Flámování a fórky jako základ komunity. V 19. století měli místo sociálních sítí stolní společnosti

Brněnský etnolog a autor knih s hostinskou tematikou Karel Altmann definuje stolní společnosti takto: „Jsou čímsi sociálně vyšším než tradiční nebo spontánní kroužky štamgastů. Jsou vyhraněnější, což ukazují třeba tím, že přijímají jména.“ Ve své knize Praha u piva píše: „Stolní společnosti vznikaly kastovnicky, byly uzavřené a měly množství společných znaků a symbolů. Jejich členové zastávali různé role a měli své vzletné přezdívky, jimž rozuměli jenom zasvěcení.“ Některé stolní společnosti však byly přes svojí vyhraněnost relativně otevřené. Setkávali se v nich lidé různých profesí i společenských tříd, kteří by se jinak u stejného stolu nepotkali.

„V tehdejší hierarchicky uspořádané společnosti, kde existovaly generační přehrady a hledělo se na význam úřadu, představovaly stolní společnosti jakousi oázu, kde na tom tolik nezáleželo,“ říká kurátor výstavy Zaniklý svět stolních společností aneb sociální síť před sto lety, plzeňský historik Tomáš Bernhardt. „Záleželo na tom, zda byl člověk družné povahy a dobrý kamarád, který netrhal partu.“

Předměty ve skleněných vitrínách Pivovarského muzea v Plzni, kde se výstava koná, vypadají spíš jako středověké artefakty – erby, řády, ale také šaškovské čepice vypovídají o humorném a sebeironickém základu mnoha stolních společností. Jak jinak si lze vykládat název společnosti Mňau, jejíž členové se zdravili hlasitým „mňau“. Na fotografii členů společnosti má jeden z nich na hlavě kočičí hlavu.

Z výstavy Zaniklý svět stolních společností (Šlechta)|foto: Pivovarské muzeum v Plzni

Jednou z nejvýznamnějších plzeňských společností byla Mha, založená v roce 1907 a aktivně působící zhruba do začátku první světové války. Jejími členy byli převážně lidé z divadel, muzeí, ale také z řad obchodujícího měšťanstva. „Mha měla svého velmistra i svého obřadníka, vše tedy bylo ze zásady žertovné. Dbalo se také na to, aby kohokoliv zajímavého, kdo navštívil Plzeň, zatáhli do hospody a zapsali do návštěvní knihy. Za pět let se tam vystřídalo nejenom několik velkých osobností českého divadla, literatury a výtvarného umění, ale také zahraniční hosté jako například francouzský diplomat a básník Paul Claudel nebo americký cestovatel Elias Burton Holmes.“ V návštěvní knize člověk najde i podpis Jaroslava Haška.

Pro zbytek města byli členové stolních společností za bohatýry a opilce. I z toho si dělali legraci. Dokládá to příhoda s fotografií divadelní a později i filmové herečky Emmy Jeřábkové. Někdo ze členů ji zachytil viditelně společensky unavenou a na vrub fotografie ironicky napsal cosi, co by měšťané čekali spíš od excentriků ze stolních společností: „Odstrašující příklad ženské výstřednosti. Jeřábková jde po proflámované noci u Knoblochů v šest hodin ráno domů.“ Při pohledu na dobové fotografie je vidět, že ženy, převážně potom herečky a zpěvačky, byly nedílnou součástí stolních společností.

Z výstavy Zaniklý svět stolních společností (Pijaristé)|foto: Pivovarské muzeum v Plzni

Následuje vernisáž, kdy se ozve pro mě překvapivá informace. Plzeňská stolní společnost Mha před několika lety zažila svoji renesanci a někteří její členové včetně velmistra jsou se mnou v místnosti. Okamžitě se tedy pouštím za panem Bernhardtem a ptám se, zdali není tajemstvím, kdo v současné Mze je. „Támhle stojí přímo náš velmistr,“ odpoví pobaveně Bernhardt. Vydávám se tedy za velmistrem a ptám se ho, jestli by mi věnoval pár slov. Zajímá mě, jaká je dle něj úloha stolních společností dnes.

„Především by to neměla být politika. Tehdejší Mha do politiky vůbec nezasahovala a ani my to nechceme dělat. Naše pole působnosti je široké, podporujeme různé kulturní akce a dobročinnost. Například jsme společnými silami vydali básnickou sbírku jednoho z našich členů. Vždy to vychází z diskuse u stolu,“ říká velmistr zvaný Pecka II., pojmenovaný po původním velmistrovi Mhy Adolfu Kopeckém, známém jako Pecka I. Trochu ponuře ale velmistr přiznává, že doba stolních společností je už dávno pryč.

„V dnešních podmínkách už jednoduše není návratu. Díky médiím má člověk přebytek informací a stolní společnosti byly drbárna, kde se probralo, co se ve městě šustlo. Většina národa má dnes zcela jiné zájmy než se scházet v hospodě a probírat kulturní záležitosti.“ Když velmistra přeruším s otázkou, zdali je to škoda, přikyvuje. „Ano, protože sdružování a kontakt mezi lidmi mizí a vidíme to potom všude možně, třeba na výsledcích voleb,“ uzavírá. Ačkoliv i dnes lidé zakládají spolky a často vznikají díky internetu, který se někdy domněle považuje za zabijáka zvyku osobního setkávání, myšlenka společností, ve kterých se mohou potkat lidé různých společenských statusů, se zdá i mně potřebná. Dnes možná obzvlášť naléhavě.

Z výstavy Zaniklý svět stolních společností |foto: Pivovarské muzeum v Plzni