konvertovaným prostorem bylo Warholovo místo pojmenované Factory,“ píše Lényi v úvodu Handbooku, kde se zabývá samotným principem obsazování starých průmyslových podniků.
„Nastěhovat se do studených a nefunkčních skladů se dá snadno, když nemáte jinou možnost, ale určitě by vám bylo líp v nové pohodlné budově. Proč se tedy stalo obsazování průmyslových prostorů principem?“ Odpovídá si vlastním přesvědčením o nutnosti zachovávat vzpomínky na minulost a čerpat z nich. „Mnoho z naší nedávné historie má kořeny v průmyslové době, v továrnách, skladech, silech… Odtud naše dnešní města vzešla, vytvořená prací a schopnostmi dělníků.“ Připomíná i dělnický původ Warholových rodičů a duch 60. let, který deklaroval právo na kulturu pro všechny vrstvy, nejen ty vyšší. Kam jinam se centra zakládaná poprvé tehdejšími revolučními studenty měla podít než do areálů pomalu dosluhujících továren – dědictví po lidech, kteří společnost postavili, ale jiné pomníky nemají.
Knížka vydaná kolektivem kolem žilinské železničně-kulturní stanice zahrnuje i centra tzv. 2. industrializace, vyprázdněná až po pádu železné opony. Naplňování těchto mnohdy nenáviděných míst novým obsahem může být jedním z nejlepších způsobů, jak na mnohdy ještě myšlenkově nezpracované dědictví historie navázat.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
