Když mi profesor píše sprosté sms. Sexuální obtěžování na univerzitách je norma

„Hloubkové rozhovory vám umožňují jít pod povrch. Zajímavé bylo, že většina lidí rozhovor začínala slovy: ‚Já vám asi k ničemu nebudu, já jsem se s ničím nesetkal nebo nesetkala.‘ Byl to totiž rozhovor o sexuálním obtěžování a jejich názoru na něj, a ne o konkrétní zkušenosti. Nicméně pokud se v rozhovoru začalo jet po konkrétních stupních obtěžování, tak studující přicházeli často s neuvěřitelnými příběhy, které zahrnovaly ty nejtěžší formy stalkingu, vydírání, sexuální nátlak v té nejhorší formě, jakou si dokážeme představit. A jim to přišlo vlastně normální. Netušila jsem, že se s ním studující setkávají v takové míře. A často mluvili o genderovém obtěžování.“ Respondenti zmiňovali dokonce pokus o znásilnění.

Z výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd vyplynulo, že iniciátory jsou většinou pedagogové-muži a jejich obětmi studentky. Nejvíce ohrožené jsou ženy pohybující se v „mužských oborech“, třeba na technických školách, a potom poměrně překvapivě i na lékařských a uměleckých fakultách. Prý proto, že tam učitelé a studenti spolupracují těsněji, v menších skupinkách.

S genderovým obtěžováním se setkaly skoro dvě třetiny studujících. Jedná se o nejmírnější formu sexuálního obtěžování, které se rozděluje do tří kategorií. Genderové obtěžování jsou narážky, stereotypy, znevažování. Pak je tu nevítaná sexuální pozornost, tedy poznámky zaměřené přímo na vaši osobu. „A potom je to sexuální nátlak, což jsou tvrdé formy obtěžování, vydírání typu ‚když se se mnou vyspíš, tak budeš mít dobrou známku‘, fyzické formy sexuálního nátlaku. Podle našeho výzkumu se s ním setkalo devět procent dotázaných,“ říká Vohlídalová.

Dotazník s kolegy rozdali sedmi stovkám studujících jedné fakulty, hloubkové rozhovory měly potom asi 20 respondentů. „A ta lehkost, se kterou o tom hovořili, byla zarážející. Jako by bylo úplně normální, že během hodiny nějakých teorií vyučující do prezentace zařadí fotky nahého ženského pozadí nebo vtipy o blondýnkách. Ty rozhovory poskytly tak plastický obraz fenoménu, až z toho mrazí.“ Po zpracování výsledků se tým nakonec rozhodl, že raději neprozradí, o jakou fakultu se jednalo.„Mnoho studentů nám řeklo, že by situaci řešili, ale nevěděli, že by se tím vůbec někdo zabýval a bral to vážně,“ říká Vohlídalová.

Studenti |foto: Stock Exchange

Fascinující je, že podobný výzkum proběhl ve stejné době i na pražské Fakultě humanitních studií v podstatě se stejným výsledkem. Rada pro vysoké školy si v roce 2010 vyslechla prezentaci a dál se nedělo nic. V debatě Sex jí kouká z očí (aneb O čem se v akademické sféře nemluví), která se konala na konci září, se probírala právě neochota českého vysokoškolského aparátu toto téma jakkoliv řešit. Situace na západ od ČR vypadá úplně jinak. Studenti bývají někdy proškoleni hned v prvním ročníku, existují kontaktní orgány, kam se mohou s problémy obrátit, genderové otázky mají svá důstojná místa v kodexech. V českém prostředí se stále popírá mocenský vztah mezi učitelem a studentem, který může být zneužívaný. A pedagogové také neradi střílí do svých řad.

„Na školách většinou není žádný kodex ani návod, jak to řešit, za kým jít. Určitě si myslím, že je důležité nenechat si to pro sebe. Jde o to, schovat si všechny důkazy, pokud učitel píše esemesky nebo mě kontaktuje na skypu. A pak bych doporučila obrátit se na nějakého člověka ze sboru, ke kterému mají důvěru, a požádat ho o pomoc. Představa, že studentka s problémem zaklepe na dveře proděkana pro studijní záležitosti, je naprosto scestná,“ apeluje Vohlídalová. Tématu sexuálního obtěžování věnuje celou podstránku na svém webu například brněnská Masarykova univerzita. Studující tu najdou i návod, jak situaci řešit. Příručky pro studenty i vyučující vznikly v rámci zmíněného výzkumu i na Fakultě humanitních studií a jsou volně ke stažení.

„Kde jinde než na VŠ by měl být člověk posuzován podle toho, co umí, a ne podle toho, jakého je pohlaví? To jde úplně proti logice českého vzdělávacího systému. Studentům bych doporučila, aby se domluvili a zašli za někým ze sboru a svěřili se s tím. Česká společnost není genderově citlivá, takže si nedělám iluze, ale pokud se studenti začnou ozývat a začnou si stěžovat, tak to snad vytvoří nějaký tlak na pedagogy, kteří jsou výše v té hierarchii,“ myslí si Vohlídalová. Studentské vzpoury proti nespravedlnosti bohužel v České republice stále normou nejsou. Je čas na to s nimi začít.