Když jsem hrál Vietcong za Američana, táta mě zmlátil. Přiznání Vietnamců pokračuje

Nedávno jsem si na profilu Přiznání Vietnamců přečetla status: „Když odešel z domu můj bratr, rodiče dali jeho pokoj kočce. Až prý odejdu já, dostane pokoj jejich budoucí pes. Je to normální?!“ V přiznáních si mladí Vietnamci často dělají legraci z přehnané zdvořilosti svých rodičů nebo z toho, že si při pohledu na psy na ulici nebo v televizi říkají recepty, jak psa co nejlíp připravit. Tuan a Hanka, jedni z administrátorů facebookového profilu Přiznání Vietnamců, kteří se se mnou sešli kvůli rozhovoru, říkají, že humor mladých Vietnamců je částečně způsobem obrany vůči chování často dost konzervativních rodičů.

Hanka: Z toho příkladu to zní, že naši rodiče jsou schopní někde ulovit psa v parku, vzít domů a uvařit si ho. Kdežto my bychom chodili po parku a dělali bychom si srandu z lidí tím, že bychom se na jejich psa schválně dívali, jakože ho chceme sníst. Mezi námi nakonec není výrazný rozdíl v chování, ale v myšlení, naši rodiče si nikdy nepřipustí, že nemají pravdu, proto si z nich musíme dělat legraci. Pokud vám někdo oznámí, že váš pokoj bude kočky, nezbývá než si z něho dělat legraci, takhle to chodí skoro v každé vietnamské rodině.

Tuan: Přiznání skoro vždycky vychází z rozdílu mezi starší a mladší generací, protože ta starší má jiný pohled téměř na všechno, jednou tam třeba bylo: „Když otec zjistil, že hraju Vietcong za Američana, tak mě zmlátil.“ Starší Vietnamci jsou opravdu vlastenci, a my už to tak nevnímáme. Jim tohle docela vadí, když mám nějaké narážky na Vietnam, tak jsou rodiče strašně protivní.

Některé vietnamské rodiny vám to taky dají vyloženě sežrat, když se vám nenarodí kluk, řeknou vám: „My syna máme a vy ne!“ |foto: oficiální Facebook Přiznání Vietnamců

Tvrdí to i Vietnamci v krátkém filmu Večerky nepřevezmem s tím, že rodiče na ně neměli pro samou práci v obchodech čas.
Tuan: Přesně tak. Tím, že rodiče tráví většinu času v práci a my je vidíme večer na dvě hodiny, tak jejich hodnoty od nich nepřebíráme a jsme úplně odlišní. Taky je tam jazyková bariéra, nejste moc uvnitř vietnamské komunity, všude mluvíte česky, takže když už jsou rodiče doma a je příležitost si povídat, tak si nepovídáte, protože nemáte slovní zásobu.

Jaký je podle vás nejobvyklejší obraz Vietnamce v České republice? Co je pravda a co je podle vás jen mýtus?
Tuan: Hodně Čechů si myslí, že jíme psy, což není pravda. Ve Vietnamu jo, ale tady v Česku vůbec. Kamarádi si ze mě pořád dělají srandu, vždycky když se podívám na psa, tak říkají, že bych si ho dal k večeři, tohle je určitě jeden z mýtů. Hodně Čechů si taky myslí, že píšu čínskými znaky, na to se mě ptají i lidi, co mě znají třeba 8 let.
Hanka: Celkem známý, ale pravdivý mýtus je o vietnamských drbech. Říká se, že vietnamské drby jsou rychlejší než světlo.

Z Facebooku Přiznání Vietnamců|foto: oficiální Facebook Přiznání Vietnamců

Je to něco, co vzniká na tržnicích?
Hanka: Ano, na tržnicích. Všichni se znají se všemi a stačí někomu něco říct a za chvíli to vědí všichni.

Taky se často mluví o vaší pověstné pilnosti a o tom, že jste hodně vedeni k učení, to asi nebude mýtus.
Tuan: To mi taky přijde spíš jako záležitost té starší generace, myslím, že my už jsme normálně líní. Taky jsem četl v nějakém článku, že Vietnamci mají dobré známky na střední, ale pak jakmile se vymaní z vlivu rodičů, tak už tolik pilní nejsou.

Jsou vietnamští rodiče opravdu o tolik konzervativnější a v čem se to hlavně projevuje?
Hanka: Dřív to bylo tak, že pokud jste se neučili a neměli dobré známky, tak vás poslali zpátky do Vietnamu. Tady jste neměli jinou možnost než se učit, než budete mít samé jedničky. Představa rodičů je taková, že my budeme studovat pořád. Oni jsou 24 hodin v obchodě a dřou, abychom my pak mohli mít lepší práci. Myslí si, že jakmile budeme mít tituly, tak si prostě práci najdeme, ale takhle to bohužel nechodí, když nemáte zkušenosti nebo kontakty, tak se prakticky nikam nedostanete. Ale to nechápou, protože ve Vietnamu to tak není, tam to chodí zase jinak. Jsou konzervativní úplně ve všem, snaží se nám i diktovat, jaké koníčky máme mít a co dělat ve volném čase.

