Kde hledat velikonoční naději
Velikonoce jsou radostnými svátky. Ježíšovo vzkříšení prý znamená naději pro každého člověka Jenže velká slova – a to slova o vzkříšení a naději opravdu jsou – mají sklon se častým opakováním trochu vyprázdnit.
Co je to za naději, kterou tak velkoryse rozdávají kazatelé a kněží ve velikonočních reportážích ve veřejnoprávním rozhlase a televizi? Tahle velikonoční naděje může vypadat podezřele. Jako reklamní kampaň na až příliš levný výrobek, který si navíc nelze jednoduše prohlédnout a vyzkoušet.
Opravdová velikonoční naděje není laciná naděje. Rodí se bolestně, v utrpení a ponížení. Nejde o náboženskou zálibu v sadismu, ale o normální lidskou zkušenost, že k životu utrpení a bolest patří. Biblické příběhy před tím nezavírají oči, naopak, biblická naděje je naděje trpících a pro trpící.
Začalo to už v babylónském exilu, kam byli židé deportováni z vlastní země. V době ztráty domova, zkušenosti války a rozpadu všech dosavadních představ o životě také vznikla píseň o utrpení, kterou později křesťané spojovali s utrpením ukřižovaného Ježíše.
Nastavuji Záda těm, kdo mě bijí.
Tváře těm, kdo rvou moje vousy.
Nezakrývám si tvář před nadávkami a plivanci.
Hospodin mi pomáhá,
proto nebudu ponížený.
Proto nastavuji svou tvář jako by byla z křemene,
vím totiž, že nebudu zahanbený.
Opravdová naděje, že naše životy mají nějaký smysl, nevzniká jen tak ze vzduchoprázdna, ale jako často překvapivá odpověď na písně o utrpení nebo jenom bolestné výkřiky. Naděje pomáhá člověku, aby mu ze života nezůstala jen ostuda a hanba, i když mu nezbývá zrovna nic jiného než přijímat od života rány.
A kdo nepřijímá od života rány? Kdo nepocítil ztrátu, samotu nebo prázdnotu? Jestli velikonoční svátky opravdu ještě mají mít nějaký smysl a znamenají nějakou naději i pro nás, pak ten smysl a ta naděje začínají právě u našich ztrát, samoty a prázdnoty.
Naději už musí pocítit a přijmout každý sám, ta se nedá zabalit a rozdávat na potkání. Můžu snad jen říct, že věřím, že příběh o Ježíši jako o tom, který nastavil svou tvář ranám osudu jakoby byla z křemene, i když jako byla stejně nekamenná a zranitelná jako každá lidská tvář, nám může v tom hledání naděje pomoci.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka