Jak se prodává sídliště se dvěma tisícovkami lidí
Mezi zvláštnosti sídliště Písnice patří poloha na pražské jižní periferii mezi Modřanskou roklí a vietnamskou tržnicí Sapa, jedna z posledních socialistických prolézaček zvaných Zeměkoule a vlastník sídliště – společnost ČEZ. Právě kvůli ČEZu tu v srpnu demonstrovalo šest set místních obyvatel, kteří nesouhlasí se záměrem majitele sídliště prodat. Mají strach, že nový vlastník se místo do oprav sídliště pustí do spekulování nebo zastavování stavebních parcel. Na jedné z nich je v Písnici dětské hřiště. Jak může v tomto případě polostátní firma postupovat, aby neohrozila veřejný zájem? A co mohou pro svoji budoucnost udělat obyvatelé sídliště?
„Je to příjemné místo pro život plné pokémonů,“ směje se Ondřej Václavík, mluvčí iniciativy Moje Písnice. Kromě Zeměkoule a zbytků několika uměleckých realizací jsou ve veřejném prostoru mezi paneláky 4 pokémoní gymy – místa pro souboje. Obyvatele, jejichž většinu stále tvoří první generace nastěhovaná v 80. letech, ale pokémoni moc nezajímají. Sídliště momentálně žije především nadcházející změnou majitele. Během rozhovoru s Ondřejem Václavíkem nahrávaného na centrálním náměstí se u nás kolemjdoucí zastavovali se znepokojenými výrazy ve tváři.
Konspirační teorie
„Místní jsou opravdu pohnutí,“ komentuje Václavík. Za jejich frustraci může hlavně způsob, jakým se o prodeji dozvěděli – tři dny před prázdninami z dopisu, který našli ve schránkách. Ani starosta o rozhodnutí ČEZu prodat sídliště, které má ve vlastnictví od privatizace v 90. letech, nevěděl dopředu. Prodej zatím neznámému majiteli vyvolává u místních obavy i sklony promýšlet konspirační teorie o tom, kdo sídliště nakonec získá. Podle jedné z nich mají nákup sídliště předem domluvený majitelé Sapy, kteří z něho udělají vietnamskou čtvrť.
„S několika kolegy jsme čistě podomácku vyrobili plakáty, izolepami je připevnili na vchody a touto občanskou iniciativou zdola jsme svolali celé sídliště do tělocvičny. Když tam bylo už asi 600 lidí a venku stála fronta dalších, museli jsme je požádat, aby z každé rodiny zůstal jenom jeden,“ vypráví Ondřej Václavík. Místní prý nejprve promysleli možnost, že by sídliště koupili sami. Podle Václavíka je však mnoho z nich rádo, že mají na pravidelný nájem, velkým společnostem nemohou konkurovat. Pro nátlakovou akci se rozhodli i proto, že se cítí být jednáním ČEZu poškozeni. Mluvčí místního občanského sdružení zdůrazňuje, že Písnice není bezproblémové sídliště. Proto se na srpnovou demonstraci sešlo podle jejích organizátorů šest stovek lidí.
„Je to městská část, které hrozí sociální vyloučení, ve školkách je tu 25 procent dětí, jejichž mateřským jazykem není čeština, to je velmi hraniční číslo. Nebavíme se také jen o vietnamské komunitě, ale i o lidech ze zemí bývalého Sovětského svazu. Na nejrůznější programy společného soužití, spolupráce a přátelství se tu čerpají magistrátní fondy, státní fondy i evropské fondy. I Evropská unie uznala, že Libuš je riziková zóna, a sídliště Písnice tvoří čtvrtinu této městské části, naše iniciativa má tedy za to, že jakékoliv nezodpovědné zacházení se sídlištěm je přinejmenším rizikové. Je to žonglování se sudem prachu.“
Václavík připomíná i to, že doby, kdy bulvární tisk popisoval zdejší vztahy s Vietnamci jako sídlištní válku, už naštěstí minuly. „To je zaplaťpánbu pryč, lidé ale pochopitelně stále reagují citlivě, obzvlášť ti starší. Projevuje se tu klasický mechanismus, kdy nespokojený člověk najde první možný cíl, na který může ukázat prstem a říct: oni za to můžou. Ale zlepšuje se to. Musí se s tím pracovat, upozorňovat na to, ne ve smyslu poplašné zprávy, ale je třeba tomu věnovat pozornost.“ I proto jsou místní přesvědčeni, že je nutné, aby se k sídlišti přistupovalo se společenskou odpovědností. Iniciativa Moje Písnice požaduje, aby ČEZ výběrové řízení na nového majitele zastavil a prodal byty přímo nájemníkům za zůstatkovou cenu – pořizovací cenu sníženou o součet odpisů za celou dobu užívání.
