Hipster ve službách státu?
„Hipster je kapitalista,“ prohlásil nedávno britský ministr digitálních technologií a kultury Matt Hancock v projevu před britskou Federací kreativních průmyslů. Zatímco se někteří mladí obyvatelé britských měst nejspíš ošívají (kvůli tomuhle si vlastní chleba péct nezačali), shrnuje Evening Standard jeho projev titulkem „Londýnští hipsteři jsou klíčoví pro rozvoj britské pobrexitové ekonomiky". Londýnský starosta ve stejné době oznamuje plán vytvořit ve městě zóny pro dotované umělce, kteří mají Londýnu do pobrexitových žil vlít novou krev.
„Hipster je možná kapitalista, ale nejsme dneska všichni?“ ptá se Stephen Pritchard z Northumbria University v textu pro Guardian, ve kterém připomíná, proč je hipsterství pro vládu, která si uvědomuje potenciál kreativních průmyslů, tak atraktivní. „Kromě toho, že je hipster nejspíš kapitalista, má rád řemesla, je etický, viditelný na sítích a dokáže vdechnout nový život do vybydlených pustin státu, který dávno ztratil přívlastek sociální. Pro vládu je maximálně užitečný.“ Hipster má všechno promyšlené a stylizované, argumentuje dál Pritchard v duchu Flat White Economy od Douglase Williamse, podle kterého jsou hipsteři a ekosystém, který je obklopuje, základem pro budoucí britskou prosperitu.
Ministerstvo hipsterství
Obzvláštní síla flat white ekonomiky tkví v jejím vymezování vůči produktům silných značek na globalizovaném trhu. „Zašel jsem si u nás na ulici k tradičnímu holiči,‘“ píše Pritchard. „Každý střih nabízí jako ‚unikátní zkušenost‘.“ Kombinace odkazů k dobám, kdy se na kafe nechodilo do řetězců a potraviny se pořizovaly u hokynáře a důrazu na jedinečnost každého produktu je přesně tím, co na dnešním trhu funguje perfektně.“ Není divu, že si Hancock fetišizuje hipstera jako ideálního aktéra v post brexitovských fantaziích o kreativních průmyslech, je krásným příkladem drobného živnostníka. Vkusného „lokálního“ kapitalisty.
Definování hipstra jako elementu přinášejícího zkulturnění a ekonomický rozvoj, který je hodný podpory, však s největší pravděpodobností urychlí gentrifikační procesy, které jsou v kontextu rozvoje měst po ekonomické krizi tématem číslo jedna. „Hancock má za to, že když smontuje pár nových kulturních čtvrtí, budou z toho mít užitek všichni. Bere to tak, že když ve čtvrti necháte pracovat zajímavé lidi, prostě se stane zajímavou. Kulturní obrození určitého místa jde podle něj ruku v ruce s nastartováním ekonomiky a hipster tyto neoliberální ideály zcela jistě ztělesňuje. Nicméně: zatímco mluvil o tom, že by se rád vyhnul přístupu, kdy se věci implementují shora-dolů, naplánoval cestu přesně tímto směrem, podpořen institucemi s orwellovsky znějícími jmény jako je Federace kreativních průmyslů.
Donáška humrů
Pojem hipster se pro britskou vládu v podstatě překrývá s pojmem umělec. „Umělci jsou pěšáky dnešního neoliberálního státu,“ definuje situaci Pritchard a nijak zvlášť při tom nepřehání. Nedávno zvolený starosta Londýna Sadiq Khan nedávno oznámil, že město vytvoří zóny, kde budou umělci moct tvořit beze strachu, že by nezaplatili nájem nebo neměli z čeho si uvařit večeři. Z Londýna, města vulgárních sociálních rozdílů mezi lidmi, co uživí noční donášku humrů a těmi s průměrnými platy, pro které má dnes už vznikat dokonce sociální bydlení, patří mnoho umělců k těm nejchudším, kteří se ve městě neudrží.