Z Facebooku Přiznání Vietnamců|foto: oficiální Facebook Přiznání Vietnamců

Holky to pravděpodobně budou mít těžší než kluci.
Hanka: Mně třeba řeknou, že budu v šest doma a žádné debaty, u kluků se to bere tak, že se o sebe postarají. Pokud byste přivedli do vietnamské rodiny českou přítelkyni, tak se od ní očekává, že půjde pomoct do kuchyně, i když nemá vůbec žádné ponětí o vietnamských zvycích. Od kluka se očekává, že si půjde povídat se členy rodiny o tom, co dělá, jakou studuje školu – kvůli tomu, aby zjistili, jestli nápadník dokáže zabezpečit dceru. Nechce se po něm nic jiného, jen aby mluvil o tom, co je zač, naopak od dcery se očekává, že s něčím pomůže, i kdyby měla jenom někam přenést misku. To jsou jasně dané role a rodiče čekají, že je budou lidé dodržovat.
Tuan: Ve Vietnamu jsou lidé zvyklí, že žena po práci ještě pracuje doma, muži přijdou domů a už jenom odpočívají.
Hanka: … nakonec tady se tak chovají taky…
Tuan: Mně kupují značkové boty, ale mojí sestře ne, ona se necítí podřadnější, ale rodiče se k ní tak přesto chovají. Moje máma jí jednou řekla, že hlavní jsem já, že jsem důležitější, protože až si někoho vezme, tak bude součástí rodiny svého muže, bude se starat o domácnost tam. Takže ona je jakoby cizí dítě. Existuje dokonce nějaké vietnamské pořekadlo, že my kluci jsme synové své rodiny a holky jsou dcery jiných. Třeba moje sestra to nese docela těžce, připadá si nedoceněná, ale nic s tím nenadělá, protože rodiče jí její roli dávají dost najevo.
Hanka: Oni si to často ani neuvědomují, že by to mohla být špatná věc. Rodina mého otce je jediná z celé jedné větve, která nemá syna. Já mám ještě sestru a otec má dalších 6 sourozenců, kteří se můžou chlubit, že mají vysoké kluky, kteří budou reprezentovat jejich rodinu. U nás do poslední chvíle doufali, že já budu kluk, a otec mi to dodnes dává najevo, že si přál kluka. Dá se to brát hodně špatně, připadáte si jako něco, co nechtěli, ale není to tak hrozné, když si uvědomíte, že to nedělají úmyslně, že jsou v tom vychovaní. Některé rodiny vám to taky dají vyloženě sežrat, když se vám nenarodí kluk, řeknou vám: „My syna máme a vy ne!“ Takže tam je i takový tlak na tu rodinu.

Jsou Vietnamci uzavření i v rámci své komunity? Nebo jsou společenští?
Tuan: Jsou hodně společenští, ale drží se v těch tržnicích. Rodiny, co mají potraviny, to mají horší, ale na tržnici se každá baví s každým, drby tam kolují. Jsou uzavření české společnosti kvůli jazykové bariéře, ale mezi sebou jsou hodně společenští.

Neobjevuje se větší tendence se otevírat zbytku společnosti?
Tuan: Tam je jazyková bariéra, takže ta starší generace se moc neotevře, ale my, jako další generace, jsme v podstatě Češi, my mluvíme česky dobře, tam žádná bariéra nebude.

Zajímá vás Vietnam? Jezdíte tam pravidelně, nebo byste tam chtěli i žít?
Tuan: Já jsem tam byl asi v sedmi letech a pak čtyři roky zpátky. Když jsem jel odtamtud domů, tak jsem cítil, že opouštím domov. Normálně se mi ale do Vietnamu moc nechce, hlavně kvůli jazyku, nemůžu se tam s nikým moc bavit, ale hlavně když lidi vidí počeštěnýho Vietnamce, tak se na něj dívají skrz prsty. Mám blíž k České republice, Vietnam chci vidět tak jednou za pět let.
Hanka: Tahle otázka je jedním z klíčů, jak rozpoznat někoho, kdo je ze starší generace než my. Každý, kdo je z té starší, vám řekne, že jeho domov je Vietnam, většina z mladších považuje za svůj domov Čechy. Já jsem tam byla loni po deseti letech, pořád to ve vás je, že to berete jako „svoji“ zemi, ale taky bych tam nechtěla žít.

Přispělo i Přiznání Vietnamců k intenzivnějšímu kontaktu mezi mladými Vietnamci? Dostali jste nějakou zpětnou vazbu?
Tuan: Zpětná vazba jsou ty lajky a četl jsem nějakej článek od Vietnamky, která si myslela, že to tak má jen ve vlastní rodině, a když četla přiznání, tak zjistila, že není sama. Tak to má asi hodně lidí.

Co vás na Přiznání nejvíc baví?
Tuan: Baví nás lajky, dělá nám radost, že to baví ty lidi.

Vyvine se z toho další projekt, jak jsi říkal?
Tuan: Určitě na něčem zapracujeme, nechceme to nechat zvadnout, chtěl bych do budoucna vybudovat silnou česko-vietnamskou online komunitu, ale ještě nemám ponětí, jak konkrétně.