Hřbitov lokomotiv v České Třebové je hromada kovu, která dojímá

8. únor 2016

„Ahoj, nepřibylo něco na hřbitově?“ „Nevíte, jestli je tam nějaká osmsetsedmička?“ „Konec perly 749.260 v České Třebové...“ „Tahle mašina by mohla taky ještě jezdit!“ Takovéto příspěvky se objevují ve facebookové skupině Železniční hřbitov Česká Třebová. Šotouši si tu vyměňují fotky zchátralých vagonů, kondolují lokomotivám pomalu zarůstajícím trávou, plánují naivní záchranné akce starých pantografů. Zvláštně ponurý nádech tohohle místa nejspíš zažil každý, kdo kolem jel po českomoravské železniční magistrále.

„V některých případech ty lidi chápu. Když se podívám na nějakou 851, možná i 810, vidím ta 70., 80. léta, jak jedu na hory s lyžemi, za mlada,“ říká vedoucí oddělení šrotace Jaroslav Falta na železničním depu Česká Třebová. Procházíme dlouhými řadami typicky tmavě zelených vagonů, které za sebou mají desítky let převážení pasažérů na lyžáky a další dlouhé měsíce strávené ve frontě na rozebrání. „Rušit vozy musíme, protože pro ně není využití. Pak jsou tu vozy, které z hlediska technického stavu nesplňují dané podmínky a nejde je dál udržovat. Musí zaniknout. Nelze je takhle nekonečně odstavovat v kopřivách. Dřív se to tak dělalo, teď už dlouhou dobu ne. Vozidla se likvidují, nebo prodávají na koleje,“ vysvětluje Falta.

03564847.jpeg

Jenom těm nejstarším exponátům na hřbitově možná ještě někdo dal poslední pomazání. „Když jsem sem nastupoval, tak se to hodně tradovalo. Nevztahuje se to k osobním vozům, ale k lokomotivám. Tam si myslím, že vztahové záležitosti ze stran strojvůdců určitě jsou,“ uvažuje náš průvodce. V období klinické smrti si opuštěných vagonů a lokomotiv všímají už jenom šotouši, bezdomovci, kteří tu na pár měsíců hledají ubytování, nebo sprejeři zkoušející nová díla. Sám průvodce by prý některá klidně vystavil.

Ani po nejlepších graffiti nakonec ale nezůstane stopa. „Tohle je zbytek po nějakých deseti, patnácti vozech,“ ukazuje Falta na překvapivě malou hroudu odpadu. Je to výsledek několikadenního náročného procesu. Ten začíná v nedaleké dílně, kde skupina zaměstnanců právě rozebírá vagon. „Tady vidíme vůz na kousky, zbytky sedaček, separované, oholené, aby byla zvlášť koženka, molitan, dřevo, kovy. Už tady bylo i pár zájemců o záchody, většinou z recese.“

03564849.jpeg

Fanatické milovníky vlaků rozhodně neuspokojí nákup drážní toalety s odklápěcím víkem, které působí jako portál do dob středověku. Šotouši totiž vědí, že s trochou trpělivosti lze od depa získat celý vagon nebo lokomotivu – klidně i těsně před jejich definitivní zkázou. Ve zmíněné facebookové skupině je možné vystopovat příběh stařičkého motorového vozu z roku 1934, řečeného Modrý šíp. Skrznaskrz zrezivělý vagon se z pohřebiště nakonec dostal až do Kutné Hory, kde momentálně čeká na příspěvky na rekonstrukci. Najdou se ale i nákupčí bez sentimentu. „O přívěsný vůz 010 měl zájem včelař, dělali si z toho úly. Existuje taky restaurace sestavená ze dvou, tří vozů, respektive je to penzion, protože tam je i lůžkový vůz,“ vypráví Falta. Na českých webech jsou dohledatelné minimálně dvě hospody v odstaveném vagonu, jedna je ve Frýdku-Místku, druhá u Hory svaté Kateřiny v Podkrušnohoří.

03564846.jpeg

V samotném depu v České Třebové funguje kromě šrotovny i spolek přátel železnice, jehož členové se snaží rekonstruovat historicky významná vozidla. Je tu k vidění lokomotiva s pyšnou rudou hvězdou mezi předními světly, ale i pár vagonů z dob první republiky, kde cestující bude spíš než výhled z vlaku obdivovat detailní klempířskou práci na věšácích a policích na kufry. „Do toho když nastoupíte, připadá vám, že se tady zastavil čas,“ říká David Vavrouška ze spolku. Díky jeho práci se může železniční nostalgie šířit dál než jen do obskurních diskusních fór. Právě na staré vozy schované v depech nedaleko od šrotovny si cestující musí vzpomenout, když ho popadne smuténka z pohledu na ponurý hřbitov. I tady jsou totiž věci, které člověk neměl srdce zlikvidovat.

03564848.jpeg
autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.