Kdo přežije Until Dawn?
Skupina teenagerů, opuštěná a odříznutá chata v horách, vraždící maniak a noc, kterou někteří nepřežijí. Zní to povědomě?
Until Dawn je survival horor vytvořený exkluzivně pro PS4 skupinou lidí, kteří žánr milují a mají s ním letité zkušenosti. Scenáristé Graham Reznick a Larry Fessenden patří k protřelým veteránům béčkové scény, na níž se pohybují nejen jako autoři, ale i jako herci a producenti. Do Until Dawn tak vnáší hlubokou znalost hororových pravidel a základních postupů při budování příběhu i napětí.
Hory mají zuby
Zatímco filmový slasher horor spíš stagnuje v zajetí stále se opakujících postupů a nikam nevedoucích stereotypů (čest ojedinělým sebereflektujícím výjimkám jako Chata v lesích), herní konzole se svou technickou výbavou a interaktivitou nabízí podstatně úrodnější pole – a Until Dawn na něm dokáže vypěstovat velmi šťavnatý teror. Jeho základem je vedle archetypálně jednoduchého příběhu, složeného z ingrediencí jako rok stará tragická událost, křivdami rozdělená parta dospívajících, noc, vraždící maniak a odlehlé místo s temnou minulostí, ještě herní systém motýlích křídel.
Tento princip jistě znají nejen fanoušci sci-fi: sebemenší událost může spustit lavinu, která vede k tragédii. Hráč tak prochází lineárně deseti kapitolami a činí často pod tlakem rozhodnutí, která fatálně ovlivní to zásadní – kdo bude žít a kdo zemře krutou smrtí. Střídá při tom jednotlivé protagonisty, kteří jsou napsaní tak, aby zastupovali různé psychologické typy. Tedy alespoň v mezích, které dovoluje žánr, v němž dominují afektovaní a mělcí mládežníci.
Scenáristům se i v tomto zúženém prostoru podařilo vytvořit figury, které lze (i díky obsazení) snadno identifikovat a vytvořit si k nim alespoň základní citovou vazbu. Při bližším ohledání je ale jasné, že herní mechanismus volá po mnohem detailnějším a propracovanějším materiálu. Postavy sice mají svoje stromy vlastností a vztahů, ale jejich jednání se v zásadě omezuje na několik prostých charakteristik (statečný, obětavý, hysterický atd.). Podobně i mávnutí motýlích křídel nevytváří delikátní pavučiny souvislostí, které vás překvapivě doženou za několik hodin, ale spíš přímočaré a předvídatelné konsekvence na malé ploše. V kanadských horách, kde se hra odehrává, se prostě hozená sněhová koule velmi rychle mění v drtivou lavinu.
Příliš úzké koridory strachu
Hru poněkud limituje i to, že v podstatě stojí jen na procházení temnými koridory, v nichž můžete hledat bonusové trofeje a příběhové totemy, a na hratelnostním moru PS4, quick time eventech. Until Dawn nabízí po stránce příběhové zajímavé perspektivy znovuhratelnosti, ale bohužel procházení stejnými chodbami a mačkání správné sekvence tlačítek není pro zkušenější hráče ideální motivací. Svoje udělá i dost neprůhledný způsob ukládání pokroku – nejednou se mi stalo, že při alternativním průchodu hrou se mi při přechodu mezi kapitolami nová rozhodnutí ztratila a nahradila je ta, která jsem udělal už při prvním hraní. Jako metafora nezvratného osudu asi dobré, jinak ale faul.
Problematické je i filmové řešení kamery. Hra nemá jednu stabilní, ale přepíná mezi různými úhly a způsoby snímání (že by lehká reminiscence na průkopnický PC horor Alone in the Dark?), což někdy přidává na efektnosti, někdy prostě jen mate a otravuje, protože vzniká celá řada slepých míst. Navíc s přihlédnutím k tomu, že podobný, ale propracovanější princip zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí nabízel třeba deset let starý Fahrenheit, je na místě ostražitost k pompézním výrokům o unikátnosti herního systému. Until Dawn je mnohem spíš příslibem pro další podobné experimenty, které všechny naznačené prvky dotáhnou a lépe propojí s herními mechanismy.
Měl by nicméně být posuzován v rámci žánru survival/slasher hororu a tady jako tzv. „cinematic experience“ obstojí. Sice se nevyhne trochu jalovým zvratům a oslím můstkům, ale na rozdíl od většiny filmových konkurentů je napsaný velice citlivě, je v něm místo na jemnější finesy a působivou gradaci napětí i strachu. Je znát, že si v něm tvůrci mohou dovolit mnohem víc, než bývá zvykem, třeba velice solidní psychotické sekvence z imaginární terapeutické ordinace, kde exceluje strašidelná tvář herce Petera Stormarea. Navzdory stále patrným limitům digitální interpretace reálné mimiky jsou právě režie i výkony herců velice kvalitní a vymykají se prkenným kreacím, kterými se žánr jinak hemží.
Díky tomu hra funguje jinak než mnohé její filmové předobrazy, v nichž je divákovi tak trochu jedno, kdo vlastně zemře, počítá se především děsivý způsob, kterým iritující teenageři opustí svět vezdejší. Sněžný horor Until Dawn se snaží hráčům vnutit dojem, že na těch povrchních, lehce směšných a lehce otravných postavičkách vlastně docela záleží. A je v tom překvapivě úspěšný.
Hodnocení: 70 %
Until Dawn (Sony Computer Entertainment, 2015, PS4)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.