Postupovat podle zákona
„ČEZ musí postupovat podle práva, vedly se samozřejmě diskuze, jak v tomto případě postupovat, ale nemáme jinou možnost, než vyhlásit veřejnou soutěž,“ říká mluvčí Roman Gazdík, který zdůrazňuje, že ČEZ není společností, která se zabývá správou nemovitostí. „Když přijde investor, který se tím zabývá, může ho spravovat lépe, než to dělá ČEZ.“ Podle Gazdíka jsou představy, že „to koupí někdo, kdo na tom bude chtít rychle vydělat“, liché. „Takhle to na trhu s nemovitostmi dnes není, dneska postupují investoři klidně i tak, že si koupí sídliště a budou chtít mít malý, ale stabilní příjem, který jim ti nájemníci budou zajišťovat. Rozhodně se nejedná o to, že by se na to někdo vrhnul a chtěl s tím spekulovat.“ Gazdík připouští, že nemůže vědět, kdo sídliště nakonec koupí, zdůrazňuje však to, že se nájemníci nemusí bát zvyšování nájmů. Zůstanou jim stejné smlouvy, pokud by nový majitel chtěl nájmy zvyšovat, musel by o tom rozhodnout soud.
ČEZ v roce 2003 postupoval tak, jak by si dnešní sídlištní iniciativa přála. Nájemníkům byty k odkupu nabídnul, jeho tehdejší postup však napadnul jeden z jeho menších akcionářů. „Musíme se chovat jako řádný hospodář, máme tisíce malých akcionářů po celém světě a ty nezajímá, do jaké míry zohledňujeme sociální hledisko, ti všichni nás za nedodržování role řádného hospodáře můžou žalovat,“ vysvětluje mluvčí. Společnost je povinna sídliště prodat tomu, kdo nabídne nejvíc.
Sídlištní Alenka v říši divů
„Kdyby to bylo moje, tak první buldozer, který se tu objeví, přejede přes támhleto dětské hřiště,“ ironizuje Ondřej Václavík. Hřiště stojí na plácku, který je vedený jako stavební parcela, podobných míst je na zelených plochách sídliště ve vlastnictví ČEZu více, místní se teď bojí, že o ně přijdou. Václavík také komentuje dnešní stav sídliště, jehož veřejná prostranství jsou na první pohled zanedbaná. „O domy je pečováno minimálně, prováděly se spíš udržovací úpravy. Jsou vyměněná okna, která byla skutečně v rizikovém stavu, například já žiju ve vchodu, který má zatepleno podle soudobých technologických trendů. Kouzlo celé věci je ale v tom, že to bylo provedeno za peníze ze škodné události, kdy krupobití rozbilo dřívější zateplení, ČEZu stačilo jen přidat nějaké peníze. Řešily se prostě jen nutné věci.“
„Na sídlišti byla dřív spousta velmi zajímavých realizací, ale většina z nich už je pryč,“ říká sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky. „Doteď je tam realizace Jana Hendrycha, v ulici U Bazénu je jeho stylizovaný Býk. Hendrych je velmi důležitý sochař druhé poloviny 20. století, který vedl od roku 1990 Ateliér figurálního sochařství na AVU, pikantní je to, že jeho Býk je z doby normalizace, kdy měl absolutní zákaz. Od roku 68 nemohl ve státních galeriích kvůli svým názorům vystavovat, nějakým způsobem se mu ale podařilo získat zakázku na realizaci ve veřejném prostoru.“
Karous také zmiňuje Alenku Kurta Gebauera, dílo, které dřív zdobilo základní školu v Meteorologické ulici. „Byla to jedna z nejlepších Gebauerových věcí, naprosto v postmoderním duchu – dívka, která běží inscenovanou krajinou, kde jsou bronzové keře osázené skleněnýma očima, ty se té holce dívají pod sukni. Byla to taková bizarní věc, která už je pryč – přišli jsme tím o jednu z nejlepších realizací ve veřejném prostoru Prahy i celé České republiky.“
Podle Karouse se za poslední dekádu z Prahy ztratilo kolem čtyř set padesáti uměleckých děl. „Městské části nebo jiní majitelé se o to nestarají, většinou ani neví, že tam něco mají, od koho to je a jakou to má hodnotu, takže když to pak zmizí, nikdo po tom nepátrá. Většinou by jen stačilo obejít místní šroťárny a pokutovat lidi, co vykupují bronzové sochy.“ Karous by rád viděl, kdyby poslední socialistická prolézačka Zeměkoule, kterou na Písnici mají, získala kulturní ochranu, jinak může také skončit ve sběru.
