Kamil Fila, Zuzka z Čokovoko, Jindřich Šídlo: Vzpomínky na subkultury
„Ty nevypadáš ani jako vekslák, ani jako somrák, ani jako hipísák… ty vypadáš jako můj fotr,“ prohlíželi si nováčka ve třídě v podání Milana Šteindlera jeho spolužáci ve filmu Vrať se do hrobu z konce 80. let. Na to, jak vzpomínají na doby subkultur nebo kmenů, jsme se zeptali šestice těch, kteří si to ještě musí pamatovat.
Pavel Karous, výtvarník
Když jsem byl v pubertě, tak jsem se na střední škole považoval za cyber pankáče, byla to kombinace klasickýho punku, takže jsem kromě oblečení s visacím zámkem, a záliby v cyberpunkové literatuře, poslouchal taky agresivní elektronickou hudbu. Bylo nás takových dost, četli jsme Živel, bylo nám 14, 15, 16, experimentovali s drogama a nosili na krku svářecí brejle. Studoval jsem na střední umělecké škole, kde byla atmosféra hipísácké kolonie, takže když tam přišel kluk z malého města, který byl skinhead, tak z něho byl do dvou měsíců pankáč, ta škola agresivitu nebo rasismus z malých puberťáků velice rychle vytloukla, i když nenásilně. Byla to ale vysoce individualistická skupinka lidí, uniformovat se nebo se explicitně řadit k nějaké subkultuře, to je ani nenapadlo. Oni se nějak tvářili, chovali, byli nějak oblečení, něco poslouchali, ale že by se vědomě identifikovali – to myslím bylo na patnáctiletého kluka nebo holku až moc. V 90. letech jsem politický názor necítil vůbec, naším cílem bylo zažívat dobrodružství v našem kolektivu, ale politicky jsme to nevnímali, to začalo až časem – člověk odložil těžký visací zámek a začal víc řešit sociální nebo politické aspekty toho hnutí.
Zuzana Fuksová, Čokovoko
Já jsem byla teenager, který si někde přečte nějaký nápis a začne ho to tak na týden zajímat. Četla jsem nějakou knížku o bílé magii, pak Schopenhauera, asi v deseti letech jsem nakreslila graffiti a hned jsem utekla, protože jsem se bála, že mě někdo chytne. Chvilku jsem protestovala proti Temelínu, taky se mi líbil anarchismus, nechtěla jsem poslouchat rodiče, do deníku jsem si napsala, že bych chtěla flusnout na policajta. Kdybych měla být součástí nějaké subkultury dneska, tak bych asi chtěla patřit k normcoru, jak vidíš, tak peču buchtu, takže jsem si říkala, že na stará kolena budu normcore. Jinak nevím, být hipster, byť starej, to už ani není subkultura. Dívala jsem se ale do koupelny a mám tam nějakou indickou anýzovou pastu, tak myslím, že se dneska lidi spíš vymezujou nakupováním bizarních produktů. Je to dneska hodně roztříštěné, kolem sebe pozoruju dost cynismu, ironie a relativizace, ale to není subkultura, nebo možná jo… taková lol subkultura.
Kamil Fila, filmový publicista
Já jsem vyrůstal na malém městě, takže šance patřit k subkultuře téměř nebyla, pokud člověk nechtěl být metalista. K tomu jsem nikdy nepronikl, mělo to mentalitu venkovské tancovačky, připomínalo mi to něco od kolotočů, nějaké lebky a zkřížené hnáty a tak. Šlo být i depešák, ale k tomu jsem se nedopracoval. Dospíval jsem v době, kdy nejvíc frčel eurodance, a jako jo, taky jsem měl nějakou fosforeskující bundu. Teď zapadám mezi lidi, kteří chodí do posilovny a berou to vážně. Někde uvnitř toho světa vzniká undergroundová subkultura lidí, který jdou proti komerčnímu stylu cvičení, mají propracovanější životní styl, který se vyhýbá okázalému bio fitness i steroidové kulturistice. Je to pro mě nalezení své mužské identity, která není tupě machistická. Hrozně tomu prospěl internet, člověk tak zjistí, že do posiloven chodí lidi, co se umí vyjadřovat, čtou si časopisy v angličtině, zjišťují, že existuje náčiní, které tady nikdy předtím nebylo, začnou to sem dovážet, pořádat semináře, zvát lidi, co tomu rozumí. Přestává to být tupé zvedání činek a ničení se, je to hlubší pohled na to, jak funguje lidské tělo. Je to vlastně taková skupina intelektuálů v posilovně, něco, co se zrovna rozjíždí.
Myslím, že dneska je mnohem snazší říct, k čemu člověk patří – díky tomu, že si lidi konstruují identitu na internetu. Dřív se člověk dostával k undergroundu snáz, hledal divné lidi, co jsou mimo a spojujou se. Dneska pocit divnosti vůbec není, každý je jednou z odnoží mainstreamu, i když si třeba myslí, že ne. I teď můžete najít typy subkultur, ale vždycky to je otázka konzumace nějakého typu zboží. Nechci to úplně snižovat, ale budování identity je vlastně snazší, protože vám to umožňuje trh, proto je taky revolta míň smysluplná. Každý si najde svoje zboží, svoji zálibu, naopak chybí větší jednota na základních myšlenkách nebo hodnotách, jakmile se energie rozprostře do malých věcí, malých činností, budování svého vzhledu nebo potkávání se s určitými lidmi na koncertech, tak to není velká síla, jakýkoliv potenciál ke společenské změně to spíš tlumí.
