Jak vrátit Národní muzeum zpátky do Prahy
Budova Národního muzea je už od roku 2011 v rekonstrukci, otevřít by se měla za dva roky. Dům je momentálně z čelní strany kompletně skrytý pod reklamní plachtou jedné z bank, která sloganem upozorňuje na to, že nezůstala v době ledové. Zda nehrozí nebezpečí, že v době ledové zůstane Národní muzeum, komentovali v anketě čtyři odborníci na městský design, veřejný prostor i muzejnictví. Shodují se nejenom na nutnosti připravit instituci na 21. století, ale také na tom, že dominantu Václaváku odříznutou od zbytku města dálnicí je třeba s náměstím propojit.
Yvette Vašourková, CCEA a Viadukt kreativní: Budova měla být součástí muzejního ostrova
Rekonstrukce tak významné budovy spadající pod Ministerstvo kultury se měla řešit jinak. Byla sice vypsána soutěž na architekta, který znovu promyslí prezentaci sbírek a veřejné prostory uvnitř budovy, nevyhlašovala se však žádná soutěž na rekonstrukci budovy, které by předcházela debata o tom, jak by taková instituce měla v 21. století vypadat a fungovat. Je to skutečně hrozná škoda, že se o tomhle předem nediskutovalo. Mělo se mluvit jak o propojení hlavní budovy a bývalého Federálního shromáždění, mezi kterými má být podzemní koridor, tak o prostoru mezi budovami nebo rozšíření přechodů pro chodce. To všechno mělo být součástí rekonstrukce. Mělo se také zvážit, jak budovy více otevřít veřejnosti.
Jsem skutečně kritická k celé té situaci, protože jsme měli velkou příležitost udělat mezinárodní architektonickou soutěž, jaká byla třeba na Pergamon Muzeum v Berlíně. Mohli jsme dostat výraznější, zajímavější řešení. Přitom to místo vyzývá k vytvoření celého kulturního komplexu. Dokonce už v 60. letech, když se stavělo Federální shromáždění, se počítalo s tím, že na místě vznikne jakýsi muzejní ostrov. Budova měla být parlamentem pouze dočasně, k tomu ale nakonec nedošlo a Federální shromáždění zůstalo až do 90. let. Soutěž, kterou vyhrál Karel Prager, však byla už tehdy definovaná jako soutěž na řešení celého ostrova, proto je také velký objem bývalého Federálního shromáždění vyzdvihnutý do výšky. Po odstěhování parlamentu na Letnou se měly Shromáždění, Státní opera i Národní muzeum spojit v jedno kulturní centrum.
Dneska se to špatně představuje, protože je to všechno odříznuté dvěma frekventovanými tahy. Do budoucna by to ale nemělo vadit, protože počítáme s tím, že magistrála se zklidní, měla by se stát bulvárem doplněným o chodníky pro chodce, prostor pro cyklisty, stromořadí. Vytvořilo by se tím úplně jiné prostředí. Všechno se to zkrátka odvíjí od toho, jak budeme schopni zklidnit magistrálu a zkultivovat celý prostor okolo Národního muzea.
Martin Barry, festival reSITE: Musí se promyslet spojení s Václavákem
Dnešní stav magistrály a Václavského náměstí budovu vytlačuje do tmavého opuštěného koutu, takže by se v první řadě mělo uvažovat o lepším přístupu k Národnímu muzeu. Plán rekonstrukce měl skutečně zahrnovat strategii, jak propojit budovu s jejím městským kontextem. Jakub Cigler sice před pár lety vyhrál soutěž na revitalizaci Václavského náměstí, které se mělo stát příjemnějším pro chodce, čistším a živějším, nestalo se to ale dodnes. Dole je sice pěší zóna, ale pořád to není úplně dotažené, i tak je tam spousta aut a nic moc zajímavého se tam neděje. Druhá věc je, že nebyla vyhlášena žádná soutěž na redesign budovy, přestože je to instituce vysoké kvality a má krásnou historickou budovu, která by měla mít stejně krásný a kvalitní nový design.
Dobře promyšlený design rekonstruovaného muzea a jeho okolí by mohl podnítit oživení velkého kusu města, klasickým příkladem kulturní instituce, které se to povedlo, je Gugenheimovo muzeum v Bilbau, známá je také práce Daniela Libeskinda v Denveru, takových příkladů je hodně. Sice je tento koncept už trochu zastaralý – proměnit kulturní instituci za potenciální městský hub – ale v tomto případě by to bylo velmi logické, muzeum i náměstí už jednou máme a měly by se zase spojit. V momentě, kdy se renovuje muzeum, je rozhodně ideální čas promyslet i renovaci celého náměstí.