Řádný hospodář a veřejný zájem
„Do nemovitostí, které spravujeme, ČEZ samozřejmě investuje,“ vyvrací Roman Gazdík tvrzení, že na sídlišti byly provedeny pouze udržovací opravy. „V domech proběhla kompletní výměna výtahů, bylo investováno v některých domech i do zateplení, do střech, do podlah. V současné době probíhá rekonstrukce lodžií. Pokud se bavíme o veřejném prostoru, tak i pan starosta na demonstraci tvrdil, že doteď nebyl ze strany ČEZ žádný problém. Vždycky se městská část s ČEZem na investici domluvila.“ Gazdík nepřipouští ani to, že ČEZ jednal s obyvateli sídliště a jejich zástupci úsečně a neochotně. „Jakmile došlo po dlouhých debatách k finálnímu rozhodnutí, informovali jsme nájemníky a taky partnery, kteří by to teoreticky mohli koupit, vyhlásili jsme soutěž. Všechny jsme informovali ve stejné době jako ty ostatní. Kdybyste se zeptali jiného developera, jak postupuje on, bylo by to stejné. Rozumím, že ČEZ je ze 70 % vlastněná státem, my ale musíme všechno všem oznamovat ve stejnou dobu. I když to zní tvrdě, tak říkat to nájemníkům dřív je nad rámec veřejné soutěže.“
Obyvatelé Písnice (z nichž se někteří při akcích „Z“ na na stavbě sídliště sami podíleli) teď čekají na další oznámení ČEZu, příliš ale nepočítají s tím, že by se na jeho postupu mělo něco změnit. Starosta Jiří Koubek (TOP 09) chce ještě celou věc projednat s výše postavenými politiky. „Způsob, jakým se společnost ČEZ rozhodla pro tento prodej, je sice legální, to ale ještě neznamená, že postupují zcela odpovědně vůči svým nájemníkům, někteří z nich tu platí třicet let tržní nájem,“ říká starosta. Já a někteří další kolegové poslanci využijeme možnost interpelovat přímo na nadcházející schůzi sněmovny, ať už pana premiéra nebo pana ministra financí. Společně s iniciativou Moje Písnice jsme ČEZ požádali, aby se prodej oddálil, uvidíme, jak na naši výzvu zareaguje.“
Cinkání klíči
„Výběrový řízení je vypsaný, je velmi malá šance, že druhá strana alespoň trochu přimhouří oko a posune termín odevzdání nabídek, čímž by se aspoň trochu vytvořil čas pro to, s tím cokoliv dalšího vymýšlet,“ říká Ondřej Václavík. „Sídliště je pořád ve stejném emocionálním stavu.“ Václavík na závěr vysvětluje nedůvěru místních obyvatel v budoucí majitele na případu místního bazénu, ze kterého nový majitel po revoluci udělal skladiště. „Celý léta koukají na ohavnou betonovou kostku, ale před lety v ní aspoň mohli plavat. Teď má zaslepená okna tvárnicemi a jsou tam jenom špehýrky, aby tam šlo nějaké světlo, vevnitř je sklad bot a kabelek,“ ukazuje budovu uvnitř sídliště obehnanou třemi řadami ostnatého drátu. Dřív dokonce bránily kolemjdoucím v chůzi okolo sloupky, které tu majitel nechal rozmístit doprostřed chodníku poté, co si špatně vypočítal rozměry. „V těsném sousedství je škola, která je zrekonstruována, nově natřená, a vedle toho je tady ta ratejna, která vypadá, jako kdyby spadla z jinýho časoprostoru. Chápu, že to generaci 40 plus hýbe žlučí, když okolo toho chodí denně na autobus. Mají pocit, že udělali něco v listopadu 89 špatně, když je tohle možný.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