Kamila Zlatušková, kreativní producentka
V roce 1995 nebo 1996 mně bylo 15 let a byla jsem v Brně součástí jedné velké subkultury, která se pohybovala okolo klubu Šedá litina, taky se tomu říkalo Slévárna. Tam chodila spousta zajímavých lidí od skinheadů, tedy sharpů, až po pankáče, anarchosyndikalisty, skvotery, v té době to bylo brané jako jeden velký kmen. Já jsem se řadila mezi patnáctiletá ucha, která to v té době sledovala, a zároveň jsem se ale ani později k žádné subkultuře nijak angažovaně nehlásila. Jsem ale sympatizant všech alternativních skupin, mám mezi nimi strašně moc kamarádů, a navíc jsem vyženila techno komunitu – můj manžel má soundsystém, je hlavou Vosa soundsystému, který jsou napojený na Cirkus Alien. Mně jsou subkultury velmi blízké a jsem ráda, že jsem v tom vyrůstala, otevřelo mi to úplně jiné obzory, než bych měla bez nich. Momentálně jsem součástí subkultury dudlíkářek, jsem na mateřské, takže jsem z toho vypadla, tak moc nevím, co teďka frčí. Zároveň my z těch původních subkultur jsme docela staří, sem tam se někde sejdem, ale zdaleka už to není tak silné. Kmeny vždycky zanikají s příchodem tradiční rodiny, člověk se pak věnuje už něčemu jinému než dřív.
Bára, DVA
Jsem nejstarší sourozenec, takže subkultury mě minuly, viděla jsem skupinky, do kterých bych chtěla patřit, ale nikdy se to nestalo, taky jsem byla na malém městě, na základce byli srandovní třeba hiphopeři, ale nebylo jich moc. Musela jsem si sama všechno hledat, zároveň na to ani nebyly žádné prostředky, nebylo kam jít, kde si koupit hudbu, zároveň jsem u rodičů prokopávala to, co se jim nelíbilo, takže jsem měla i hlavu dohola. To bylo ale to jediné, co bylo odvážné, taky to byl teda průšvih. Zároveň jsem nikdy nezažila vůči rodičům vzdor, tímhle jsem naše poprvé naštvala, v oblékání jsem byla nejblíž právě rodičům, byla jsem prostě hipísák, taky jsem poslouchala Beatles jako oni. S Honzou jsme se potkali tak, že jsme v tom byli hodně podobní, nepatřili jsme nikam. Chvilku jsme byli blízko hardcore scéně, měli jsme mezi nima dost kámošů a ti nás měli za nevyhraněné, my jsme byli na všechny strany, trochu punk, trochu hardcore. My jsme takoví hipíci, přírodní turisti, taky kutilové a houbaři, to se časem tak vyvinulo, je to takové české, nebo spíš to, co je z Čech dobré. My tím doopravdy žijem, nebyla to konstrukce nějaké identity, prostě nám to bylo nejbližší, být v lese a chodit na houby.
Jindřich Šídlo, novinář
Když mi bylo 10, 12, 13, tak jsem patřil k subkultuře fotbalových vlajkonošů, já jsem tenkrát fandil Bohemce, taky jsem za ni hrál a v tomhle věku jsem chodil asi jako nejmladší účastník do kotle. Takže jsem měl vlajku na uřízlé hokejce, čepici a chodil jsem tam každou sobotu, naštěstí mě to nepoznamenalo. V životě mám pocit, že jsem řazený do toho, co mi kdysi řek Václav Klaus – byl jsem už dlouho pryč z Respektu, šel jsem za ním jako reportér Mladé fronty, on mi říká: „Já vás znám, vy jste z Respektu,“ já říkám: „Ne, já jsem z Mladé fronty,“ a on na to: „Jednou Respekt, vždycky Respekt.“ Mládí jsem prožil v 90. letech a to jsme byli všichni součástí subkultury 90. let. Já to cítím dodneška, když mi žena občas říká: „Prosím tě, 90. léta už skončila.“ Chodil jsem na gympl a pak na fakultu žurnalistiky, takže kolem mě moc pankáčů nebo skinheadů nebylo, ale se skinheady jsem se pak dostal hodně do kontaktu jako novinář. Taky jsem kolem roku 1990 nechápal, když moji spolužáci začali poslouchat Orlík, ne, že by to byli potenciální neonacisti. Do toho jsem teda nezapadl a vůbec jsem už od kotle Bohemky pocit příslušnosti ke skupině neměl. Kromě toho, když se jednou za rok dostanu na stadion Arsenalu – tam se cítím jako součást toho davu, dělám stejné pitomosti, mám stejnou šálu, křičím stejná hesla jako ostatní, ale to je jednou za čas. Dneska je společnost mnohem různorodější než za mého mládí, že bych jí dvakrát rozuměl, to teda ne, když se setkávám v práci s lidmi o 15–20 let mladšími, tak na mě koukají jako na pozdrav z časů papírových novin a telefonu s pevným drátem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