Festival reSITE mnohokrát podněcoval debaty o tom, jak Národní muzeum napojit na náměstí, jestli odstranit magistrálu úplně, vytvořit cyklistickou zónu, pěší zónu nebo magistrálu zúžit, popřípadě prodloužit náměstí až k budově. Můžete totiž utratit, kolik peněz chcete, ale spojení k budově bude vždycky nejdůležitější, vždycky ji můžete znovu vymalovat, naplnit ji novým programem, ale nemůžete ji přemístit. Špatný městský design může zabít jakoukoliv budovu, jakkoliv skvělou. Hlavním problémem je tedy to, že zatím není vůle řešit tuto otázku.
Milota Sidorová, Goethe Institut, Ženy pražského veřejného prostoru: Proč celé muzeum zakrývá banner s reklamou?
Kolem Národního muzea chodím denně, je to dominanta Prahy, sedí na úpatí kopce dokonale uzavřeného náměstí a stává se tam přirozeně symbolem města. Je také historickým pozadím téměř všech událostí moderních dějin Česka – demonstrací, upálení Jana Palacha, roku 68, 89… Tato budova je vždy orámováním změny společnosti, dává symbolický význam a na rozdíl od katedrály na Pražském hradě nebo Karlova mostu je spojena s denním životem Pražanů, není to skanzen. Kříží se tu metro a denně tu projde více než deset tisíc lidí. Takže to není jen nejvýznamnější symbolická budova, je zároveň velmi dobře vetkaná do běžného života Prahy.
Její obsah už ale velmi dlouho absentuje. Říkám si, proč rekonstrukce něčeho tak významného trvá tak dlouho, jak vůbec mohl na takovém místě vzniknout požár a jak je možné, že na této budově teď ještě dva roky bude viset banner nějaké banky? Proč není lešení zakryto kultivovaně jako v jiných evropských zemích? Další otázkou je to, že veřejný prostor kolem budovy nemá žádnou kvalitu a magistrála pořád ve stejné podobě odřezává od okolí i další významné budovy, jako je Státní opera nebo hlavní nádraží. Tento stav je určitou reflexí našich hodnot, magistrála odřezává to, co by pro nás mělo být pýchou. Jak pražská starost o veřejný prostor, tak marketingové oddělení muzea mají dost velké mezery. Celá tato lokalita připomíná smutného ducha minulosti, který je paradoxně odsouzený žít s námi každý den.
Dan Merta, Galerie Jaroslava Fragnera: Národní muzeum není Disneyland
Je otázka, jak Národní muzeum dnes vnímat, je to historická instituce a nachází se na Václavském náměstí v historické budově, už jenom díky jejímu názvu ji vždy budeme interpretovat z historického pohledu. Samozřejmě, že instituce tohoto typu mají smysl, ale je třeba vědět, kde je v rámci kulturní politiky města jejich místo. Kromě pozitivního i negativního zatížení historickou budovou se nachází v lokalitě, ke které není ideální přístup, na druhou stranu je spousta možností, jak by instituce mohla přitáhnout Pražany i turisty – díky svým sbírkám, výstavní i přednáškové činnosti. Je to otázka jejich zapojení do městského i státního kulturního provozu.
Je také otázka, nakolik je muzeum otevřeno současným trendům a nakolik se dají tyhle trendy prezentovat v historické budově. Muzeum může například vytvořit interaktivní databázi a připravovat interaktivní výstavy, nabízet ty sbírky zkrátka jiným způsobem. Na druhou stranu: je to Národní muzeum a nemůžeme z toho dělat Disneyland. Chodí se tam také bádat, je to výzkumné pracoviště, měli bychom si uvědomovat i tu historickou stopu. Je tedy otázka, jak multimediální současnost skloubit s historickou tradicí, a je třeba ujasnit si, jak chceme skrze Národní muzeum prezentovat Prahu a celou Českou republiku.
Samozřejmě bych taky dbal na to, jak budovu integrovat do širšího okolí, to už je ale otázka na to, jak bude revitalizováno Václavské náměstí. Národní muzeum by mělo být integrováno do náměstí a lépe propojeno i s Vinohradskou třídou, která na něj navazuje z druhé strany. Je to zkrátka všechno otázka integrace do programu a prostoru Prahy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