Labourista Khan chce zóny založit v místech, kde je už dnes vysoká koncentrace kreativních povolání, jako je Hackney Wick nebo Peckham. Plán byl dokonce součástí programu, se kterým byl zvolen do funkce. Zatím se neví, jaký typ podpory by umělci v těchto zónách získali, během kampaně však Khan mluvil o tom, že by v nich vznikalo dotované bydlení. Další možností by podle CityLabu mohlo být vybudování kulturních center, které by nemohly být vytlačeny ze čtvrtí novými developmenty. Popřípadně by město mohlo podpořit konkrétní umělce natolik, aby byli schopni si sami pořídit ateliér. „Pomohlo by to jen lidem, jejichž umělecká kariéra už je nastartovaná, nicméně pro řadu londýnských kreativců je to jediný způsob, jak získat půjčku, kterou vám téměř jistě nedají, pokud nemáte pravidelný příjem,“ komentuje Citylab. „Zní to všechno slibně, ale v podstatě hořkosladce. Existuje i spousta jiných Londýňanů, které vysoké ceny v Londýně vytlačují ven z města,“ poznamenává autor textu na webu CityLab, který nicméně považuje zřízení art zones za krok dobrým směrem.
Strašidlo gentrifikace obchází Evropou
Pritchardovo stanovisko je méně kompromisní. Připomíná fungování gentrifikace, která často začíná příchodem umělců do „špatné“ čtvrti či brownfieldu. Pokračuje jejím zatraktivněním díky uměleckým aktivitám, nastěhováním hipstrů a bohatších obyvatel, vystěhováním původních umělců, kteří už ve zhodnocené čtvrti nemají na nájem a následné vystěhování hipstrů, které nakonec vystrnadí investoři, budující luxusní developmenty pro ještě bohatší nájemníky (přečíst nebo poslechnout si názory českých odborníků můžete tady). V Londýně má za sebou podobnou historii mnoho čtvrtí. Berlínské občanské iniciativy se proti gentrifikaci pokoušejí bojovat navrhováním zákona, který by ochránil nájemníky vysokého počtu budov, jejichž majitelé je zamýšlejí prodat nebo předělat na něco výdělečnějšího. I v oblíbené Vídni, městě na vrcholku většiny žebříčků kvality života, se řada obyvatel ocitá ze den na den na ulici, protože majitel jejich domu chce budovu prodat investorům, skupujícím v populárním městě víc a víc realit.
V Česku se stále nacházíme v trochu jiné situaci, česká vláda si kreativních průmyslů zdaleka nehledí tolik jako ta britská a mnoho kulturních projektů musí o podporu těžce bojovat. Přesto se na mnoha místech setkáváme už s jejich gentrifikovanou podobou, většině obyvatel však vyhovuje. Ti, kteří z „vylepšených“ čtvrtí museli odejít, což jsou v českém případě ti skutečně nejchudší, například karlínští Romové, v médiích slyšet nejsou. Od většiny redaktorů se dočteme pouze o tom, že je dnes Karlín pěknou čtvrtí plnou příjemných kaváren.
V Brně pokračuje debata o budově bývalé věznice na ulici Cejl, ve které má, uprostřed vyloučené lokality, vzniknout centrum krajských kreativních průmyslů. Zatímco pro jedny se eventuální pozvednutí oblasti až do té míry, že by se z ní museli odstěhovat Romové, rovná výhře, jiní se aktivit, které ironicky shrnuje heslo Make Cejl Great Again obávají. Je otázka, zda by se právě v Brně mohlo podařit zřídit ve vyloučené lokalitě kreativní centrum a ošetřit celou změnu natolik sociálně citlivě, že by gentrifikace nenastala. Příklady „dobré“ gentifikace totiž nemáme, proces znamená jednoduše výměnu chudšího obyvatelstva za bohatší.
Muffiny, co věřily na zázraky
„Hancock tohle ví,“ píše Pritchard a na mysli má stále nevyhnutelnost gentrifikace, kterou britský ministr v projevu nezmiňoval. „Investoři to ví. Kreativní průmysly to ví. Věří na zázraky, protože je vytvářejí. Přesně podle gentrifikačního sloganu „Cupcaky jsou muffiny, které věřily na zázraky,“ se zdá, že podle Hancocka jsou hipstři lidé, kteří věří na zázraky. Alespoň prozatím.“ Je možné, že Česko debata o gentrifikaci a o tom, v čem by mohl spočívat společensky citlivý rozvoj měst, teprve čeká. Pravděpodobnější se však zdá, že nikdy skutečně nepřijde. I v Anglii se rozhodli dělat, že gentrifikace neexistuje.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
