Fotožurnalistika jako pánský klub. Proč je tak málo fotoreportérek?
Doba, kdy byly redakce tištěných médií pánským klubem, je dávno pryč. Tiráže novin a zpravodajských časopisů jsou plné ženských jmen. Pokud ovšem okem nezabloudíte na složení obrazových redakcí. V Česku pracuje mezi fotoreportéry a fotoeditory jen asi 5 % žen. Ve Spojených státech je jejich zastoupení v obrazové žurnalistice v porovnání s muži asi čtvrtinové. Muži dominují i prestižní fotografické soutěži World Press Photo. Mohou za to předsudky a diskriminace, nebo náročnost práce a problémy, kterým čelí současná žurnalistika obecně? Zdá se, že v Česku platí spíš druhá možnost.
„V 70. letech, a především na Západě, fotografky a fotoeditorky narážely na to, že novinářská fotografie byla jakýmsi ‚gentlemanským klubem‘, takovou uzavřenou společností. Na ženy to kladlo velké nároky. Musely být ještě drsnější než muži a musely mnohem více obhajovat svoji práci, aby v mužském kolektivu obstály,“ vysvětluje Filip Láb z katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.
Je to jen pár desítek let nazpět, kdy fotoreportérky čelily posměchu, nedůvěře a šikaně, svěřily se The New York Times mnohé známé fotografky. Od té doby se situace o mnoho zlepšila, ale jak se domnívá Daniella Zalcman, zakladatelka nedávno vzniklé databáze Women Photograph, fotografky stále čelí genderovým stereotypům, nefér praktikám, kdy jsou na důležité a prestižní zakázky přednostně najímáni muži, nebo i sexuálnímu obtěžování.
Dítě, nebo World Press Photo
„Já jsem se s ničím takovým nikdy nesetkala, u nás šlo vždy o rychlost. Kdo první zareaguje a chce jet. Nikdy se nestalo, že by někdo řekl: Alžběta nepojede, protože je ženská. Je to spíš o flexibilitě, o tom, kdo má čas a může třeba hned odletět do zahraničí. Nezáleží na tom, jestli jste žena, nebo muž,“ vypráví o svých zkušenostech Alžběta Jungrová, významná česká fotoreportérka, která ale začínala fotit až v 90. letech. Jungrová je autorkou fotoreportáží z celého světa, za které obdržela řadu cen včetně Czech Press Photo.
Za nedostatek fotoreportérek podle ní nemůže diskriminace, ale náročnost povolání: „Tahle práce je hodně náročná fyzicky, protože musíte nosit těžkou techniku, je náročná psychicky i časově. Pokud má žena děti, tak to pro ni nepřipadá v úvahu.“ Její slova potvrzuje i fotoeditorka Respektu Kateřina Malá: „Naši fotoreportéři nevědí, co budou dělat zítra, pozítří. Program se jim mění každý den. A to je pro muže možná jednodušší, protože když má žena rodinu, tak si nemůže dovolit být až takhle nezávislá.“
Skloubit kariéru s rodinou je v tomto oboru v podstatě nemožné. Shodují se na tom i Láb s Jungrovou. „Být třeba válečným fotoreportérem, to není jednoduchá práce ani pro ženu, ani pro muže. Pokud chcete mít rodinu, tak z dění na dost dlouho vypadáváte a pak se to obtížně dohání. Práce fotografa je totiž mimo jiné neustálé budování portfolia a zlepšování schopností,“ tvrdí Láb. Reportérky (ale i reportéři, kteří se chtějí věnovat rodině) se tak ve velké většině případů časem přeorientují na jiné fotografické žánry, kterým se mohou věnovat i jako rodiče – na komerční fotografii nebo třeba dokument.
Existuje ženská fotka?
Být ženou fotografkou má ale podle Jungrové i své výhody: „Lidi jsou k ženám fotografkám vstřícnější, snaží se jim víc pomáhat. Špatnou zkušenost mám jen s islámskými nebo židovskými extremisty, ti ženy vůbec neuznávají. To byly jediné případy, kdy se mi nepodařilo k někomu přiblížit. Ale naopak se v těchto zemích dostanu k jejich ženám, to se fotografům těžko podaří.“
Můžeme vůbec mluvit o „ženské fotografii“? Panují mezi fotografkami a fotografy zásadní rozdíly? „Já nejsem příznivce nějakého škatulkování, ale myslím, že fotografky mají jiný přístup celkově i ve volbě témat a jejich zpracování, jinou citlivost, jiný pohled na věc a mně osobně to přijde velmi osvěžující a přínosné,“ shrnuje svůj pohled na věc Filip Láb. A znovu se tak shoduje s Alžbětou Jungrovou: „Myslím, že my jsme v něčem citlivější a to se projevuje v pohledu na řadu věcí. A dá se to poznat i na fotografiích.“
Pro Kateřinu Malou při její editorské práci naopak gender nehraje téměř žádnou roli. „Já vidím rozdíly mezi jednotlivými fotografy, ti jsou buď dobří, nebo špatní. Neřeším, jestli jde o ženu, nebo o muže. Někdo říká, že ženy fotí více emotivně, ale já to úplně nepozoruju. Někdy to tak může být, spíš ale opravdu záleží na jednotlivých autorech, jak se k fotce vztahují a co s ní chtějí říct.“
Fotografie na druhé koleji
Všichni oslovení se shodli, že českou fotožurnalistiku trápí jiné problémy než dnes naštěstí už takřka neexistující diskriminace. Obrazová žurnalistika je zde dlouhodobě na druhé koleji. Vypovídá o tom třeba to, že Malá není jen jednou z mála žen editorek, ale obrazových editorů vůbec. „V Česku takřka úplně absentuje pozice fotoeditora v klasickém pojetí jako někoho, kdo je schopný s odstupem a tvůrčím způsobem zacházet s fotografiemi,“ vysvětluje Láb. A Kateřina Malá ho doplňuje: „Fotografie v médiích je tu obecně trochu upozaděná. My se snažíme, aby byl obraz rovnocenný textu, aby mu nejen sloužil, ale aby ho doplňoval.“
Stejně tak českým fotografům chybí profesní sdružení. „Tady každý jede sám na sebe, přitom nám by hrozně pomohlo se spojovat. Jedině to člověka někam posune, pomůže mu se rozvíjet,“ míní Jungrová. I Láb vnímá absenci profesního spolku, který by se staral o fotografy, pomáhal jim a celkově kultivoval vizuální žurnalistiku jako problém. A jsou to právě podobná sdružení a asociace, které se v zahraničí starají nejen o fotografky, ale i o další potenciálně znevýhodněné skupiny. V současnosti probíhají pokusy o oživení Klubu fotoreportéru Syndikátu novinářů. Jeho cílem by mělo být pomoci všem, kteří se v Česku fotožurnalistikou zabývají, mužům i ženám.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
