Generace Y už učí. Je dobré vzdělání ještě pořád cesta k úspěchu?

Seifert versus CzechTek

Třicetiletý Jakub Horák mě vede do školní jídelny středního odborného učiliště v Brandýse nad Labem. Hnědou omáčku s rýží, masem a žampiony tu servíruje přátelská kuchařka a štědrou porci nakonec dostávám i já. Zatímco učitelský sbor, ve kterém je můj průvodce výrazně nejmladší, probírá u oběda výsledky nedávné návštěvy inspekce, všímám si tetování na Jakubově paži – logo alba Everest od Houpacích koní. Není to tak dávno, co Jakub chodil na koncerty do ústecké Mumie a rána trávil na přednáškách pedagogické fakulty. Že bude učitel, to ale vůbec neplánoval.

„Nechtěl jsem jít učit. Fakt ne. Měl jsem to jako jednu z těch záchranných možností,“ vypráví Jakub na chodbě učiliště, kam se rozhodl jít až dlouho poté, co dostudoval školu v Ústí. Na to, že by ho učení mohlo bavit, přišel na samém konci studií díky měsíční praxi na neratovickém gymnáziu. Pak přemáhal obavy z jedné z mála pracovních nabídek na trhu – přišla z brandýského učiliště. „To očekávání bylo horší, než co jsem zažil. Já studenty beru jako sobě rovné partnery, vycházím s nima. Nejsou to zlí lidi. Tak jsou třeba flákači, ale jsou tu taky děcka, které toho mají hodně za sebou, jsou často ze sociálně slabších rodin, občas je za nimi vidět těžký osud,“ popisuje Jakub, donedávna ještě schopný přitáhnout své žáky třeba jen tím, že poslouchá stejnou hudbu jako oni.

Jakub ve třídě učiliště, kam se rozhodl jít až dlouho poté, co dostudoval školu v Ústí|foto: Jonáš Zbořil

„Když jsem učil první rok, dostal jsem třeťáky – učně. Dredatý kluky, kteří byli strašně nadšení z toho, že jsem byl na CzechTeku v roce 2005, na koncertě Slipknot, že znám první desku Chaozz nebo Rytmuse. Za ty tři roky už je to jinde. Děti něco pustí – co to je? To neznáte?! Neznám. Už se v tom ztrácím.“

Čtěte také

Jakubovi teď největší radost dělá, když se někomu z učňů líbí verše Jaroslava Seiferta. Pokud se někdo rozplývá nad básní, jeho úkol byl splněn. Na středním odborném učilišti jsou takové momenty výjimečné – a není to jenom tím, že čtení poezie se tu zdaleka nepovažuje za prioritu. „Děti nemají skoro žádnou perspektivu. Budoucnost pro nejmladší z generace Y nevypadá zrovna růžově. A myslím si, že si to spousta z nich uvědomuje. Starší učitelé se tu snaží říkat – maturita je základ. Spousta dětí říká – a k čemu mi bude? Studuju obchodníka s maturitou a stejně celý život strávím za kasou. Kolikrát je to pravda.“ Na základě takové perspektivy se žáci snaží prodloužit si mládí, co to jde, myslí si Jakub. Dodává, že sám to dělal podobně, když za katedru nastoupil v pětadvaceti.

Nevypadá to ale, že by jako učitel ztrácel naději. „Škola je i sociální laboratoř. Děti se tu učí fungovat ve společnosti. Osoba učitele je strašně důležitá. Musí být partnerem, starším bráchou, který tě trochu uvede do života. Je dobré, když stojíte proti sobě, někteří učitelé jsou takoví. I to žáka obohatí, když zažije pár konfliktů.“

Hlavně se pořád neučit

Eva Marková učí na jednom z nejprestižnějších pražských gymnázií. A sama, jak už je u generace Y zvykem, si ještě pořád dodělává vysokou školu. „Popravdě řečeno mě teď u studentů znervózňuje, když někdo jenom chodí do školy a chce mít dobré známky. Nesnaží se odjet někam ven a přijde mu zbytečné, že místo toho, aby se týden učil, tak má nějaký kurz.“ Dosavadní absolventka tlumočnictví a překladatelství využila možností svobody a volného pohybu na maximum, ale stejně ji fascinuje aktivita mladších kolegů z vysoké. „Mám pocit, že si daleko dřív zkouší věci, na které já si šahala později. Ať už je to ježdění ven, snaha ovlivnit veřejné dění a veřejný prostor, to, co se děje kolem mě. Opravdu zkouší, co všechno můžou, a čekají, co si z toho vyberou.“

