Jak se sportovci vyrovnávají s koncem kariéry. Výzkum ukazuje, že na něj nebývají připravení

Na dojmy z konce kariéry se ptaly šestnácti osob, které dříve profesionálně hrály fotbal, hokej, volejbal nebo basketbal. Na kolektivní sporty se zaměřily proto, že kariéra hráčů a hráček kolektivních sportů je delší, přizpůsobit se každodenní rutině po vstupu do „civilního života“ je náročnější než u individuálních sportů.

Žádná příprava na konec

Hlavním zjištěním výzkumu je smutná skutečnost, že vrcholové sportovce na konec profesionální kariéry a hlavně na období po něm vlastně nikdo systematicky nepřipravuje. Dobře to shrnuje jeden z členů výzkumného týmu, bývalý ligový fotbalista a trenér Karel Večeřa, který říká: „Při každodenním fungování klubu na to není čas. Dá se o tom mluvit v době, kdy vládne pohoda a jsou dobré výsledky, ale ve chvíli, kdy se nedaří nebo se třeba dluží peníze, na to nikdo nemyslí.“

Článek je součástí rubriky Výběr z médií, která běží každou středu od 16:20 v On Air Radia Wave.

Večeřa také uvádí, že on sám jako trenér sice fotbalistům připomínal, ať rozvíjejí i jiné než sportovní dovednosti, protože hrát nemůžou věčně, ale jeho svěřenci tyto rady většinou nebrali vážně. Fotbalisté si zpravidla v době aktivní kariéry užívají pohodlný život sportovních hvězd a na podobné výzvy neslyší.

Místo hraní trénovat

Jako jedna z logických drah bývalých sportovkyň a sportovců se nabízí zůstat na sportovním poli jako trenér. Člověk se věnuje sportu, který zná, posune se v kariéře, zužitkujete hráčské zkušenosti… Jenže ne každý má pro trenérskou dráhu předpoklady. Být trenérem znamená chodit na školení a proškolovat se po celý zbytek života, připravovat se na jednotlivé tréninky, hodnotit je a rozebírat, rozumět psychologii hráčů a hráček a umět je motivovat. A pokud chce člověk být opravdu dobrým trenérem, tak musí umět zpracovat i negativní zkušenosti z aktivní kariéry. Výzkumnice Zora Svobodová například uvádí, že mnozí bývalí hráči „nedokáží svůj konec zpracovat a pojmenovat přesně jeho důvody. To pak ale ovlivňuje to, jakými budou trenéry“.

Sport - fotbal|foto: CC0 Public domain

Pocity zneuznání, deprese a finanční propad

Mnozí účastníci výzkumu také uváděli, že na konci sportovní kariéry zažívali pocity zneuznání. Jeden z respondentů se například vyjádřil takto: „Jsem si nějak myslel, že bude zužitkovatelný to, co jsem v tom sportu dokázal. Že na to někdo bude brát ohled nebo že se o mě postará jako že za zásluhy, co jsem pro stát, reprezentaci klubu nebo města udělal. Bylo to časem takový vystřízlivění, že jsem byl pro ty lidi hodně zajímavý, když jsem běhal po hřišti, ale potom, když šlo o něco dalšího, o nějaký mý další působení třeba v klubu nebo u toho sportu, tam už jsem ty lidi až tak moc nezajímal.“

Britské výzkumy na toto téma pak přinášejí zjištění, že čím více je pro člověka klíčová jeho identita profesionálního sportovce, a to i na úkor ostatních identit (např. dcera/syn; partner/ka; kamarád/ka apod.), tím těžší je se s koncem sportovní kariéry vyrovnat. Mnozí se také těžko vypořádávají s tím, že z jejich života zmizí požadavky na vysoký výkon, resp. nevědí, do jakých oblastí svoji potřebu výkonu a úspěchu směřovat. Je proto poměrně časté, že osoby, které skončily s profesionálním sportem, se propadají do depresí.

Dalším problémem, kterému lidé po konci sportovní kariéry čelí, je zhoršení finanční situace. V tomto rozhodně nejsou čeští sportovci nijak výjimeční. Uvádí se, že například sedmdesát procent amerických profesionálů se ocitá ve finančních problémech do pěti let po ukončení kariéry. Nejde totiž jenom o to, že člověk najednou vydělává míň (nebo nějakou dobu dokonce vůbec nic), ale i o to, že často není vůbec připraven spravovat velké finanční obnosy – viz například zde.

Sport - cyklistika|foto: CC0 Public domain

Rodina je základ

Výzkum ukázal, že velký vliv na to, jak se sportovci vyrovnají s koncem aktivní kariéry, má rodinné zázemí. Ovlivňuje, zda sportovci vystudují školy, zda se i během aktivní kariéry připravují na trenérskou dráhu, zda poté, co skončí s profesionálním sportem, mohou naskočit na místo v rodinné firmě. A nakonec i to, zda vůbec během doby, kdy jsou na vrcholu, přemýšlejí o tom, co budou dělat poté.

Výzkumný tým doufá, že zjištění napomůžou tomu, aby se o život svých zaměstnanců mimo sport začaly zajímat i kluby nebo jednotlivé svazy. Například přímo na základě výzkumu pak vznikl návrh na zřízení pozice mentorů, s nimiž by profesionální sportovci mohli svoji kariéru po kariéře konzultovat. Mentory a mentorkami by měli být právě bývalí profesionálové, kteří už sami obdobným procesem prošli.