Ve třídě - třída - učitel - žáci|foto: Public domain

Dobrým důkazem Eviných slov může být iniciativa Vý(l)uka, kterou založily Jana a Sandra, studentky molekulární biologie a informačních technologií – knihovnictví. S pomocí dalších kamarádů a taky díky inspiraci anglickým programem Teaching First daly Jana se Sandrou vzniknout spolku, který chce studentům poskytnout možnost učit. Mají za sebou první schůzku se zájemci, mezi kterými se objevují posluchači z různorodých oborů. Záleží jim na tom, aby předávali to, co se sami učí.

Anetě Martínkové, další z autorek Vý(l)uky a studentce marketingové komunikace na FSV UK, přijde například důležité předávat mediální výchovu, předmět, na který v pedagogických institucích neexistuje aprobace: „Je to strašná škoda, protože máme s mediální gramotností jako stát veliký problém.“ Za pravdu dává Anetě i Jakub Horák. „Snažím se mediální výchovu dávat do občanské nauky. Je to strašně důležité, protože žáci nedokážou kriticky zhodnotit novinový text. Zrovna předevčírem četl jeden student text a viděl jsem, že mu strašně nerozumí. Bylo to něco banálního. Student pak řekl – aha, tuhle větu jsem jenom přelétl.“

Hlavní přednost Vý(l)uky je v možnosti zatraktivnit obor učitelství. Profesní reputace se tu v dohledné době sama nezvedne. „Pořád mám trochu problém přiznat, že jsem paní učitelka,“ říká Eva. „Když jsem začínala, tak jsem často slýchávala takové ty dotazy: ‚Ty musíš učit? To neumíš nic jiného?‘ Já říkala: ‚Ale já chci učit!‘“

Co všechno se naučí učitel

Básník Tomáš Čada má za sebou první rok na škole pro neslyšící v pražské Ječné ulici. Učit nechtěl, místo před tabulí vyzkoušel z čistě pragmatických, finančních důvodů. A dostal lekci z jazyka a porozumění.

„Řada těch dětí má o dost ztíženou výchozí pozici do života,“ vysvětluje Tomáš v malé třídě, kde čtyři výrostci hrají hru Dixit a potýkají se přitom s nezvyklými potížemi. Nejde přitom až tak o to, že mají sluchovou vadu. „Neumí používat jazyk tak, jak my to považujeme za normální. Mají problém navazovat vztahy s běžným světem, mají problém sehnat práci, protože člověk, který v téhle době není výřečný, to má těžké. Oni nejsou výřeční z podstaty.“

Největší problém některých Tomášových žáků je neschopnost přemýšlet abstraktně. Abstrakce se totiž váže na jazyk. „Narazil jsem na to, že mám vyučovat občanku, ale oni nevědí, co je to stát. To slovo si prostě absolutně nedokážou představit. Když jim řeknu, že stát je daný nějakými hranicemi, jazykem, zase mluvím o něčem abstraktním.“

Tomáš Čada má za sebou první rok na škole pro neslyšící v pražské Ječné ulici|foto: Jonáš Zbořil

Za první rok s neslyšícími studenty si Tomáš vytvořil v hlavě celkem zásadní analogii. „Když si to promítneš do hlubšího kontextu a začneš přemýšlet nad současnou společností, nad tím, jak je neschopná si porozumět, zjistíš, že je to úplně normální. Každý člověk svět vnímá po svém a není schopný se naladit na ty ostatní.“ Tomáš ve škole zažívá štěstí, když se mu podaří něco vysvětlit. Věci, které jinak člověk považuje za samozřejmé.

Tomáš, Jakub i Eva se každopádně shodují na zásadní věci – učení je baví. Klišé, že být učitelem je povolání a poslání, sice Jakub Horák razantně odmítá, ale o práci mluví na chodbě poloprázdného učiliště na konci června se zápalem skoro zářijovým. „Učitelova práce nikdy nekončí. A učitel se sebou nemůže být nikdy spokojenej. To prostě není dobrej učitel. Pořád nad tím musíš přemýšlet. Pořád rozebíráš hodiny. U některých žáků to jde samo, pak je pár, ke kterým tu cestu nemůžu najít. Pořád přemýšlím: jak.“ Na tom, že existují lidé, kteří si lámou hlavu s tím, jak porozumět dospívajícímu člověku, je něco docela uklidňujícího.